Loudání 2020 | 660 km českou krajinou a pár kopců k tomu (+16 600 m)

17. 6. 2020, Kamenný Újezd u Rokycan
text

"Sakra, proč je tu tolik lidí?"

Sjíždím dolů po prvním výšlapu na Říp. Loudání se blíží, tak jsem si ho dneska v rámci tréninku na biku naordinoval 5x nahoru a dolů. Je po bouřce a všude mokro. I tak se nahoru a dolů valí zástupy lidí. No jo, neděle. To jsem mohl čekat. Chci to pustit a užít si sjezd, ale musím neustále brzdit a opatrně kličkovat mezi lidmi. Pod Mělnickou vyhlídkou, v tom nejprudším úseku, najednou nikde nikdo. S radostí to pouštím. Kolo okamžitě nabírá opojnou rychlost. Na prudkém betonku to letí jako sviňa. Níže ale betonek končí a už pouze čedičová kamenitá cesta se stáčí mírně vlevo. Ta rychlost je až dost vysoká. Sahám na brzdy a ....

"Břiiiiink" ustřeluje mi přední kolo a strhává celý bike někam do strany pode mě
"Aááááááá" pokračuji dále v jízdě nebo spíš letu, ale už bez kola.

Oni ty kameny jsou vlastně mokré. Uvědomuji si ještě v letu svojí chybu. Tvrdý náraz do kolena a lokte mě vrací zpět do vzduchu. Přichází druhý pokus o přistání.

"Au, jau, áuu"

Dva sudy bokem přes záda. Konečně stojím. Vlastně ležím. Kolo někde 10m za mnou. Trošku v šoku, čučím, co se to vůbec stalo.

"Není vám něco? Jste celý" volá přibíhající manželský pár
"Já, já, jo, ano. Ano. Nic mi není." odpovídám, když s překvapením zjišťuji, že jsem vlastně ok.

Odřený loket, pár modřin, nic vážného. Kolo přežilo kupodivu také skoro bez újmy. Odřené rohy na nových Ergo gripech, trošku odřené sedlo po straně. Neuvěřitelné, vhledem k tomu, že to bylo na šutrech ve 42km/h, což zjišťuji později ze záznamu na Stravě.

"Ale to koleno nevypadá moc dobře!" ukazuje paní prstem

Visí z něj kus odchlíplé kůže. Z hluboké tržné rány ve tvaru skoby přímo na čéšce se řine tmavá krev. Koukám na to a je mi z toho trochu blivno.

"To bude dobrý. Musí! Za 10 dní mám závod." ubezpečuji paní a hlavně sebe.

Jo jo, 10 dní před Loudáním. Jsem prostě smolař. Než rána přijde k sobě, rychle došlapu domů. Na šití, ač by to chtělo, nakonec nejdu. To bych se s Loudáním na tuty musel rozloučit. Švy na koleni by šlapaní nevydržely. Ránu pouze vyčistím, vydesinfikuji a stáhnu. Koleno následně celé opuchá do šířky stehna. 3 dny ani nemůžu ohnout nohu. 5. den se to začíná lepšit. Otok ustupuje. Konečně se udělal strup, i když to stále teče.

8. den po držkopádu t.j. dva dny před startem Loudání se musím rozhodnout. Půjde to nebo ne? Vyrážím na testovací, nenáročný 40 km švih na silničce. Hyn sa hukáže!


"Ono to půjde!" oznamuji doma s radostí, když dojedu zpět.

První kilometry, než se zatuhlé koleno zahřálo a rozhýbalo, to docela bolelo. Pak už bez problému. Při šlapání žádná bolest. Jdu do toho. Minimálně to zkusím. Pokud by to nešlo, vzdát to můžu kdekoliv. Vždyť letos orgové slíbili, že na rozdíl od loňska vůbec nepřekročíme hranice ČR.

Nejen kvůli pochroumanému koleni nechávám balení na úplně poslední chvíli. Tzn. v den startu. Vůbec nestíhám. Navíc předpověď počasí je opravdu děsná. Má strašně pršet několik dní. Co si zabalit? Původní plán, jet úplně na lehko v podstatě bez věcí a spaní, jen s termofolií je nereálný. Nakonec beru vodotěsnou podřidítkovou brašnu Apidura s teplým spaním a mojí vlastnoručně ušitou rámovku na jídlo a ostatní věci. Na pití si beru na záda nový super batůžek USWE Airborne 3 s 2l vakem. Zabaleno, vyrážím.


To, že sraz všech účastníků je vyžadován už v 20:00 a rozprava má být od 20:30 se z propozic dočítám až v autě po osmé večer... Do Kamenného Újezdu u Rokycan, kde je start, to mám ještě přes 40 minut. Další stres. Bez toho to u mě prostě nejde.

"Čau, ahoj, čááááu!" zdravím se známými tvářemi konečně na místě.

Je skvělé zase všechny vidět. Rozprava naštěstí posunuta na 21:00. Házím se konečně trochu do klidu. Ale né na dlouho.

Během rozpravy nás Vašek seznamuje se všemi detaily ohledně největší změny letošního Loudání: Žádné trackery, pouze appka v mobilu! Ta mi ale během testování dost žrala baterku mobilu. Dobíjet vše pouze z dynama bude vzhledem k profilu opravdu výzva.

Libča s Čépou pokračují s organizačními věcmi a hlavně s představením trasy. Nikdo totiž stále neví, kam to vlastně pošlapeme. Do teď je znám pouze profil trasy a její parametry: 660 km a +16 600 m.

"Doupovské hory, Krušné hory, České středohoří, Kokořínsko a cíl ve Slaném" oznamuje ve zkratce Čépa, kam nás letos požene dobrovolně trpět.


"Ty woe, kam to jako dám?" prskám si pod vousy, když jsem obdržel mapové podklady trasy.

Myslel jsem si, že toho bude míň. 65 listů A4 natištěných map. Je to velké a těžké. Pokouším se je rychle po krajích ostříhat, abych se jich vešlo do mapníku co nejvíc najednou.

"15 minut do startu!" oznamuje Libča

Stříhat to nůžtičkami na nehty na mém pidi Lethermanu fakt není dobrá volba. Jako bych to nevěděl. Za 10 minut ostříhám sotva 18 listů. Proč jsem si kurnik nevzal normální nůžky a neposlal je s věcmi do cíle? Zase stresuju.

"Minuta do startu!" přikládá Libča pod kotlem

Prdím na to. Co je ostříhané, hážu do mapníku a zbytek nějak sroluji do rámovky. Tak tak se stíhám v čas přesunout za startovní čáru. Když v tom....


"Start!" zařve Libča přesně v 22:05

Všichni se opřou do pedálů a jdeme na to! Loudání je odstartované.

DEN 1. - Já a mapník, my nikdy nebudeme kamarádi...

Foto: Jakub Kozák

"No ty woe!" žasnu, jakým ukrutným tempem vyrazilo čelo vpřed.

Spurt jak do finiše. Snažím se udržet. Řadím se někam za Kárla a koukám na jeho žabí stehna s jakou frekvencí drtí první prudké stoupání. Pár kiláků se čelní skupinky držím, ale pak to vzdávám. Nechci se utavit. Kolem už nikde nikdo. Jsem sám.

"Kde to vlastně jsem?" koukám do čelovkou přesvětleného mapníku a vidím, že nic nevidím.

Dojíždí mě skupinka 3 borců. Chytám se jich. Po chvilce mi přijde, že už vím, kde jsme. Zrychluji. Nastupuji dopředu, ostatní se řadí s důvěrou za mě.

Chyba. Už za chvilku to nějak nesedí...

"Kurva! Sorry chlapi. Jedeme blbě. Musíme zpět." oznamuji naštvaně   

Na správnou trasu se napojíme, když akorát přijíždí větší skupina dalších cca 15 jezdců, ke kterým se připojujeme. Zkouším několikrát únik, ale scénář se stále opakuje. Následuje chyba v navigaci a dojetí. Až za Kotlem po prvních cca 22 km se únik podaří spolu s Žížou. Vytvoříme skvěle sehranou dvojici: Žíža bez chyby naviguje a já jen kecám a šlapu, kudy Žíža ukáže.

Na 45. km nemůžeme správně trefit přejezd přes říčku Klabavu v Nové Huti. Dojíždí nás Tomáš Navrátil. Hodně do toho dupe. Jakžtakž se ho držím. Jeho zadní červenou bliknu mám stále na dohled. Když se ale otočím za sebe, Žíža nikde.

Foto: Jakub Kozák

Je před 4 ráno a pomalinku začíná svítat. Tomáš mi definitivně ujel a po pár hodinách jsem zase úplně sám. Jen já a moje prokletá mapa v mapníku...

"Tak kudy mapo?" ptám se jí. Občas, když se nedaří, přidávám i nějaké ty přídavné jména...

Konečně svítá. Zelenou podél Úterského potoka, začíná konečně pravý loudací terén. Do teď to bylo na zavedené poměry velmi easy. Úzká bahnitá pěšinka vlnící se v traverzu nad potokem. Občas jej i překračuje. Všude kluzké kořeny, sem tam nějaký urvaný strom nebo erozí stržený chybějící kus pěšiny. Většinu projdu spíše po svých včetně několika brodů. V tretrách mám bazén. Jako bonus následuje totálně podmáčená louka připomínající spíše rýžové pole.

Ja jejím konci ji protíná nenápadná strouha. Rozjíždím se, abych nabral rychlost pro přejetí. Je to ale trošku hlubší něž jsem předpokládal. Přední kolo se propadá do strouhy úplně pode mě a já...

"Hop!" a letím.

Elegantní roznožkou přeskakuji řidítka a jistě dopadám na nohy

"Uffffff" oddychnu si

To bylo o fous. Málem jsem ryl rypákem v bahně. Vytahuji z bahnité strouhy bike, který v ní zůstal stát zabořený předním kolem až po dynamo. Určitě mu to svědčí...


Mezitím se za mnou blíží skupinka asi 5 jezdců, což mě překvapuje. Neflákal jsem se, jak mě mohli tak najednou dojet? To je divný. V té skupince jede i Tomáš. Ten byl ale přede mnou. Pomalu mi dochází: něco je špatně. Musel jsem na trase nějaký úsek vynechat nebo zblbnout.

"Čau" zdraví mě s úsměvem Mohy, když skupinka dojede až ke mě
"Ty si asi na Falkenštejně nebyl, viď?" dodává se sarkastickým úsměvem
"Do pr...., ne nebyl. To se mělo? Kurva!" odpovídám a zklamaně koukám do mapy.

Zpět je to už dost daleko. Navíc přes to podmáčené rýžové pole... Prdím na to. Vracet se nebudu. Loudalizace (časová penalizace) to jistí. Připojuji se ke skupince a jedeme společně dál.

Kolem 9 ráno dorážíme konečně do vytoužené Toužimi. Po 11h na trase a 160 km v nohách teprve první místo, kde se dá nakoupit, najíst a hlavně doplnit pití. To všem už dávno došlo. Naše skupinka se mezitím trošku roztrhala a zmenšila na celkem 4 členy (Mohy, bráchové Andrláci a já). Taky začalo opravdu nepříjemně lejt, přitom noc byla navzdory předpovědi v podstatě bez deště. Zmoklý jak slepice, kolonizujeme malou sámošku na kraji obce. Dává se do nás strašná kosa. Ven zpět do deště se nikomu očividně moc nechce. Trčíme tu už skoro půl hodiny. Vyrážím tedy sám. Aspoň se trhu a hlavně se šlapáním konečně zahřeju.

"Tak a zase sami spolu." říkám povzbudivě mojí milované mapě v mapníku.

První chyba v navigaci: 2,5 km kufr. Druhá chyba: jen kilák a něco. Třetí chyba: vracím se zpět na správnou cestu a po ní akorát přijíždějí kluci a s nimi i Žíža. Asi vstal z mrtvých. Tak zase všichni spolu. V 5ti, za neustálého chcance, se vydáváme přes výživnou Andělskou horu až k Doupovským horám a Ohři vinoucí se podél nich. Dle trekru se pohybujeme někde kolem 10. místa. Dobré, to ujde.


V Kyselce je šance se v hospodě pořádně naobědvat, ale odbýváme se jen polívkou. Můj nápad. Všichni mě za to mají moc rádi. Během toho hospodou prolítne pozdější vítěz závodu Mavit (Martin Vítek). Zapomněl si tu v zásuvce powerbanku a musel se vrátit. Díky Mavite, myslel jsem si, že se takové věci stávají jen mě. :)
Kluci se mezitím nějak rozseděli. Nečekám. Využívám šanci zase se trhnout a vyrážím sám.
 
"Tak a zase sami spolu." říkám té mé mapě...

První kufr: 2 km. Druhý kufr: necelý kilák. Na místo třetího kufru si potřebuji akutně odskočit a jsem zas dojet. Sklopím uši. Dál pokračujeme zase spolu. Za střídavého deště dorážíme na úpatí Krušných hor. Vyškrábeme se na nejvyšší kopec celé letošní trasy Meluzínu (1094 m.n.m), abychom ho zase úplně celý sjeli dolů do podhůří, do Perštejna. Je 8 večer. Kluci míří do hospody na teplou večeři. Mě se moc nechce. Přemýšlím se zase trhnout. Při vzpomínce na "Tak zase sami spolu mapo..." a co by pak následovalo, to ale nakonec raději vzdávám. Teplý guláš s knedlíky je lepší volba než bloudění a neodvratné dojetí ostatními.



Předpověď na noc je naprosto zoufalá. Má přecházet velká fronta a lejt úplně celou noc. Kluci se rozhodují raději zabookovat penzion někde na cestě. To se daří v Kryštofových Hamrech, tak se připojuji. Nijak nechráněnou ránu na koleni mám už celou rozmočenou. Je plná bahna s špíny. Potřebuji si to nutně vyčisti a ošetřit. Ubytko s horkou sprchou bude ideální.


Foto: Jakub Kozák

Nejdříve se ale musíme znovu vyškrábat na hřeben Krušných Hor. Těžké pěší stoupání po modré na Měděnec a vrchol Mědníku (910 m.n.m) je naštěstí ještě bez deště a za světla. Jakmile se setmí, spustí se slibovaný slejvák. Všichni nedočkavě vyhlížíme Kryštofovy Hamry, kam nakonec dorážíme přesně po 24h nonstop jízdy v 22:00. O hodinu dřív než jsme předpokládali.

Rozpálený krb, jídlo, pití, horká sprcha. Zjištění, že tu spí ještě další 4 borci, co jeli před námi. Co víc si jen přát. Koleno vyčištěno, vydesinfikováno a zalepeno vodotěsnou gelovou náplastí. V půl 12 jdeme na kutě. Vyjet chceme ve 4 ráno, to už by měla přejít nejhorší bouřková fronta. Budíček nařízen po společné dohodě na 3:30. 4 hoďky spánku budou tak akorát.

"Zzzzzzz" usínám ve vteřině

Celkem ujeto: Kamenný Újezd - Kryštofův Hamr, 270km, +6 050m
Čas: 23:57
Záznam a mapa: Viz STRAVA

DEN 2. & 3. - Nonstop ve dvou  




"Pi pííííí, pi pííííí, pi píííí....." budí mě hodinky

Nechce se mi věřit, že už je 3:30. Vstávám a začínám jako vždy roboticky balit. Pofackováno. Něco sníst, hygiena, nandat věci zpět do kola. Chvilku po 4 jsem připravený vyrazit. Mohy taky, ale ostatní nějak nestíhají. Pobíhají tu ještě ve slipech, tak vyrážíme s Mohym sami. Já na fullu, Mohy na gravelu. Už od pohledu jsme skvělá dvojka.

Necháváme tak za sebou nejen kluky z naší skupinky, ale i ty 4 (Ondra Semerád, Tomáš Navrátil a další), kteří ještě také nevyjeli. Rázem se tak Mohym posouváme na sdílené 5. místo. Super. Snad to udržíme.

A daří to skvěle... Už za Svatým Šebestiánem přehlédneme ve sjezdu odbočku naší cyklostezky E3... 
Užíváme si skvělý, rychlý a dlouhý sjezd podél říčky Chomutovky. Název napovídá, kam vede, ale do Chomutova jet opravdu nemáme.

"Zastááááááááv !!!!" řve na mě Mohy
"Cožéééééé?" odpovídám sbalený ve vajíčku ve sjezdovém posezu
"Zastááááááááv, jedeme blběééééé !!!!" řve zase a to už mu rozumím
"Drrrrrrrrrr" skřípají brzy jak flekuju snad na místě.

Je to tak. Více jak 2 km sjezdu navíc. Pracně to šlapeme zpět. Kufr celkem přes 4 km.

"Do pr....!" prskáme oba, jak jsme to podělali.

Konečně správná trasa. Při výjezdu na Jedlovou, kde to s Mohym moc nehrotíme nás dotahují kluci. Je to ta včerejší rychlejší čtyřka, což jsme předpokládali, že tak dopadne.



Dál se víceméně neustále míjíme. Chvíli jedeme jen sami s Mohym, pak se někde s kluky sjedeme. Celou dobu střídavě prší. Neustále oblékáme a svlékáme věci do deště. Trasa kopíruje podobné místa, které jsem už projel v dubnu v rámci nultého ročníku MTB závodu Okolo Bažiny nebo místa, které tu mám moc dobře proběhané či projeté na běžkách: Loučná, Fláje, Moldava, Komáří Vížka, Adolfov. Ač je to přes Krušky kus cesty, s Mohym nám to rychle ubíhá. Až na příšerné počasí (8°C, vítr a déšť) se jede skvěle.


Na večír kolem 7 se pomalu blížíme k mé domovině: k Českému Středohoří. Nejdřív ale sjezd z Krušek, přes Nakléřov do Ústí nad Labem. Na Erbenově vyhlídce nad Ústím, míjíme zase kluky. Dva se schovávají v rozhledně. Déšť je už opravdu silný. Strašný slejvák.

Průjezd Ústím až k červené značce u Střekova na druhé straně Labe je volný. Můžeme jet kudy chceme. Doporučené je parádní Bertino údolí, ale vzhledem k akutnímu slejváku to bereme raději po silnici tou nejkratší možnou cestou do hospody u Střekovského nádraží, na kterou jsme dostali tip.

Osvěžující rychlá jízda po silnici. Ve slejváku, z kopce, bez blatníků. Voda cáká úplně všude.

"Já jsem už úplně totálně durch!" řvu na Mohyho
"Já takýýýýý" křičí zpět

Promočený až na kost dorazíme do hospody. Přestože strašně lije, chceme s Mohym oba pokračovat dál. Je potřeba se pořádně nafutrovat, ať je z čeho brát. Kung-Pao, dvojitá porce rýže, palačinky, 2x kafe. Kvalita jídla opravdu, opravdu mizerná, ale v tomto stavu človek sežere fakt všechno.


Akorát Mohymu volá Ondra Semerád, který už je nad Střekovem. Vrací se zpět a chce vědět, jestli je v této hospodě i ubytování.

"Je tam kurevsky bahna, teď na noc v dešti je to strašný, nechám to na ráno." slyšíme z mobilu

Hmmm. Nicméně naše rozhodnutí to nezvyklá. Vyrážíme směrem na Střekov. Cestou potkáme i Tomáše Navrátila. Taky se rozhodl deštivou noc přečkat v ubytování ve městě. Nám ale nic nechybí. Za stálého deště, s plným břichem a ve velmi dobré náladě dorážíme na hrad Střekov. Tady už čeká Libča, aby s námi udělal rozhovor.


Červenou nad Střekov do Nové Vsi dáme nakonec úplně na pohodu a míříme na Vysoký Ostrý.

"Hele Mohy, tady všude to znám jako svoje boty. Tudy běháme stomílovku Loučení. Teď tudy po zelený na Ostrý." ukazuji Mohymu

Zároveň ho ujišťuji, že o navigaci, i když už je černočerná tma, se teď vážně nemusí starat. Já to tu přece znám! Problém je v tom, že na Vysoký Ostrý běháme po zelené naučné stezce na kterou jsme právě odbočili, ale trasa Loudání vede po normální zelené... Dojde mi to až skoro na konci naučné stezky.

"Hele Mohy, víš, jak jsem ti říkal, že to tu znám...."
"No, vím" říká
 "Tak to jako platí, ale jdeme blbě, tudy jsme jít neměli. Fakt sorry." cítím se jak úplný debil

Je z toho příjemný 2km kufr lepivým hlubokým bahnem...


Vydrápat se na Vysoký Ostrý za morka a bahna je výzva i pěšo, natož s těžkým kolem ověšeným brašnami. A co teprve ten sjezd. Jeden velký tobogán a to to bahno ještě není rozryté od ostatních jezdců. Máme to za sebou. Jedeme dál. Ale jen chvilku. Mohy zastavuje a vrtá se v kole.

"Povolilo se mi vodítko řetězu, jak se ucpalo bahnem. Musím to utáhnout." hlásí Mohy

Oprava na cca 5 minut, akorát se pak opakuje snad každou půl hodinu...

Adrenalinový sjezd bahnem a kamením po tmě soutěskou Rytina nás hodně nakopne. Strmý výstup po zelené na Varhošť (638 m.n.m) bude ale přesný opak. Radši bych byl, kdybych to tu neznal a nevěděl, jaký je to voser. Navíc teď v tom hustém dešti, kluzkém bahně, s kolem a po tmě.

Mohy trochu prská. Mě se ale jde nakonec úplně super. Nemůžu si vynachválit nové loudací tretry Fizik X2 Terra Clima. Skvěle se v nich chodí a agresivní vzorek z Vibramu na bahně drží jako přibitý. Včera sice trochu zlobily puchýře na patách ve stoupání, jak jsou fungl nové, ale po zalepení pat už je vše ok.

Varhošť. Jsme tu. Do rozhledny, kde jsme si pomýšleli na spaní, ale fest zatéká. Navíc už nemáme skoro co pít. Vím, že na trase dole ve Lbíne je na návsi studánka, tak se nezdržujeme a jedem tam.

"Jde na mě strašně spaní" stěžuje si cestou Mohy
"Možná si budu muset dát někde šlofíka" pokračuje

Mě se spát vůbec nechce. Jsem úplně v rauši. Strašně mě to baví, protože to tu znám, jsem tu doma. Vím, že teď to bude super sjezd až do mých skoro rodných Litoměřic. Ve Lbíně doplňujeme vodu. Mohy se dává trošku do kupy. Pokračujeme zase dál.

Když se chce spát, je nejlepší zrychlit. To mám vyzkoušené. Zrychlí se tep a spaní přejde. No tak zrychluji. Doufám, že se Mohy chytne a naskočí mu již vynechávající motor. Když ne, pojedu hold sám. Ale drží se, je to dobré, je to mezek. Sjíždíme rychle až do Litoměřic. Přesně ve 2 ráno projíždíme pod okny mé mamky. Dál přes Mostnou horu pokračujeme v dobrém tempu rychle směrem na Křížovou horu. Je tu velká motivace. Dle trekru tam nahoře spí Dan Götz jedoucí na 4. a o pár km dál i starý známý z loňska Kárl, jedoucí na 3. místě.

"To by bylo něco je předjet, když by ještě spali." maluji si to růžově.

Zabahněná jílovitá cesta mezi Mostnou horou a Kočkou nás ale trochu zdrží. Jíl se na kola lepí a nabaluje tak, že se přestávají úplně točit. Nějak se z toho stranou cesty dostáváme. Stále bahnem, naštěstí už nelepícím, stoupáme na Křížovou horu. Tempo držím stále co nejrychlejší. Zdá se, že to Mohyho dokonale probudilo. Jsme na vrcholu. Už už se chystám vypnout světlo, abychom nevzbudili Dana, který tu spí,  když v tom...

"A dobré ráno pánovéééé. No, to jste mě nemile překvapili, že už jste tady." zdraví nás s úsměvem Dan, který se akorát hrabe ze spacáku.

"Sakra!" zabručím si v duchu "Tak to nevyšlo".

Není se čemu divit. Jsou 4 ráno a už svítá. Už jsme 24h v sedle. Dle Wahoo máme za tu dobu v nohách 220km. Chvilku s Danem pokecáme a pak razíme dál. On ještě balí. Než dojedeme k Panně už je nám v patách a než se vyškrábeme na Kalich, už je v nedohlednu před námi.  



Přes hrádek Lýtiš nabíráme výšku a směr na Sedlo (726 m.n.m). Předem varuji Mohyho, že s kolem přes Sedlo to bude fakt úlet. Sedlo působí nenápadně, ale kdo ho zná, ví o čem mluvím. Strašný prďák. Klouže to. Kolo nejde ani tlačit. Beru ho na záda. Směju se, jak je to absurdní.


Hřeben Sedla je i přes své skalnaté traverzy za světla pohoda. O klesání příkrou kluzkou severní stranou se to říct nedá.

"Áááááááá" projíždí kolem mě Mohy po zadku a jeho kolo zůstává ležet pár metrů nad ním


Klouže to neskutečně. Ale jsme dole.

Pod Sedlem v Úštěku, kam dorážíme kolem 9 ráno, čeká zasloužená odměna: otevřená cukrárna, vydatná snídaně a horké kafe. Větrníky tu mají naprosto luxusní. Paní je strašně hodná a ochotná a to i přes to, že jsme celý od bahna špinavý jako dobytek. Všude rozložila noviny, abychom si mohli sednout. Aspoň jí uděláme slušnou útratu.


Přes výživný Ronov, krásné okolí Holanských rybníků se přibližujeme k Vlhošti. Z Českého Středohoří jsme se tak úspěšně dostali na Kokořínsko.

"Kluci nejak zvolnili" hlásí Mohy při pohledu do appky na to, jak je na tom Kárl s Danem před námi
"Jedou spolu a ztrácíme na ně cca hoďku" pokračuje
"Tak to je super, za chvíli je docvaknem!" raduji se

Opak je ale pravdu. Objet nebo spíš obejít Vlhošť v hlubokém bahně trvá hrozně dlouho. Mohymu každou chvíli zase padá vodítko řetězu a prostoje při opravách mě začínají děsně uspávat. Prohodili jsme si role z noci. Mohy je naprosto ready, ja krizičuji. Kluci vpředu se nám rychle vzdalují. V Korcích to dál nejde, musím si dát 15 min šlofíka. Mohy trpělivě čeká. Neusnul jsem, ale pomohlo to. Korecký Vrch je ale moje smrt. Nahoru ok, ale dolu na bahně to strašně klouže. Během dne už jsem měl v kluzkých sjezdech několik pádu. Už si tak nevěřím. Bojím se. Moc přibrzďuji a to má na bahně vždy za následek smyk a další pády. 2x letím přes řidítka. Nadávám a řvu vzteky.


Došlo nám skoro všechno jídlo. Stavíme ve Ždírci v nejaké rozestavěné hospodě. Sedí tu na pivku 4 cyklisti. Čisťonký a voňavoučký. Když nás vidí, koulí očima, jak jsme jetý. Bahno od hlavy až k patě, kola zadělaný, mokří, odření, prostě správně vyloudaní.

"Vy teda vypadáte. Odkud jedete a kolik máte najeto?” ptají se po chvilce váhání

“Zkuste si schválně tipnout kolik.” odpovídám

Znovu si nás a naše kola přeměřují zkušenými pohledy.

“Podle toho, jak vypadáte, tak jste museli dát tak aspoň 80 kiláků!” shodují se znalecky
“Nn, bylo to trošku víc. Teď máme přesně 570 km” odpovídám
“Cožéééééé?” koulí nechápavě očima

Klasická srážka s mimozemšťany.

Na hrad Houska dorážíme už se setměním kolem desáté. Posledních 80km do cíle. Bez čelovky to dál už nepůjde. Mohy ale nemůže čelovku nastartovat. Zateklo mu do kabelů. Už včera jsme je zalepovali tejpou, protože mu zatékáním začalo světlo problikávát. Snaží se to opravit a vysušit, ale nejde to. Nefunguje.

"Kurva!" nadává do tmy

"Hele.." říkám Mohymu "já mám vlastně ještě jednu malou rezervní čelovku!"
"Ná, půjč si jí" podávám mu jí.

Kromě mé oblíbené čelovky Fenix HM61R Amber jsem pro jistotu vzal ještě malou záložní čelovku Fenix HL50 na tužkovou baterku, kdybych nestíhal dobíjet hlavní čelovku z dynama. Jak se nám teď hodí.

Čelovka připevněna na Mohyho helmu zip páskami. Můžeme jet dál. Jenže zase ještě něco. Pro změnu zase uvolněné Mohyho vodítko řetězu. Takže další oprava a zdržení. Mezitím zavírám oči. Ty prostoje mě už uspávají.

Při sjezdu z Housky moc nedávám pozor. Jsem nemotorný a ospalý. Málo se ohnu při podlézání padlého stromu.

"Škub!" ozve se od mých zád
"Neříkej mi, že jsem si roztrhl bundu!?" ptám se Mohyho za mnou, aby to zkontroloval.
"No..., bohužel jo. A hodně" odpovídá
"Do prde..." nadávám

Aby mě to nemrzelo, jen o pár km dál jí trhám pro jistotu ještě jednou. Zase o strom. Mohy mezitím stále bojuje s uvolňujícím se vodítkem řetězu. Furt stavíme. Chce se mi spát. Kokořínské údolí je strašně zabahněné. Postup je zoufale pomalý. Já jsem z nevyspání a únavy čím dál tím víc nervóznější. Nebaví mě to. Vůbec. Když se blížíme k parkovišti v podhradí Kokořína, už jsem rozhodnutý. Efektivnější pro mě bude jít se na chvíli vyspat. Hospoda s krytou terasou, která by byla na spaní ideální, je ale ještě otevřená. Uvnitř zuří rozjetá párty s živou kapelou. Všude strašný randál. Tady bych neusnul. Dáme aspoň kafe. K jídlu nic nemají. Jen pár sušenek. Vykoupíme všechny, protože už zase nemáme co jíst.

Jedeme dál. Mohy konečně připouští, že dáme na chvilku spánek. Jak jsme minulou noc v Ústí nespali a jedeme uz 2 dny nonstop, máme na další za námi naštěstí komfortní náskok okolo 5 hodin. Vyškrábeme se pískovcovou soutěskou na skalní vyhlídku nad Kokořínským údolím. Není to tu moc rovné, měkké ani závětrné, ale dál už se nám nechce. Rozbalujeme spaní.

"Tak kolik? Jak dlouho budem spát?" ptám se Mohyho "Viděl bych to na max 2h" dodávám
"Dejme jen hodinu. Pro jistotu." odpovídá Mohy
"Ok, souhlas, to bude jistější" přitakávám

Karla s Danem už nedoženeme. Ti už jsou skoro v cíli. Ale aby nás někdo 70 km před cílem ještě dotáhl, nedej bože předjel, to nemůžeme dopustit.

Je půl hodiny před půlnocí. Budík nařízen na 0:30. Mohy se balí jen do termo fólie. Nic jiného nemá. Naštěstí už neprší. Já rozbaluji spacák a žďárák. Jsem rád, že to nakonec netáhnu úplně zbytečně. 

"Dobrou" říkám Mohymu, ten už ale dávno spí

Celkem ujeto: Kryštofův Hamr - Podhradí (Kokořín), 344 km, +9 250 m
Čas: 43:17
Záznam a mapa: Viz STRAVA 1. část, 2. část

DEN 4. - Docvaknout do cíle



"Vstáváš?" houknu na Mohyho, když vypínám po hoďce spánku zvonící budík
"Jo vstávám" odpovídá okamžitě
"Skvělý!"

Sbaleno máme hned. Chvilku po tři čtvrtě na jednu ráno vyrážíme. Posledních 70 km. Hned po pár šlápnutí cítím, jak mi ta hodinka spánku pomohla. Jede se mi zase skvěle. Baví mě to. Žádné spací krize, otupělost či nervozita.

Bahenním sjezdem se vracíme zpět do Kokořínského údolí. Není to cesta ale tobogán. Klouže to fakt strašně. Ale je to sranda. Užíváme si to jak malý Jaryni. Dál klasicky přes Harasov a Lhotku opouštíme Koko údolí po polňačce uháníme směrem na Mělník.

"Bacha! Nejezdi tam!" varuji Mohyho u jedné odbočky
"Proč?"
"Ten strom. Spadne! Viděl jsem jak už padá, ale zasekl se."

Slezu z kola. Přijdu k němu z druhé strany. Trochu do něj strčím.

"Práááááásk" řítí se k zemi

To bylo o fous.

Před 3 ranní přijíždíme do Mělníka. Tím Loudání skoro končí. Do Slaného už je to víceméně po rovině a silnici. Nemusíme se ani hnát. Trekr ukazuje, že díra za námi je stále skoro 5 hodin.


Východ slunce nás zastihne před Veltrusy. Z té silnice mě už strašně bolí totálně zmasakrovaný zadek a vyklepané ruce. Už nevím jak se na tom kole srovnat a uvelebit.

Mohy odevzdaně šlape, já se ploužím za ním. Špinavý od bahna, mokří a unavení si přehráváme vše co jsme zažili. Z venku vyloudané nevyspalé trosky, uvnitř spokojení a nabití zážitky, adrenalinem a dobrodružstvím, které jsme díky organizátorům Loudání prožili. Díky tomu teď můžeme zase pár týdnů možná měsíců přežít v roli kancelářských krys.


Do cíle ve Slaném dorážíme v neděli chvilku před 7 ranní po 82 hodinách a 48 minutách od startu na neoficiálním sdíleném 5. místě.   

Skvělý to bylo!

Celkem ujeto: Podhradí (Kokořín) - Slaný, 69 km, +530 m
Čas: 5:59
Záznam a mapa: Viz STRAVA

DOSLOV

  • Po kontrole správného průjezdu tratě a udělení případných Loudalizací (rozuměj penalizací) jsem se v oficiálních výsledcích šoupnul za Mohyho na 6. místo. Njn, to ten Falkenštejn. Každopádně oproti minulému Loudání 2019 posun o jedno místo vpřed, takže úspěch!
  • Vítězem závodu se stal již několikanásobný vítěz Loudání Mavit (Martin Vít), který dojel 11h před námi. Velká gratulace!
  • Karel s Danem dojeli do cíle cca 6,5h před námi na 3. a 4. místě
  • I s tím mým blouděním jsem najel přes 680 km a nastoupal +16 600 m za 3 dny 8h a 42min (80:42)
  • Celkem jsem spal 5hodin (4+1), spálil 31 000 kcal, při průměrném tepu 104 t/min.
  • A koleno? Nechápu jak, ale nakonec to v té špíně a vlhku přežilo celkem v pohodě. Zbyla jen ošklivá jizva. ;-)

VÝBAVA

Kolo: KOBA Sentiero UL
Groupset: SRAM GX Eagle 1x12, 34z x 10z-50z
Kola: DT SWISS XR391
Pláště: Schwalbe Racing Ralph, Maxxis Icon (tubeless)
Brašny: Celorámová vlastní výroby, zbytek Apidura
Batoh: USWE Airborne 3 (pouze na 2l vak s pitím)
Mapník: MIRY Bike Pro
Oblečení na kolo: Bicycle Line
Spodní vrstva: Icebreaker (merino)
Nepromokavá vrstva: Montane Minimus Jacket
Tretry: Fizik X2 Terra Clima
Helma a brýle: R2 FargoR2 Vivid
Spacák: Warmpeace Viking 300 (peří)
Žďárák: HighPoint Super Light Cover + Tyvek podložka
Světla přední: Fenix HM61R Amber (helma), Fenix HL50 (rezervní)
Světla zadní: Fenix BC05R (kolo), Fenix CL09 (helma)
Dobíjení: Son 28 (dynamo), Igaro D1 (USB HUB)
Nářadí: Topeak Hexus X, Leatherman Squirt PS4
Záznam trasy: Wahoo Elemnt Bolt
Mobil a foto: Samsung A3 (všechny fotky zde)
Držák na mobil: Quad Lock



ODKAZY

Díky všem, kdo jste se dočetli až sem. Velké díky rodině, mým partnerům a všem, kdož jste mi fandili nebo mě jakkoliv podpořili. Vážím si toho. Díky!

Líbil se ti článek? Sdílej jej s přáteli:

Komentáře

Oblíbené příspěvky

DOPORUČENÉ ČLÁNKY