Ještěd SkyRace aneb Vypnout tak jednou berana
16. 4. 2016, Liberec
Být beran nemusí být vždycky úplně super. Když si něco umanu, jdu si za tím. Když mi při mých dlouhých závodech dochází síly, doběhnu to v pohodě hlavou. To všechno je fajn a jsem za to rád. Blbý ale je, když si umanu něco vyloženě nerozumného, od čeho mě i okolí zrazuje. To já i tak nevidím neslyším, všem jen řeknu "To bude dobrý" a zase si jdu tvrdohlavě za svým. Prostě beran.
Třeba taková moje doktorka. 14 dní jsem teď ležel doma na neschopence s angínou, zastydlou rýmou a zánětem dutin. Když mě konečně uschopnila, řekla mi: "Doberte antibiotika a pak minimálně 14 dní bez fyzické aktivity. To znamená speciálně pro vás: žádný trénink ani závody!". No, už mě hold dobře zná.
Pilule jsem dobral v pondělí a hned v sobotu ráno hurá na Ještěd SkyRace. Účast jsem přeci slíbil. A 24 kiláčků s +1 550 metry převýšení? To mě přece nemůže rozházet. Doma mě od toho samozřejmě zrazují, že je to po angíně čistý nerozum. Ale já si jedu stále svoje "To bude dobrý" a beran mi stále přikyvuje. "To půjde!".
V rámci vyklusání před závodem si zkusmo vyběhnu kousek první sjezdovky na trase a hned cítím, že to úplně není ono. Nohy se chvějí a hned mi dochází dech. "To bude dobrý" a jdu se zařadit na start.
"No, tak to dobrý nebude..." dojde mi hned po startu, když se sápu znovu do té sjezdovky. Vůbec to nejde. Tělu se nechce jít natož běžet a beran to dnes opravdu nezachrání. Veliké trápení celý závod. Stoupání či rovina, to je jedno, nejde mi to ani to a neustále mě někdo předbíhá. Jen v krásných technických sebězích trochu pookřeju. Konečně se blížím k Ještědu, ale to už mě začínají chytat křeče zezadu do stehen a taky do lýtek. Ještěd podruhé a jako bonus k tomu všemu se přidává i velké nutkání si odskočit co nejrychleji... na velkou...
"Já se z toho snad pose#% !!!".
Poslední seběh ze Skalky. Kromě půlek mám zatnuté i zuby. Křeče do nohou neustávají. Dole v cíli jsem za 7 minut a to je dnes moje bezesporu nejrychlejší pasáž, která ale ještě nekončí. Bez většího zájmu proběhnu cílovou bránu v čase 2:57:30 (hrůza, ale alespoň je to pod 3h) a bez zastavení pokračuju ve stejné rychlosti dál, až dozadu do ToiToiky, kde teprve přijde to pravé Grande Finale! Bylo to na poslední chvíli a samozřejmě u toho nechybí příjemné křeče do stehen. Au.
A co bylo dál? Den po závodě mám zpět horečku, za dva dny se mi udělali v puse bolavé afty a na rtu mi vyrostl parádní velký opar. To mi moje imunita dává najevo, že ze mě má vyloženě radost.
A proč to všechno vlastně píšu? Hlavně pro sebe, abych si to příště v podobném zdravotním stavu přečetl a řekl beranovi prostě "NE. Teď to nepůjde!". A začínám s tím hned teď. Ruším svojí plánovanou účast na sobotní Lázovské stovce. Musím se dát fakt do kupy. Doktorka mi přeci říkala 14 dní klid.
P.S. Jinak závod samotný, prostě paráda. Trasa, organizace, afterparty. Super. Pár chybiček se sice našlo v závodě samotném (místy nedostatečné značení pro neznalé, padající čísla atd.), ale byl to první ročník a skvělý organizátor Honza Dušánek to příště vychytá k naprosté dokonalosti. O tom nemám pochyb. Díky Honzo bylo to skvělý! Příští rok a v lepší kondici se těším na repete. Čau.
Být beran nemusí být vždycky úplně super. Když si něco umanu, jdu si za tím. Když mi při mých dlouhých závodech dochází síly, doběhnu to v pohodě hlavou. To všechno je fajn a jsem za to rád. Blbý ale je, když si umanu něco vyloženě nerozumného, od čeho mě i okolí zrazuje. To já i tak nevidím neslyším, všem jen řeknu "To bude dobrý" a zase si jdu tvrdohlavě za svým. Prostě beran.
 |
| Foto: falcon81.rajce.idnes.cz |
Pilule jsem dobral v pondělí a hned v sobotu ráno hurá na Ještěd SkyRace. Účast jsem přeci slíbil. A 24 kiláčků s +1 550 metry převýšení? To mě přece nemůže rozházet. Doma mě od toho samozřejmě zrazují, že je to po angíně čistý nerozum. Ale já si jedu stále svoje "To bude dobrý" a beran mi stále přikyvuje. "To půjde!".
V rámci vyklusání před závodem si zkusmo vyběhnu kousek první sjezdovky na trase a hned cítím, že to úplně není ono. Nohy se chvějí a hned mi dochází dech. "To bude dobrý" a jdu se zařadit na start.
"No, tak to dobrý nebude..." dojde mi hned po startu, když se sápu znovu do té sjezdovky. Vůbec to nejde. Tělu se nechce jít natož běžet a beran to dnes opravdu nezachrání. Veliké trápení celý závod. Stoupání či rovina, to je jedno, nejde mi to ani to a neustále mě někdo předbíhá. Jen v krásných technických sebězích trochu pookřeju. Konečně se blížím k Ještědu, ale to už mě začínají chytat křeče zezadu do stehen a taky do lýtek. Ještěd podruhé a jako bonus k tomu všemu se přidává i velké nutkání si odskočit co nejrychleji... na velkou...
"Já se z toho snad pose#% !!!".
Poslední seběh ze Skalky. Kromě půlek mám zatnuté i zuby. Křeče do nohou neustávají. Dole v cíli jsem za 7 minut a to je dnes moje bezesporu nejrychlejší pasáž, která ale ještě nekončí. Bez většího zájmu proběhnu cílovou bránu v čase 2:57:30 (hrůza, ale alespoň je to pod 3h) a bez zastavení pokračuju ve stejné rychlosti dál, až dozadu do ToiToiky, kde teprve přijde to pravé Grande Finale! Bylo to na poslední chvíli a samozřejmě u toho nechybí příjemné křeče do stehen. Au.
A co bylo dál? Den po závodě mám zpět horečku, za dva dny se mi udělali v puse bolavé afty a na rtu mi vyrostl parádní velký opar. To mi moje imunita dává najevo, že ze mě má vyloženě radost.
A proč to všechno vlastně píšu? Hlavně pro sebe, abych si to příště v podobném zdravotním stavu přečetl a řekl beranovi prostě "NE. Teď to nepůjde!". A začínám s tím hned teď. Ruším svojí plánovanou účast na sobotní Lázovské stovce. Musím se dát fakt do kupy. Doktorka mi přeci říkala 14 dní klid.
P.S. Jinak závod samotný, prostě paráda. Trasa, organizace, afterparty. Super. Pár chybiček se sice našlo v závodě samotném (místy nedostatečné značení pro neznalé, padající čísla atd.), ale byl to první ročník a skvělý organizátor Honza Dušánek to příště vychytá k naprosté dokonalosti. O tom nemám pochyb. Díky Honzo bylo to skvělý! Příští rok a v lepší kondici se těším na repete. Čau.
I střelci mají podobně debilní nápady (přeci jsem se na tu Brdskou poslední čtyři měsíce chystala, rýmička nerýmička, to "urvu", haha)... Obávám se ovšem, že i když si něco podobnýho za pár měsíců, či let před akcí v obdobným stavu přečteme, mávneme nad tím rukou a řekneme si: "No jo, jenže TEHDY mi bylo OPRAVDU blbě!" ... :-) Tak ať jsi brzy fit! (Na Lazovku jsem letos taky moc chtěla, tak se tam třeba uvidíme za rok ;-)
OdpovědětVymazatJj, střelec, to je taky super znamení ;) Jinak přesně toho se taky bojím, asi ten text ještě doplním o nechuté detailní fotky těch oparů a aftu v papule a třeba mě to příště víc odradí ;) Ať to běhá a díky!
VymazatA nebo si prostě zlámej hnátu, to pak ORAVDU běžet NEMŮŽEŠ, beran neberan, střelec nestřelec :-D Ale na tom narozeninovém Řípu jsi vypadal vcelku svěží :-) aktivuj imunitu a brzy skákej přes kaluže (nebo v nich plav jako rybička ;-)
OdpovědětVymazatTakže ty si si ten kotník zlomila naschvál aby si si odpočinula a neběhala? A hááá :)
VymazatDíky za podporu, už je to dobré a už piluju pochroumanou formu na PIM za 14 dni. Doufam ze kotnik se hoji dobre a za chvili uz vybehenes ;)