Stovka Jarním Šluknovskem - Ač bez tréninku, tak úspěšná
14.4.2017, Mikulášovice
"Ty si nějak zaspal né?" ptá se mě Olaf, když se konečně vyhrabu z tělocvičny ven na start.
"Proč, ono už je snad odstartováno?" divím se.
"No jasně, už dávno!"
"A sakra..."
Zapínám Ambity, naladím navigaci a vydávám se stíhat upláchlé startovní pole, které se již vydalo vstříc 103 km dlouhé trase s 4050 metry převýšení. Já tyhle ranní starty prostě fakt nemusím, ba přímo je nesnáším. Čék je nevyspalej, pomalej a nic nestíhá. I přesto to ale dnes bude jiné, bude stát za to. Díky rannímu startu totiž proběhneme celé úžasné Saské Švýcarsko za světla a budeme se tak moct pokochat tou vší nádherou. Teď chvilku po půl 6 ráno je ale ještě tma, takže zapínám čelovku a mažu vpřed. Maličký, lehký a přitom výkonný Fenix HL50, je pro tuto příležitost naprosto ideální volba.
Dobíhám dav a posouvám se v pořadí stále vpřed. Nakonec odstartovalo skoro 100 lidí, takže to chvilku zabere. V dálce už ale vyhlížím Lukáše Pilaře, s kterým předpokládám, že se budeme přetahovat o vedení závodu. Moc konkurence totiž dnes nedorazilo a já bych za to chtěl veřejně poděkovat Honzovi Dušánkovi. Nejen, že založil závod Ještěd Sky Race, aby odlákal nejtěžší konkurenci jako třeba Beskydské kuře, ale zároveň dalšího favorita, kterého nezlákal na Ještěd SkyRace, tak alespoň pozval k sobě domů na balíčkování startovních tašek. Tam ho nechal se zbombit Tatranským čajem tak, že se ani po dvou dnech nebyl schopný postavit na start :). Zmohl se jen na postování těchto výstižných statusů:
"Modří" určitě vědí o koho jde. Prostě táta Honza je kabrňák a ví, jak svým dětem zabezpečit dobrý výsledek v závodech. Takže díky moc :)
Lukáše dobíhám po pár km a dál už běžíme spolu ve vedení závodu. Hodně dlouho jsme se pořádně neviděli, naposledy před 2 lety na Týnišťských Šlápotech 2015, takže si máme při svižném tempu o čem povídat. Když v tom najednou:
"Ty woe, my jsme nějak mimo trasu!" koukám někde na 10. km na Ambity
"Kurva fix. Kufr! Musíme zpět."
Zrovna jsme si vyběhli docela pěkný krpál a zjišťujeme, že úplně zbytečně. Čék kecá, nekouká, to je hned. Ale jako trénink na dalších 90 km trasy dobrý. Při seběhu zpět na správnou trasu narazíme na Josku s Honzou, ale hned se jim trhnem a dál pokračujeme zase sami. Znovu se vidíme zase až na další vracečce z K3 Goldsteinaussicht.
Pořád přemýšlím jestli, jak a kdy se pokusím cuknout Lukášovi. Při výběhu na Grosser Winterberg, který vyběhneme úplně celý, je mi jasné, že ve stoupání to rozhodně nebude. Lukáš to drtí jako vždycky svým strojovým tempem bez známky námahy. Mě se běží do kopce kupodivu taky skvěle, však jsem od února díky kolu o 5 kg lehčí, ale na to dostat se před Lukáše ve stoupání to opravdu není.
Vyzkouším tedy seběh. Z Winterbergu dolů do Schmilky je fakt parádní a technický. Tak to pouštím, co to dá a Lukáš nestíhá.
"Jo. To by šlo."
Na první čipovku K4 na 18. km tak dobíhám s drobným náskokem.
Nicméně na občerstvovačce se ani jeden nezdržujeme, dolijeme jen vodu a máme se k odchodu. Vybíhám napřed, ale do kopce mě Lukáš hned dotáhne a dál pokračujeme zase spolu. Na přetahování je ještě moc brzo.
Při výstupu na Schrammstein spolu skvěle spolupracujeme. Lukáš tahá do kopce, já na rovinách a v techničtějších pasážích. Snažíme si vybudovat náskok, abychom se nejlépe už vůbec nemíjeli na vracečce z hlavní vyhlídky Schrammstein s našimi pronásledovateli a měli tak psychologickou výhodu.
Nakonec chyběla snad jen půl minutka a bývalo se to povedlo. Kluky míjíme přesně na konci vracečky u křížení cest. My pokračujeme dál dolů a kluci teprve stoupají nahoru na vyhlídku. Náskok s Lukášem odhadujeme cca na 10 minut.
Přes druhou čipovku na 27. km v Ostrau, kde nás pohostí člen nezničitelných Olaf Kids Petr Hrubý, se dostáváme do části Saského Švýcarska, kterou ještě moc neznám. Je to tu parádní. Překonáváme nespočet schodů, žebříků a soutěsek přes pískovcové skály. Je to jako přírodní překážková dráha. Jenže to má jeden háček. Po 30 km mě jako vždycky začínají bolet třísla. Nevím co to je, bolí to nepříjemně, ale vím, že to vždycky nejdýl do 60. maximálně 70. kiláku přejde. Myšlenky na to, že bych se trhnul Lukášovi, jsou ty tam. Držím se raději zpátky a jsem rád, že i přes tu blbou bolest ho stíhám uviset.
"Hele, vem si řůžovku. Já jsem chemik. Já ti dám, chceš? Lepší, než aby ses trápil." nabízí mi Lukáš soucitně brufen
"Ne, díky moc, to já nebaštim. To radši zapnu berana."
Nejlepší pomocí je mi ale fakt, že trasa je opravdu nádherná a hrozně mě baví. Vysutý traverz k jeskyni Idagrotte nebo víceúrovňová proplétačka Kuhstal jsou jen jedny z mnoha třešniček na dortu.
Míjíme další čipovku K13 na 41. km v Neumannmühle. Chci zjistit, jak na tom jsme, jaký jsme měli náskok na předchozí čipovce, ale nic se nedozvídám. Není tu prý signál. Snad je to, že průměrku držíme stále nad 8 km/h, což je vzhledem k terénu paráda. Kopnem do sebe polívku, každý jedno pivko na ex a razíme dál.
Po stoupání za čipovkou následuje krásná běhavá pěšinka v traverzu po vrstevnici. Nad námi se majestátně tyčí stěny a převisy pískovcových skal. Kilometry naskakují snad sami a za chvíli jsme v malebném údolí meandrující říčky Křinice.
Původní předpovědi na Velký pátek byly dost špatné. Včera se to trochu zlepšilo a tak jsem se cestou do Mikulášovic ještě stavil doma pro kraťasy. No ale toto? Údolí Křinice zalévá naplno teplé slunce, až je mi i v těch kraťasech strašný vedro. Do krásně čisté a ledové říčky bych nejraději rovnou skočil, ale spokojím se alespoň s osvěžujícím opláchnutím snad co kilometr.
Konečně začínáme stoupat od řeky zase zpět do skal. Po krátké proplejtačce nastupujeme na uzonké schůdky v až neuvěřitelně těsné soutěsce. Dokonce si musím sundat z beder hůlky, abych vůbec prošel. No jo, tady už to znám. Hermannseck. Tady bude další kontrola. A jídlo!
Tahle kontrola, kterou drží Ivana s Edou, fakt bodne. Je tu vše a dokonce ještě neočekávaná super prémie.
"To je jako tatarák na těch chlebech?" ptám se nevěřícně
"Ano, můj domácí, ochutejte. Jste první tak si berte, dokud je." odpovídá Ivana
"Ježiš, ten je fakt božííííí." libujem si s Lukášem
Spokojený, napapkaný, mažeme zase dál. Teď už je to do Mikulášovic jen kousek. Nějakých 10 km přes rozhlednu Weifberg. Na tu se šlo i letos v únoru o Ledopády. Hrozný vzpomínky na to prošlapávání se sněhem nahoru, v noci a se sto kiláky v nohách. Hnus. O to víc se tam teď těším, že si spravím chuť.
Jen co se vymotáme z lesa od Hermannsecku, už vidíme v dáli přes údolí rozhlednu. Lukáš hned přidává na tempu, jako kdybychom už běželi do cíle. Až ho musím trochu krotit, protože mě stále bolí třísla a je zase hrozný vedro. Naštěstí dole v údolí v Hinterhermsdorfu mají supr "kašnu" a to neodolám. Kebuli do studené vody vrazím s chutí až po uši.
"Sssssssssssss" až to zasyčelo.
Mozek pěkně vychazenej, takže to zase běží, jak má. Za chvilku jsme na rozhledně, která má snad milion schodů, ale ten krásný výhled za to opravdu stojí. Do cíle první části chybí už jen 4 km, takže žádné zdržování, jen jednu fotečku a utíkáme dál až do Mikulášovic.
Jsme v Mikulášovicich. První 67km část je za námi a druhá kratší 37km před námi. Nijak se s Lukášem nezdržujeme, dáme rychlou polévku, od Olafa vyfasujeme itinerář druhé části a běžíme dál. Plán je jasný. Určitě chceme oba doběhnout ještě za světla zpět.
"Přece nebudeme znova vytahovat čelovky!" argumentuje Lukáš
Jenže už kousek za tělocvičnou si nevíme rady kudy kam. Z navigace není jasné, jakým směrem v křížení před námi se vydat. Nevíme, co je trasa návratu a co trasa začátku.
A je to. Jsme tu.
"Cíl!"
Pomyslnou cílovou pásku 103 km dlouhé tratě protínáme s Lukášem na společném prvním místě v čase 13:44 lehce po 7 hodině večer. No, na to, že mám od ledna naběháno jen necelých trapných 300 km, tak velká spokojenost. Sice ještě 3 dny poté na Velikonoce nemůžu skoro ani chodit, ale i to časem přešlo a zbyly jen super zážitky.
Na 3. místě cca 25 minut po nás dobíhá i skvělý Petr Herejt a pódium je tak kompletní. S Lukášem si při vyhlášení ještě musíme střihnout kámen, nůžky, papír o to, kdo dostane pohár s 1. místem a kdo s druhým. K mé radosti je štěstí konečně na mé straně. Úplně stejně jsme to tu měli totiž i před dvěma lety s Robem Frohnem, taky jsme doběhli spolu na prvním místě a tohle střihnutí si o pohár jsem ale prohrál.
Díky Egonovi a Olafovi za fakt překrásnou trasu obsahující mimo jiné i přesně 8 069 schodů, jak Marta Ernstová pečlivě spočítala a jako vždy za skvělou organizaci závodu. Lukášovi dík, že byl super parťák na trati a doufám, že si zase spolu někde brzy zaběháme a né jako teď až po dvou letech.
Samozřejmě velké díky mým partnerům Kronium a Trailpoint. No a také Filipovi Smetanovi za parádní fotky ze závodu.
Toto byla do července moje poslední stovka. Teď zase zpátky na kolo, abych byl ready 8. června na TransAtlanticWay Race, což je jedno-etapový silniční cyklistický závod bez supportu okolo Irska o délce 2 500 kilometrů. Moje nová výzva na kterou se moc těším a doufám, že mi budete držet palce.
Díky moc, že jste se dočetli až sem a zase někdy, někde čau.
Odkazy
Související články
 |
| Foto: Filip Smetana |
"Proč, ono už je snad odstartováno?" divím se.
"No jasně, už dávno!"
"A sakra..."
Zapínám Ambity, naladím navigaci a vydávám se stíhat upláchlé startovní pole, které se již vydalo vstříc 103 km dlouhé trase s 4050 metry převýšení. Já tyhle ranní starty prostě fakt nemusím, ba přímo je nesnáším. Čék je nevyspalej, pomalej a nic nestíhá. I přesto to ale dnes bude jiné, bude stát za to. Díky rannímu startu totiž proběhneme celé úžasné Saské Švýcarsko za světla a budeme se tak moct pokochat tou vší nádherou. Teď chvilku po půl 6 ráno je ale ještě tma, takže zapínám čelovku a mažu vpřed. Maličký, lehký a přitom výkonný Fenix HL50, je pro tuto příležitost naprosto ideální volba.
 |
| Mapička a profil trasy |
"Modří" určitě vědí o koho jde. Prostě táta Honza je kabrňák a ví, jak svým dětem zabezpečit dobrý výsledek v závodech. Takže díky moc :)
Lukáše dobíhám po pár km a dál už běžíme spolu ve vedení závodu. Hodně dlouho jsme se pořádně neviděli, naposledy před 2 lety na Týnišťských Šlápotech 2015, takže si máme při svižném tempu o čem povídat. Když v tom najednou:
"Ty woe, my jsme nějak mimo trasu!" koukám někde na 10. km na Ambity
"Kurva fix. Kufr! Musíme zpět."
Zrovna jsme si vyběhli docela pěkný krpál a zjišťujeme, že úplně zbytečně. Čék kecá, nekouká, to je hned. Ale jako trénink na dalších 90 km trasy dobrý. Při seběhu zpět na správnou trasu narazíme na Josku s Honzou, ale hned se jim trhnem a dál pokračujeme zase sami. Znovu se vidíme zase až na další vracečce z K3 Goldsteinaussicht.
 |
| Lukáš drtí pod nohami Grosser Winterberg |
Vyzkouším tedy seběh. Z Winterbergu dolů do Schmilky je fakt parádní a technický. Tak to pouštím, co to dá a Lukáš nestíhá.
"Jo. To by šlo."
Na první čipovku K4 na 18. km tak dobíhám s drobným náskokem.
 |
| Seběh do Schmilky Foto: Filip Smetana |
Při výstupu na Schrammstein spolu skvěle spolupracujeme. Lukáš tahá do kopce, já na rovinách a v techničtějších pasážích. Snažíme si vybudovat náskok, abychom se nejlépe už vůbec nemíjeli na vracečce z hlavní vyhlídky Schrammstein s našimi pronásledovateli a měli tak psychologickou výhodu.
 |
| K6, Schrammstein |
Přes druhou čipovku na 27. km v Ostrau, kde nás pohostí člen nezničitelných Olaf Kids Petr Hrubý, se dostáváme do části Saského Švýcarska, kterou ještě moc neznám. Je to tu parádní. Překonáváme nespočet schodů, žebříků a soutěsek přes pískovcové skály. Je to jako přírodní překážková dráha. Jenže to má jeden háček. Po 30 km mě jako vždycky začínají bolet třísla. Nevím co to je, bolí to nepříjemně, ale vím, že to vždycky nejdýl do 60. maximálně 70. kiláku přejde. Myšlenky na to, že bych se trhnul Lukášovi, jsou ty tam. Držím se raději zpátky a jsem rád, že i přes tu blbou bolest ho stíhám uviset.
"Hele, vem si řůžovku. Já jsem chemik. Já ti dám, chceš? Lepší, než aby ses trápil." nabízí mi Lukáš soucitně brufen
"Ne, díky moc, to já nebaštim. To radši zapnu berana."
Nejlepší pomocí je mi ale fakt, že trasa je opravdu nádherná a hrozně mě baví. Vysutý traverz k jeskyni Idagrotte nebo víceúrovňová proplétačka Kuhstal jsou jen jedny z mnoha třešniček na dortu.
 |
| Traverz k jeskyni Idagrotte |
 |
| No není to tu nádherný? |
 |
| Jedny z miliónu schodů Saského Švýcarska |
 |
| Skalní brána Kuhstall |
Po stoupání za čipovkou následuje krásná běhavá pěšinka v traverzu po vrstevnici. Nad námi se majestátně tyčí stěny a převisy pískovcových skal. Kilometry naskakují snad sami a za chvíli jsme v malebném údolí meandrující říčky Křinice.
 |
| Meandry Křinice |
 |
| Bludný strom |
Tahle kontrola, kterou drží Ivana s Edou, fakt bodne. Je tu vše a dokonce ještě neočekávaná super prémie.
"To je jako tatarák na těch chlebech?" ptám se nevěřícně
"Ano, můj domácí, ochutejte. Jste první tak si berte, dokud je." odpovídá Ivana
"Ježiš, ten je fakt božííííí." libujem si s Lukášem
Tataráček to je strava šampionů!
Foto: Ivana Čahojová
Foto: Ivana Čahojová
Spokojený, napapkaný, mažeme zase dál. Teď už je to do Mikulášovic jen kousek. Nějakých 10 km přes rozhlednu Weifberg. Na tu se šlo i letos v únoru o Ledopády. Hrozný vzpomínky na to prošlapávání se sněhem nahoru, v noci a se sto kiláky v nohách. Hnus. O to víc se tam teď těším, že si spravím chuť.
Jen co se vymotáme z lesa od Hermannsecku, už vidíme v dáli přes údolí rozhlednu. Lukáš hned přidává na tempu, jako kdybychom už běželi do cíle. Až ho musím trochu krotit, protože mě stále bolí třísla a je zase hrozný vedro. Naštěstí dole v údolí v Hinterhermsdorfu mají supr "kašnu" a to neodolám. Kebuli do studené vody vrazím s chutí až po uši.
"Sssssssssssss" až to zasyčelo.
 |
| Hinterhermdorf. V pozadí rozhledna Weifberg |
 |
| Kebulochladič |
 |
| Rozhledna Weifberg |
 |
| Nádherný výhled z rozhledny Weifberg |
 |
| Nálada je i po 63 km stále super! :) Foto: Filip Smetana |
"Přece nebudeme znova vytahovat čelovky!" argumentuje Lukáš
Jenže už kousek za tělocvičnou si nevíme rady kudy kam. Z navigace není jasné, jakým směrem v křížení před námi se vydat. Nevíme, co je trasa návratu a co trasa začátku.
"Prosím tě..." ptám se malého chlapce na ulici.
"Kudy to vede do Tomášova, tudy vlevo?"
"Ne" odpovídá
"Takže dál rovně?"
"Ne" odpovídá, což je divný, protože žádná jiná možnost není.
"Tak kudy teda?" ptám se znova
"No, to musíte doleva" odpovídá
"Takže je to teda tudy doleva?"
"Ne" odpovídá zase stroze
"Jo aha..., no ty woe, co to je?" koukám se na Lukáše, který se už valí smíchy.
No nic, běžíme tedy vlevo, což je nakonec opravdu správná trasa. Stoupáme nad Mikulášovice směrem zpět k Německu, když v tom si uvědomím.
"Ty woe, je to pryč!"
"Co, je pryč?" ptá se Lukáš
"No ty třísla, už mě nebolej. Už to úplně přešlo!"
Přestalo to jako vždycky kolem 70. kilometru. Paráda. Zase se mi běží krásně a bez bolesti. Pískovcové skály v této části už nejsou, takže uháníme rychle po loukách a kopcích směrem na Sebnitz.
Za Sebnitzem pokračujeme na rozhlednu Unger na 83. kilometru. Tam už čeká Honza Sedlák s poslední čipovkou K20 a bohatým občerstvením. Jako vždy u mě ale u Honzy zajímá něco jiného.
"Máš tady ten svůj zabijáckej čaj?"
"Mám, dáš si rovnou zase neředěný koncentrát?" odpoví Honza
"Jasný, jako vždycky neředěný!"
...
"Ááááá, to je panečku lomcovadlo! Teď to poletí samo!" oklepu se po prvním loku
No zas tak nám to už ale neletí. Jak jsem si na občerstvovačce sedl, což normálně nedělám, tak jsem strašně ztuhl a znovu se rozeběhnout je opravdu výzva. Nohy už bolí jako čert a Lukáš na tom není, zdá se, o moc líp.
Nicméně seběhneme zase dolů na druhý konec Sebnitzu a pokračujeme dál zpět do Čech. Už nás čeká vlastně jen rozhledna Tanečnice, pak seběh do cíle do Mikulášovic a máme to za sebou.
To že už jsme zpět v Čechách poznáme snadno. Český lesáci se totiž nezapřou a po těžbě dřeva nám tu přichystali namísto lesních cest doslova bahenní lázně. Jako v Německu taky těžili dřevo, ale cesty všude skoro netknutý. Jak to ty kucí německý dělaj? A proč to tak nedělaj i ty naši?
Každopádně nejen tady, ale po celý závod, jsem rád, že jsem si vzal Inov8 X-Claw 275 z Trailpointu s bezkonkurenčním agresivním vzorkem alá X-Talon. Na tyhle sračky jsou prostě to nejlepší..
"Tak a teď už je to jen něco přes 3 kilometry z kopce." oznamuje Lukáš hned, jak se vydrápem na Tanečnici.
"Skvělý, tak mažem, ať už to máme za sebou." přitakám a rozebíhám se dolů.
Za světla to nakonec stíháme úplně v pohodě s minimálně hodinovou rezervou, protože ještě není ani 7 večer. Seběhnem Tanečnici, vyběhneme z lesa na louku a Mikulášovice jsou na dohled.
No nic, běžíme tedy vlevo, což je nakonec opravdu správná trasa. Stoupáme nad Mikulášovice směrem zpět k Německu, když v tom si uvědomím.
"Ty woe, je to pryč!"
"Co, je pryč?" ptá se Lukáš
"No ty třísla, už mě nebolej. Už to úplně přešlo!"
Přestalo to jako vždycky kolem 70. kilometru. Paráda. Zase se mi běží krásně a bez bolesti. Pískovcové skály v této části už nejsou, takže uháníme rychle po loukách a kopcích směrem na Sebnitz.
 |
| Skály nikde, ale i přesto je tu krásně... |
 |
| ...jen by Lukáš nemusel furt vybíhat všechny ty kopce |
"Máš tady ten svůj zabijáckej čaj?"
"Mám, dáš si rovnou zase neředěný koncentrát?" odpoví Honza
"Jasný, jako vždycky neředěný!"
...
"Ááááá, to je panečku lomcovadlo! Teď to poletí samo!" oklepu se po prvním loku
No zas tak nám to už ale neletí. Jak jsem si na občerstvovačce sedl, což normálně nedělám, tak jsem strašně ztuhl a znovu se rozeběhnout je opravdu výzva. Nohy už bolí jako čert a Lukáš na tom není, zdá se, o moc líp.
 |
| K20, Unger - Sednout si byla velká chyba. |
Nicméně seběhneme zase dolů na druhý konec Sebnitzu a pokračujeme dál zpět do Čech. Už nás čeká vlastně jen rozhledna Tanečnice, pak seběh do cíle do Mikulášovic a máme to za sebou.
To že už jsme zpět v Čechách poznáme snadno. Český lesáci se totiž nezapřou a po těžbě dřeva nám tu přichystali namísto lesních cest doslova bahenní lázně. Jako v Německu taky těžili dřevo, ale cesty všude skoro netknutý. Jak to ty kucí německý dělaj? A proč to tak nedělaj i ty naši?
 |
| Cestička jak malovaná. |
"Skvělý, tak mažem, ať už to máme za sebou." přitakám a rozebíhám se dolů.
Za světla to nakonec stíháme úplně v pohodě s minimálně hodinovou rezervou, protože ještě není ani 7 večer. Seběhnem Tanečnici, vyběhneme z lesa na louku a Mikulášovice jsou na dohled.
 |
| Mikulášovice na dohled. |
 |
| Poslední metry finiše do cíle Foto: Filip Smetana |
"Cíl!"
Pomyslnou cílovou pásku 103 km dlouhé tratě protínáme s Lukášem na společném prvním místě v čase 13:44 lehce po 7 hodině večer. No, na to, že mám od ledna naběháno jen necelých trapných 300 km, tak velká spokojenost. Sice ještě 3 dny poté na Velikonoce nemůžu skoro ani chodit, ale i to časem přešlo a zbyly jen super zážitky.
Na 3. místě cca 25 minut po nás dobíhá i skvělý Petr Herejt a pódium je tak kompletní. S Lukášem si při vyhlášení ještě musíme střihnout kámen, nůžky, papír o to, kdo dostane pohár s 1. místem a kdo s druhým. K mé radosti je štěstí konečně na mé straně. Úplně stejně jsme to tu měli totiž i před dvěma lety s Robem Frohnem, taky jsme doběhli spolu na prvním místě a tohle střihnutí si o pohár jsem ale prohrál.
 |
| Bedýnka (zleva): já a Lukáš společné 1. místo, Petr Herejt 3. místo |
 |
| Trofeje |
Samozřejmě velké díky mým partnerům Kronium a Trailpoint. No a také Filipovi Smetanovi za parádní fotky ze závodu.
Skvělé GoPro video ze závodu od Josky Schovánka (4. místo)
Mihneme se tam s Lukášem v čase 4:40 a v závěru videa na vyhlášení.
Mihneme se tam s Lukášem v čase 4:40 a v závěru videa na vyhlášení.
Toto byla do července moje poslední stovka. Teď zase zpátky na kolo, abych byl ready 8. června na TransAtlanticWay Race, což je jedno-etapový silniční cyklistický závod bez supportu okolo Irska o délce 2 500 kilometrů. Moje nová výzva na kterou se moc těším a doufám, že mi budete držet palce.
Díky moc, že jste se dočetli až sem a zase někdy, někde čau.
Odkazy
Související články
Díky za další report a držím palce na kole. ;)
OdpovědětVymazatDíky moc, už se na to kolo nemůžu dočkat, to bude dobrodrůžo! :)
VymazatAhoj, pěknej report! Muzu se zeptat cim fotis? A zvladas to za běhu nebo na to cvaknuti zastavis? 😊
OdpovědětVymazatAhoj, diky :) Fotím to už poměrně starým outdoor kompaktem Lumix DMC-FT3. Nicméně už uvažuji o změně, hlavně za slabších světelných podmínek je nic moc.
VymazatNa to cvaknutí si v poho zastavím ty 2-3 vteřiny mě nazabijou ;)
Ten pás na držení hůlek je samodoma-výrobek nebo se to dá někde koupit? :-) Dík
OdpovědětVymazatAhoj, jj, samodoma na koleni sešito resp. přešito z Fuel Beltu na triatlon :) Asi to začnu vyrábět na kšeft, stále se mě na to někdo ptá, kde se to dá koupit ;)
Vymazat