North Cape 4000 | Evropou z jihu na sever za 11,7 dne

28. 7. 2018, Arco, Itálie


"Konečně, konečně!" zní mi nadšeně hlavou těsně před startem.

Po roce čekání a příprav, konečně zase na startu. Po loňském irském TAWu, který mě naprosto uchvátil, jsem nemyslel snad na nic jiného. Chtěl jsem ten intenzivní zážitek a dobrodružství zažít znovu. Bylo mi už naprosto jasné, že tato disciplína "dálková cyklistika bez suportu" je pro mého berana v hlavě přesně to pravé. Vzhledem k výsledku v Irsku jsem nešetřil ani ambicemi. Chtěl jsem ještě delší závod a ještě lepší umístění. Tomu jsem podřídil celý svůj trénink a přípravu včetně pořízení nové gravel žiletky 3T Exploro LTD na toto a všechny moje další cyklo-dobrodružství. Věrný hesla "Delší je lepší" vybírám ze všech zvažovaných závodů nakonec závod NordCape4000 s fixní trasou přes 11 zemí z italského Arca u jezera Lago di Garda až do Norska za polárním kruh na nejsevernější bod Evropy na Nord Cape. Délka trasy přes 4300 km je skoro o 2 tis. km delší než loňský TAW. Teď už jen dobrý výsledek a budu spokojený. Vzhledem k pořízené letence z Norska to musím odšlapat za maximálně 15 dní, což znamená alespoň 290km denně. Nicméně vím, že jsem schopný to sfouknout o dost rychleji.

Příprava, stejně jako cesta sem, byla velmi dlouhá. Teď už jsem ale tady na startu a můžu se soustředit pouze na závod samotný. Je sobota osm hodin ráno a závod právě začíná.

DEN 1. & 2. - NONSTOP DOMŮ

"3, 2, 1, GO!" zazní z aparatury organizátorů a peloton o 125 jezdcích z celého světa se dává do pohybu.

Prvních 145km údolím řeky Adige až do Merana mi připadá spíš jako nějaká časovka než vytrvalostní závod na víc jak 4tis. km. Všichni v hrazdě, tempo šílené, nikdo nestaví. Jedu v čelní skupince asi 20 jezdců. Nechci se držet zpátky i když by to bylo asi rozumnější. Místo toho pozoruji a oťukávám si ostatní jezdce na špici. Za Meránem se čelo zmenšuje, hodně lidí dělá první zastávku. Hlavně kvůli pití. Je strašný vedro kolem 35 °C ve stínu. Žízeň je veliká.

Ještě ale nestavím a pokračuji s hrstkou ostatních dál. Pouze si přibrzdím a utrhnu si ze stromu jablko. Miluji italský goldeny.

"Nejez to. Posereš se. Je to stříkaný." radí mi Ital jedoucí vedle mě. Ve 4 ráno si na něj ještě vzpomenu... Jmenuje se Paolo Botti. Jede překvapivě hrozně na lehko. Oproti mě s sebou skoro nic nemá.

"Budu spát jen po hotelech. Na dnešek už mám jeden zabookovaný v Innsbruku." vysvětluje.

Trhnu se i Paolovi aka Hotel Riderovi, jak jsem si ho pojmenoval a na trackeru v mobilu zjišťuji, že přede mnou už nikdo není. Jedu na prvním místě. Pár desítek km to vydržím a pak se stahuji resp. zastavuji. První zastávka po 181 km. Jsem na suchu. Doplním pití, výborné kafe, 3 kopečky zmrzliny a jedu dál.

Foto: Matteo Dunchi

Moc mi to ale nejede. Začíná stoupání na Passo Reisa (1455 m.n.m). Nejvyšší bod na celé trase. Nohy protestují a odmítají přechod po skoro 7 hodinách z čistě frekvenčního šlapaní po rovině na silové šlapaní do kopce. Pomalu mi začínají do stehen cvrnkat křeče. Navíc to strašný vedro, začínám se přehřívat. Několikrát musím v kopci zastavit a smočit se pod závlahovými ostřikovači. Postupně mě předjíždí spousta jezdců. Ve finále jsem rád, že trasa nakonec nevedla přes Stelvio, což původně měla. Tohle mi úplně stačí. Trpělivě, za doprovodu křečí, šlapu až na vrchol passa kudy vede i italsko-rakouská hranice.

Rakousko. Záchrana. Od teď to bude minimálně 160 km až do Innsbruku z kopce. Bohužel mě křeče neopouští ani ve sjezdu, jakmile roztočím nohy, jsou tam. To už jsem ale ve Švýcarsku. 3. země z 11 na cestě během 10h od startu. To jde. Nicméně, po pár desítkách kilometrů se cesta vrací zase zpět do Rakouska.

Před desátou večer už je tma. Došlo mi všechno jídlo a potřebuji doplnit zásoby na noc. Zastavuji na benzíně. Beru pití a dvě velké obložené housky. Dávam se do řeči s prodavačkou. Když jí povím odkud a kam jedu, je úplně unešená.

"Ná! Vem si to všechno." a přidává mi další 4 velké obložené housky zdarma.
"Už zavírám a tak bych to stejně musela vyhodit." vysvětluje.

S díky vytahuji skládací batůžek na jídlo, ale ani do něj se mi všech 6 obřích housek nevejde. Tak se ještě podělím s dalším závodníkem z Finska, který mě právě dojel.

Innsbruck projíždím kolem půlnoci na cca 20.-25. místě. Koukám na tracker. Zdá se že většina jezdců tu dnes končí, protože za městem, už pokračují dál pouze 4 jezdci. Dva Poláci, Ital a já. Začíná mírně pršet. Jaké osvěžení po teplotách atakujících 40 stupňů během dne. Kolem 4 ráno, stále za příjemného deštíku, přejíždím rakousko-německou hranici. Alpy už jsou za mnou. Krajina se více podobá domovině, ke které usilovně směřuji.

Došlo mi zase pití. V neděli v Německu velký problém. Všude je zavřeno. Nikde nic. Kde seženu vodu? Nakonec mě zachrání až automat s farmářským zbožím u jednoho statku.

"Bum, bum.." vypadnou mi z něj dvě půllitrovky čerstvého mléka za 2,5 eura.
Mléko jsem v bidonu ještě neměl. Není to tak špatný. I když v tom vedru...

Kolem poledne přejíždím Dunaj. V Deggendorfu, těsně před začátkem stoupání na německou stranu Šumavy, přejíždím 2 jezdce: Maximiliana Olivu (ITA) a Michala Wolffa (PL). Přede mnou je už jen Karol Wrobleski (PL). Ten to slušně napálil. Už je někde u Sušice. Za námi je velká díra, protože nonstop přes noc jsme jeli nakonec pouze my čtyři. Stoupání německou Šumavou je strašné. Ubíjející vedro a opravdu nečekaně těžký krpál, kam se hrabe to passo v Alpách. Max mě předjíždí. Fakt nemůžu. Koupel v potoce mě ale trochu postaví na nohy. Po třetí odpoledne jsem konečně doma. Doma v Čechách.

Za Sušicí, kam mi přišel zafandit kamarád Jakub, dojíždím zase Maxe. Dál jedeme spolu a před desátou večer dorážíme do Příbrami. Zastavujeme hladoví na pizzu. Max chce pak pokračovat až do Prahy, což jsem chtěl původně také, ale nakonec se rozhoduji to zabalit už tady. Rozloučíme se. Max valí dál a já se odpotácím do nedalekého pensionu. Pro dnešek to opravdu stačilo, už mě slušně bolí prdel.

"Odkud jedete?" ptá se majitel pensionu
"Z Itálie" odpovídám
"Ty jo, to jste musel šlapat aspoň týden, ne?" odhaduje a zamyká za námi dveře
"Ne. Vyjel jsem včera ráno. Budete v 5 ráno vzhůru, abyste mi odemkl? Jedu ráno do Polska a pak dál až do Norska..."
"Cožéééééé????" koulí nechápavě oči

Njn, srážka s mimozemšťanem je vždycky tvrdá....

Sprcha, nařídit budík na 5 ranní (6h spánku) a umírám do postele. Ale baví mě to. Moc!

Celkem ujeto: Arco (ITA) - Příbram (CZ), 797km, + 5 970m
Záznam a mapa: viz STRAVA

DEN 3. - CP1 PRAHA 

Foto: Matteo Dunchi

Vůbec jsem se nevyspal. Rozpálený podkrovní pokoj bez klimatizace. Strašné vedro. Nepomohlo ani přikrytí se ručníkem vymáchaném ve studené vodě. Nakonec vstávám bez budíku o hodinu dřív. Po 5 hodinách převalování se vyrážím na Prahu. Je chvilku po 4 ráno.

Usednutí na kolo vyžaduje trochu sebezapření. Zadek je po předchozí nonstop jízdě tak "trošku" bolavý a opuchlý. Musí si zvykat chlapec. Bude jen hůř!

Kolem 7 jsem na kraji Prahy, kde na mě čeká příjemný doprovod na kole: ultrák a kámoš Jožo Harčarik. Díky. První check point je v turistickém informačním centru na Staromáku. Má ještě zavřeno, to mi ale nevadí. Fotka s mou nejmilejší jako důkaz stačí.

Moc dlouho se nezdržuji a jedu dál. Sem tam na mě ještě někdo zamává nebo zavolá. Ani nevím, kdo všechno to byl a sledoval mě, ale bylo to moc příjemné. Horší bylo ale zjištění, že jsem někde ztratil rezervní bibšortky, které jsem si vyprané sušil na zadní brašně. Úplně to samé, jako loni v Irsku s goráčovou bundou.

"Sakra. Já jsem fakt pako!" nadávám si v duchu

Jsem prostě nepoučitelný. No, vracet se určitě nebudu. Odjedu to v jedněch. Cestu dál až do Krkonoš už znám. Projeli jsme si ji před měsícem s Michalem Hamplem, který jde NC4K také. Pár desítek km na této cestě mě doprovodí na kole další kámoš David. Jet závod přes Čechy je tak příjemné. Jen kdyby se teploty zase nešplhaly celý den ke čtyřicítce.

Druhé nejvyšší stoupání na celé trase závodu do Horní Malé Úpy (1024 m.n.m), je proti Alpám a Šumavě naprosto v pohodě. Před pátou odpoledne tak celkem svěží a vesel překračuji polskou hranici. Po parádním a dlouhém sjezdu dolů očekávám už jen polskou placku, ale opak je pravdou. Orgové tam ještě přidali brutální stojku s více než 12% stoupáním na Dzizca Góra (800 m.n.m) a tam už musím kolem štrejchovat ze strany na stranu silnice, abych z něj nemusel potupně slézt. Nahoře se z toho musím trochu oklepat a vydýchat, když v tom mě dojíždí domácí Michal Wolff (PL). Ani nevím, kde jsem ho předjel. Myslel jsem, že jsem 4. a já byl 3. On se na tom trackeru objevuje vůbec strašně zvláštně. Nikdy nevím, kde je, protože jeho pozice na trackeru se šoupne max. 1x za hodinu. Začal jsem mu kvůli tomu říkat Ghost Rider.

Pouštíme to spolu dolů. Neumí moc anglicky, tak si ani nepokecáme. Po chvíli už jdeme každý sám. Ve sjezdu už vidím tu hrůzu, co nás čeká pak. Placka. Naprostá, nekonečná a ubíjející placka. A to vedro. Na vyprahlé rovině ještě intenzivnější.

Po jedenácté v noci už toho mám plný kecky. Hledám venkovní místo na spaní u nějakého rybníku nebo řeky, abych se mohl vykoupat z té sole z potu, kterou mám úplně všude. Místo rybníků jsou tu jen stoky plné žabince a řeky snad všechny vyschly. Stejně jako tato. Přejel jsem most přes řeku a voda nikde, tak se ještě vracím, jestli jsem tu vodu ve tmě nepřehlédl na druhé straně. V tom proti mě světlo. On to Max, byl celou dobu za mnou.

"Jedeš blbě Alexi!" Volá už v předstihu. Nevím proč, ale všichni Italové mi říkají Alexi...

Chvilku pokecáme a pak se každý vydá svojí cestou. Vodu jsem ale nenašel ani na druhé straně mostu. Otáčím se. Po čase najdu vhodné místo alespoň v lese. Rozbalím bivak. Místo sprchy vlhčené ubrousky a jsem zralý na kutě. Jenže při utírání zjistím, že mám už rozkrok rozedřený až do masa. Vypadá to, jako když se z broskve strhne šlupka. Na obou stranách. A sakra. To bude ještě zajímavé. No nic. Nařídím budík na 4h spánku a jsem tuhej.

Dnes ujeto: Příbram (CZ) - Rataj (PL), 367km, + 2 880m
Záznam a mapa: viz STRAVA

DEN 4. - UŽÍVÁM SI

Že tenhle den nebude moc sranda mi naznačuje nejen rozbitá protestující prdel, ale i pusa plná oparů, které mi za tu chvilku spaní vyskákaly. Imunita se bouří. Třešničkou, na už tak kyselém dortu, je pak předpověď počasí v mobilu. Jasno, bezvětří, 37°C.

Zastavuji v první lékárně, na kterou narazím a chci nějaký hojivý krém na kůži a opruzeniny. Čekám, že polská prodavačka češtině určitě porozumí.

"Nie rozumiem" odpoví.

Anglicky samozřejmě neumí. Ach jo. Spásná myšlenka: strýček Google umí přece všechno! Startuji Translator v mobilu.

"Krem do gojenia skóry" přečte si paní na mém mobilu. Mrknu na ní a významně ukážu na svůj rozkrok.
"Áááá, już rozumiem!" široce se usměje a prodává mi tubu Bepanthenu.

Nicméně ani po aplikaci žádná úleva. Vzpomenu si na trik kámoše Chrise Jacksona, který jel irský TAW. Letos se ale trápil se stejným problémem, jako já teď. Měl rozedřený rozkrok až do masa. Vyřešil to tak, že si "tam" dával vlhčené ubrousky. Když vyschly a začaly škrábat, vyměnil je a takto to odjel až do cíle. Ok, zkusím to taky. A opravdu, je to jednoznačně úleva. Nebolí to tolik, jako bez nich. Skvělý. Tak si tak jedu a cca co 2h se musím přebalovat. Jako mimino.

To vedro na vyprahlé, nudné rovině je fakt za trest. Navíc mi došlo pití. Nikde tady v těch dědinkách neberou karty a já vůl si ještě nestihl nevybrat zlotý. Bankomaty tu samozřejmě taky nejsou. V jednom krámku škemrám alespoň o točenou vodu. Prodavačka se nade mnou slituje a k vodě z kohoutku mi přidává zdarma i chlazenou litrovku koly. Boží!

"Teď pomůžu já tobě a třeba jednou pomůže někdo i mě, až budu v nouzi." něco v tom smyslu se mi snaží polštinou vysvětlit, ale zabere nám to asi 10 minut, než se pochopíme.

Pak se ještě otočí a podává mi 5 obrovských rajčat z její zahrádky. Ani je nemám kam dát, jak jsou velký, tak dvě hned zbouchám. Jsou úžasný. Nikdy bych neřekl, jak je rajče ve vedru skvělý. Plný vody a není po něm žízeň, jako třeba po sladkém melounu. Ještě jednou poděkuji a razím dál. Od teď si dál na cestě kupuji na žízeň rajčata. Vlastně ještě okurky jsou super!

Vedro mě dál zabijí. Tempo zoufalé. První osvěžující koupání najdu až v půl 4 odpoledne. Je to ale teplý jak chcanky. Musím se potápět až ke dnu jezera, abych se alespoň trochu ochladil. Akorát by to chtělo ty rezervní cyklo-kraťasy, co jsem ztratil. Než mi uschnou tyhle vykoupané, šlapu jen tak v trenkách na spaní. Zadek zažívá zase středověk.

Foto: Matteo Dunchi

Jedu až do noci. Vedro vystřídali komáři. Jakmile někde zastavím, jsou všude. Chci si v lese odskočit a jen co stáhnu kraťasy, jsou jich na mě snad tisíce. Žerou mě zaživa. Kašlu na to a úprkem prk utíkám zpět na kolo. Akci odkládám na bezinku. Tam ale při mytí rukou zjistím další nepříjemnou věc. Začínám ztrácet motoriku v prstech. Nejsem schopen udělat ani mističku, abych si do ní nabral vodu a opláchl obličej. Prsty nejdou k sobě, hlavně malíčky a prsteníčky. To není dobrý, to není dobrý.

Jedna hodina ráno. Čas jít spát. Z celkem nepříjemné státovky odbočuji asi kilák do lesa, kde najdu docela fajn klidné místo na spaní. Dnes to bylo fakt strašný, ale baví mě to!

Dnes ujeto: Rataj (PL) - Patoki (PL), 328km, + 1 140m
Záznam a mapa: viz STRAVA

DEN 5. - KDO ŠLÁPNE DO HOVNA, MÁ ŠTĚSTÍ!

Po 3,5h "spaní" se probouzím úplně zpocený a mokrý. Místo abych v tom vedru spal jen ve žďáráku, spal jsem trošku přikrytý péřovým spacákem. Pak mě ale začaly tak žrát komáři, že jsem se musel do toho spacáku celý zapnout. Strašná sauna, ale furt lepší než být sežrán za živa. 

Po páté ranní jsem už zbalený a vyrážím směr CP2 Varšava. Je od tud kousek, nějakých slabých 70km. Kontroluji ještě tracker, jak jsem na tom. Nic se nezměnilo. Stále jsem na 4. místě. I když nevím, co se děje s prvním polákem Karolem W. Do Varšavy dorazil už včera odpoledne a od té doby se už nepohnul ani o metr. Že by odstoupil? Navíc zjišťuji, že se za mě nepříjemně dotahuje jezdec s iniciály IW. Je to Ian Walker (UK), seznámili jsme se už na startu. Vypadal našláple a zkušeně. Musím zabrat, kousek za Ianem je už i Hotel Rider aka Paolo Botti (ITA).

Chvilku po osmé jsem ve Varšavě. Byl jsem tu asi před 13ti lety (letecky...) a tak koukám, jak strašně se Varšava změnila. Úplný Manhatten, samé skleněné věže. V turistickém infocentru v krásné historické budově Národního technického muzea si nechám orazit ve výkazu druhý check point a jedu dál. Podle všeho se posouvám na 3. místo, protože iniciál KW dříve prvního Karola na trackeru stále stojí bez pohybu ve Varšavě.

Několik kilometrů za Varšavou mě dohnala strašná spací krize. Zatím největší od začátku závodu. Nedokážu to přemoct. Musím si dát okamžitě šlofíka. Odbočím ze silnice na štěrkovou cestu do lesa. Slezu z kola a hledám vhodné místo. V tom ale:

"Kurva!" zařvu a dál nadávám, když zjistím, že jsem šlápl do hovna

To mě naprosto probralo. Nasraný se to snažím o něco to utřít, když v tom vidím, že na silnici mezitím projíždí Ian Walker (UK).

"Sakra, to ne!"

Najednou je ospalost ta tam. Skáču na kolo a vydávám rychle se za ním. Za chvilku ho dotáhnu. Dáme se do řeči. Vyprávíme jeden druhému zážitky a zkušenosti z cesty, která nám takto navíc velmi rychle a příjemně ubíhá pod koly. Nakonec spolu projedeme a prokecáme celý cen až do noci. Stihneme nespočet zmrzlin po cestě a také nějaké to pivko. Na srovnání přeslazeného žaludku není nic lepšího.

V duchu si říkám, že to našláplé hovno, byla docela klika. Nebýt tam, usnul bych a pak se trápil celý den sám. Takle s Ianem, je to opravdu příjemný, odpočinkový den. Navíc i krajina se mění. Ubíjející placka skončila a už tu jsou i lesy, kopečky a jezera. Krásná jízda.

Kolem půl jedenácté v noci projíždíme náměstí městečka Korycin, kde k našemu překvapení kalí partička teenagerů (je středa). Napadne nás se jich zeptat, zda tu není nějaký hotel. Jeden zvedne mobil, volá a pak odpoví:

"Ano, je. Motorest. Už jsem vám ho zamluvil. Támhle na křižovatce zahněte, pak 3km a jste tam."

Super. Jak jednoduchý. Jedem. Jenže šlapeme, šlapeme a furt nic. Je to divný. Jsme skoro 7km za křižovatkou a nikde nic. Naprostá pustina. Najednou Ian zastaví.

"Jak dlouho ještě pojedeme, než někdo z nás přizná, že jedeme blbě?" ptá se s širokým úsměvem.

Koukneme na mapu a je to jasné. Na křižovatce jsme odbočili na druhou stranu. Ehm. Byla mimoúrovňová a tak jsme se tam nějak zamotali. No nic, jedeme zase 7 km zpět tzn. 14 km kufr jen tak a pak ještě ty 3 km k motorestu. Ten ale stojí za to. Vypadá trošku jako bordel. Na našem společném pokoji je vše zlaté: kliky, přehozy, záclony i prkénko od hajzlíku. To jsou věci. Sprcha ale bodne, za celý tropický den neproběhla ani jedna koupačka.

Po společné domluvě nastavujem budík na 5 ráno. 4,5h spánku bude dostatečný luxus v souladu se tím vším zlatem tady. Dobrou.

Dnes ujeto: Patoki (PL) - Korycin (PL), 328km, + 1 140m
Záznam a mapa: viz STRAVA

DEN 6. - SPOLU TO NEPŮJDE

Ráno je Ian nějaký divný, jakoby nervozní. Já taky. Myslím, že oba řešíme úplně to samé. Nemůžeme jet dál spolu. Je to sice příjemné, ale pomalé. Těch 330 km včera, bylo vzhledem k víceméně totální rovině opravdu nic moc. Obou nám je asi jasné, že sami jsme schopní najet o hodně víc a tohle je závod. Jak z toho ale ven? Ian je sbalený o něco dřív než já a už stepuje u dveří pokoje.

"Jeď napřed. To je v pohodě. Já tě pak určitě doženu." rozštípnu to s úsměvem
"Fakt? Nevadí ti to?" ještě se ujišťuje Ian
"Vůbec ne, jen jeď. Good luck!" potřeseme si rukou

Vyrážím cca 10 minut za ním. V pořadí tak padám zpět na 4. místo. Je mi jasné, že on jede full gas, abych jej už nedohnal. Udělal bych to samé, kdyby to bylo opačně. Nicméně věřím, že ho v průběhu dne někde dotáhnu a třeba i předjedu. To jsem se ale mýlil.

Po 7h jízdy jsem na hranicích. Další, již 7. země na cestě: Litva. Od teď to bude všechno ještě zajímavější. V této zemi, ani v ostatních zbývajících, jsem totiž ještě nikdy nebyl (natož na kole). A ještě ke všemu teď jedu i po hranici s Ruskem (Kaliningradská oblast). Ty vysoké ploty s ostnáči, není to ta železná opona?

Iana sice nějak nemůžu dohnat, ale jede se mi skvěle. 4,5h kvalitního spánku v posteli je znát. Dneska to vidím minimálně na čtyři kila, protože na těchto krásných a kvalitních litevských silnicích kolo letí úplně samo. Jako bonus stíhám i rychlou osvěžující koupačku v řece.

Idylku přeruší až večer zjištění, že mi nefunguje dobíjení z dynama. To je velký problém. Navigace, světla od Fenixu a appka s trackerem v mobilu chtějí svůj denní příděl šťávy. Trošku panikařím, ale nakonec docházím k tomu, že je to jen kombinace dvou závad: vadný USB kabel a vypojený konektor dynama. Konektor zapojím zpět, ale sehnat nový USB kabel v 17:45, když v 18:00 všude zavírají je docela výzva. Stihnu to naštěstí tak tak. Idylka může pokračovat dál.

V půl jedné ráno tacháč ukazuje plánovaných 400 km zrovna v momentě, když míjím parkovací odpočívadlo s přístřeškem. Jako na zavolanou. Cíl splněn, dnes to balím a jdu spát. Pelech si rozdělám pod přístřeškem přímo na dlouhém dřevěném stole.

Dnes ujeto: Korycin (PL) - Akmenye (LTU), 400 km, + 1 390 m
Záznam a mapa: viz STRAVA

DEN 7. - GRAVEL DAY

"KLAP!" budí mě ještě za tmy zvuk bouchnutí dveří od auta.

Z auta vychází nějaký zvláštní typ. Neustále popotahuje sopla a tuberácky kašle. Ve světlech auta ho asi zaujal odraz mých reflexních plášťů na kole. Za nepřestávajícího soplování a nějakého mumlání pajdá směrem ke mě. Jen tak mě něco nevyvede z míry, ale začínám mít docela nahnáno...
Už je ode mne ani né tři metry a jde dál. Musím něco udělat! Vytáhnu hlavu ze žďáráku a zařvu na něj ze všech sil:

"CO JE !!!" 

Typ se tak lekne, že málem upadne. Několikrát něco zakleje, otočí se, zasopluje a s pajdáním maže zpět k autu. Klapnou dveře, plyn až na podlahu a je pryč. Nevím jak on, ale já jsem se z toho málem po...

Usnout po tomto zážitku už nedokážu, tak se jen tak převaluji a odpočívám než zazvoní budík.

Než vyrazím, mrknu na tracker. Max jede první, Ian už je za ním druhý, Ghost Rider je někde kousek přede mnou 3., já stále 4. Za mnou Hotel Rider Paolo a světe div se, dříve první Karol se ve Varšavě asi vyresetoval a pokračuje spolu s Paolem na sdíleném 5. místě.

Po dvou hodinách jízdy přejíždím hranici do Lotyšska. Rozdíl je patrný okamžitě. Litevskou kvalitní asfaltovou silnici střídá totálně rozbitá kamenošterková cesta. Vítejte ve středověku. Protože jedu na gravel biku 3T Exploro, zpomalit mě ani nehne a drtím to dál, co to dá. Jen by to chtělo jiný kola a pláště, tohle je čistě silniční set, ten mtb set je samozřejmě doma.

"Buch" prorážím přední plášť o šutr ani ne po 2 km...

Oprava mi trvá přes půl hodiny. Motorika a necitlivost prstů je den ode dne horší a horší. Přetáhnout plášť zpět na ráfek je tak pro mě skoro nadlidský výkon. Nemám na to nervy a to doslova.

Jedu pomaleji a opatrněji. Estonští řidiči jsou ale naprostí magoři. Že by alespoň přibrzdili, když mě na silničce míjí? Ani náhodou. Po tom štěrku s kamením jezdí snad přes kilo. Za nimi se zvedá obrovský dým prachu, odražené kameny z pod kol se mění v projektily. Když dostanu jedním do břicha (naštěstí nic vážného) rozhodnu se povinnou fixní trasu objet. Dle pravidel závodu tak můžeme učinit, pokud je stav silnice nezpůsobilý jízdy na kole. Vůbec jsem si ale nepomohl, je to ještě horší rozbíječka a ještě si dost zajíždím. Nejsem sám. Situace je nepřehledná i na trackeru. Všichni se to snaží nějak objet, někteří odbočují až směrem k pobřeží k Rize. Později se dozvídám, že je pak i diskvalifikovali, protože jeli i kus po dálnici, což se samozřejmě nesmí. Max vpředu se taky motá někde úplně mimo trať. Ian tak jde před něj na první flek. Vracím se zpět na původní trasu a kodrcám se tím dál. Necitlivé ruce a rozedřený rozkrok v tom neuvěřitelně trpí.

Naštěstí i tohle peklo má konec a po skoro 100km se začínají objevovat opět cesty s víceméně asfaltovým povrchem. Obydlí jsou tu na venkově ale stále stejná. Většina lidí ještě obývá prastaré dřevěnky. Babči tu vysedávají ve starých šatech s utaženými šátky na hlavě. Přijdu si jak o 100 let zpět v čase. Když se zastavím v malém krámku pro jídlo, všichni na mě a kolo koukají, jak na mimozemšťana, co právě přistál se svým UFO talířem na návsi. Ale alespoň v jednou jsou tu i v té nejmenší vsi před námi. Platí se tu Eurem.

Při první možném koupání po štěrkové pasáži, zastavuji, abych ze sebe spláchl tuny prachu a potu. Jen co skočím do vody, projíždí kolem Paolo a za ním se v háku odevzdaně vyváží Karol. Mávnem na sebe. Kluci asi trošku závidí mojí koupel, ale nestaví.

Foto: Matteo Dunchi

Později večer je dojedu a jedeme všichni spolu až do noci. Když ale Paolo, věrný svému nickname  Hotel Rider, začne shánět nějaké ubytování, což se mu samozřejmě nedaří a začínají zbytečné prostoje, trhám se a jedu dál sám. Já přeci můžu spát, kde chci. Nakonec najdu pohodové kryté zápraží starého statku, kde si rozbalím svůj bivak. V půl jedné jdu spát. Budík dávám na půl čtvrtou. 3h musí stačit, zítra budou fofry. Dospat to můžu na trajektu.

Dnes ujeto: Akmenye (LTU) - Nukis (LVA), 321 km, +730 m
Záznam a mapa: viz STRAVA

DEN 8. - HON NA TRAJEKT

Chvilku po čtvrté ranní už jsem na kole a drtím to směrem Estonsko. Hranice je ani ne 10km od místa, kde jsem spal. Jsem tam za chvilku a pokračuji dál na hlavní město Talin. Tam mě čeká nejen 3. check point, ale hlavně cesta trajektem do finských Helsinek. Je to nějakých 220 km. Jak jsem si zjistil, jeden z trajektů odplouvá ve 3 odpoledne, což bych měl tak akorát stihnout.

Estonsko je krásné, je na co koukat. Cesta na špičkových silnicích ubíhá rychle. Počasí se ale kazí, od severu od moře se na mě ženou úplně černé nacucané mraky. Spustí se to tak rychle, že mám co dělat, abych na sebe stihl hodit věci do deště. Bouřka jak sviň, ale užívám si jí. Je to první osvěžující slejvák po 7 dnech totální výhně. 

Po asi dvou hodinách jízdy v dešti to přejde. To už jsem kousek před Talinem, jenže mám obrovskou spací krizi. Beran v hlavě se snaží přemluvit tělo, že si zdřímne už za hoďku na trajektu, ale nejde to. Bojím se mikrospánků. Bezpečnost je pro mě nejdůležitější. Raději zastavuji na autobusové zastávce. Na mobilu nastavuji odpočet na 15 minut a v sedě opřený o kolo okamžitě usínám.

"Pi píííí pi pííííí" zvoní mobil.

Pár sekund vůbec nechápu, kde jsem a co se děje. Byl to kvalitní šlofíček, pomohl. Ospalost je sice pryč, ale času najednou není nazbyt. Začíná to být "trochu" stres. Dupu jak jen to jde, ale zdá se to být marný boj. Ve Specialized Store v Tallinu, kde je CP3 překvapivě nikdo není. Cvaknu fotku jako důkaz a letím do přístavu.

Za necelých 15 minut odplouvá trajekt a je to ještě přes celé město. Projíždím nějakou vyfáborkovanou ulicí, kudy asi nesmím, ale navigace mě tam vede, tak jedu.

"Go, go!" řvou na mě fandící davy v ulici, kde projíždí i další cyklisti.
"Co to kurník je?" ptám se sám sebe.

Přečtu si nápisy na fáborkách a je mi to jasný: IRONMAN TALLINN ESTONIA. Sakra. To mi ještě chybělo. Potřebuji jet prostě tudy touhle blbou ulicí jak ukazuje navigace. Teď fakt nemám čas na hledání objížďky. Zalehnu do hrazdy a jedu. Až na ty brašny na kole, jsem fakt docela nenápadnej! Lidi jsou ok, dál fandí, ale kluci triatlonisti na mě koukají nějak divně. Odbočka k přístavu. Super podlezu s kolem fáborky a odbočuji. Přístav na dohled. Jsem tu.

"Ale ne! Do hajzlu!" řvu vzteky, když se podívám na hodinky. Nestihl jsem to, o blbý 3 minuty.

I přesto to ještě zkouším. Neúspěšně. Trajekt odplouvá. Na a palubě veze oba Poláky, Maxe a Paola. Ian už je dávno ve Finsku. Další trajekt jde až za 2,5 h. Sakra, nebýt toho šlofíka, stihl jsem to. Jinak to ale bohužel nešlo.

Po 2,5 h čekání jsem na trajektu. Nemůžu zaboha usnout. To je jako naschvál. Kdy jindy se v klidu vyspat, když né teď a ono to nejde. První jídlo a pivo nepomůže, tak dám ještě repete. Jen co to dojím, v tu ránu padám do total koma.

"Hallo. Sir, hallo, wake up!" budí mě číšník klepáním na rameno.

Zaspal jsem přistání v Helsinkách. Loď už tu stojí skoro půl hodiny. Do kelu! A to ještě musím v podpalubí zabalit věci do kola. Sakra. Nakonec kvůli zaspání další skoro hodinové zdržení.

Dneska tomu dávám na frak. Takhle to podělat. Tracker ukazuje, že na cestě přede mnou je už 8 lidí. 3 mě dotáhli během čekání v Tallinu a teď už jsou fuč. Jsem až devátý. Jsem z toho hrozně zklamaný. Slabé slovo. Totálně nasraný!

A právě zdravá nasranost někdy dodá nejvíc sil. Sednu na kolo a dupu jak šílený. Z Helsinek, ač je to očividně nádherné město, vůbec nic nemám. Nic nevnímám, nikde nestavím, jen šlapu. Postupně se dostávám před některé jezdce. Jedu tak až do půlnoci.

Po chvilce hledání nacházím krásnou suchou stodolu na spaní. Jsem zase spokojený. Den končím na 5. místě, ale pro jistotu budík dávám jen na 3,5 h spánku, abych o pozici zase nepřišel.

Dnes ujeto: Nukis (LVA) - Peippola (FIN), 288 km, +720 m
Záznam a mapa: viz STRAVA

DEN 9. - ZEMĚ JEZER

Ráno déšť a trošku i zima. Že by už bylo znát, že se blížím k polárnímu kruhu? Však už je to jenom nějakých 1500 km do cíle. Už jen přejet celé Finsko, pak Norsko a cíl. 

Finsko je nádherná země, co teprve ze sedla kola. Konečně si to můžu pořádně vychutnat, né jako včera. Nasávám vůni lesů, krásu jezer a konečně si užívám i nějaké kopce. Poslední byly snad Krkonoše, pak jen placka. Počasí se dopoledne vybralo a teplota se blíží k víc něž příjemným 23 °C. Sundavám návleky a šlapu zase jen tak v kraťasech a tričku. Ty jezera všude mě lákají, ale na koupačku už to bohužel není. 

Jídlo řeším celý závod v podstatě jen po bezinkách. Naberu vše, na co mám chuť, k tomu velký kafe a vše to do sebe okamžitě naperu. Tady ale mají sem tam i krámky s rybami, které mě moc lákají. Z čokoládových tyčinek na kolo a pikaa jsem už fakt přeslazený. Tak jsem si začal kupovat nasolený sušený sardinky. To je panečku palivo na kolo a ještě k tomu lokální produkt.

Poslední 3 dny jsem spal jen venku, koupal jsem se naposled předevčírem a teď večer se přihnala další bouřka. Na obloze se střídají úžasné duhy a tu krásu kazí jen fakt, že jsem mokrý, smradlavý a špinavý jako prase. Dneska to chce nějaký ubytování, abych se dal zase trošku do kupy a hlavně si vypral věci. Zadek i přes neustálé přebalování vlhčených ubrousků stále trpí a chce to už nějakou tu hygienu a ošetření.

Kolem jedenácté se blížím k městečku Pihtipudas. S denním nájezdem jsem spokojený, posunul jsem se i na moje obvyklé 4. místo. Spokojenost, je čas to zabalit. Na pumpě před městem se poptám po nějakém levném ubytovaní a mám štěstí. Je tu, není to tak drahé, mají volno a od pumpy je to ani né kilák. Super.

Horká sprcha je úžasná věc, ale mají tu i vanu! Horká vana je ještě lepší, horká vana je úplně nejvíc! Pak rychle vyprat věci, ošetřit rány, jedno pivko v plechu před spaním a už zařezávám.

Dnes ujeto: Peippola (FIN) - Pihtipudas (FIN), 383 km, +3 090 m
Záznam a mapa: viz STRAVA

DEN 10. - BOJ O POZICE

V hotelu strávím celkem 5h, na samotné spaní zbylo ale jen 3,5h. I přesto to byl vzhledem k možnostem kvalitní odpočinek a cenná poslední příprava před závěrečnou částí závodu. Do konce zbývá už jen něco přes 1 100 km. Pokud udržím současné tempo, už pozítří bych mohl být v cíli. To je skvělý. Co už méně je fakt, že jsem stále na 4. místě. Chci tu bednu za každou cenu! Max na 3. místě je dle trackeru ani ne 30 km ode mne. Je čas se do toho opřít a zaútočit. 

Vyrážím dřív než on, takže dost z jeho náskoku stahuji, ještě než než se vůbec rozjede. Jenže pak to přijde. Komplikace.

Už včera jsem si říkal, že to zadní kolo je docela měkké. Samozřejmě, že jsem ho ještě nedofoukl. Ani včera ani dneska. Nepozornost. Pár kaménků na silnici a je to. Proražená zadní duše. 

To není taková tragédie, ale opravit to, když už skoro nedokážu ohnout prsty a nemám v nich žádnou sílu. Nervy v ruce jsou už úplně na padrť. Zdržení skoro 3/4 hodiny. Navíc, při opravě jde tepovka strašně dolů a mě se chce z toho strašně spát. Chvíli jedu, ale pak musím dát power nap. Pak další, další a po chvíli další. Zatímco do teď mi stačil přes den jeden maximálně dva šlofíky, dnes už jsem dal 4 a ospalost je stále stejná. Už to nefunguje. 

Únava je už extrémní. Naštěstí stejně tak jako já s ní musí bojovat i ostatní jezdci a možná, že je jim ještě hůř. Jedině tak si vysvětluji fakt, že přes toto všechno Maxe stále kousek po kousku stahuji. Kolem šestý večer, za velkoměstem Oulu, ho mám už konečně na dohled před sebou.

"Ciao amico", "Hi my friend" zdravíme se srdečně.

Oba máme ze setkání po týdnu upřímnou radost (naposledy jsme se potkali 3. den v noci v Polsku). Pro oba je to při té extrémní únavě asi i vysvobození a úleva. Alespoň já to tak cítím. On už se nemusí dál snažit mi ujíždět a já už ho nemusím nahánět. Můžeme teď pokračovat spolu, povídat si, zapomenout na ospalost, únavu a vzájemně se udržet v rámci možností v chodu. Win win, řekl bych.   

A přesně tak to je. Jede se nám spolu prostě parádně. Je nádherné počasí. Konečně potkáváme první soby. Nejdřív pár kusů, později už jsou jich všude stáda. Fotíme je a točíme na video. Celou cestu si povídáme a smějeme se. Oba máme soustu historek z posledních dní. Nádherná malebná cesta tak utíká úplně sama. Jsme už tak na severu, že slunce už nezapadá. Je krásný polární den, přitom už je jedenáct v noci. 

Snad kdyby nebylo tak chladno. Pod 10°C je na kolo už nic moc. Únava a protivítr to ještě násobí. Postupně oba vytahujeme vše teplé, co s sebou máme. Vydržíme to skoro do jedné do rána. Pak už to musíme zabalit. Přestože je stále světlo, zima a únava vyhrává. Krytá hala na traktory u statku se zdá na přespání ideální. Venku je zima a světlo. V hale je taky zima, ale alespoň trochu tma a střecha nad hlavou. Chci si rozbalit můj komfortní bivak, ale Max si chce dát jen šlofíka maximálně na hoďku, hoďku a půl a pak pokračovat dál. Moc to nechápu, takové skvělé místo na spaní, ale ok. Pláchnout ho už přeci nenechám. Vytáhneme si tedy jen spacáky a tak jak jsme, v cyklistickém, na paletách a nějakých igelitových pytlech vedle sebe do minuty usínáme.

Dnes ujeto: Pihtipudas (FIN) - Murikko (FIN), 347 km, +830 m
Záznam a mapa: viz STRAVA

DEN 11. - ČAS ZAPNOUT BERANA

"Pí pí pí pííííí" zvoní budík po 1,5 hodině spánku.
"Tak co? Jedem?" budím Maxe a klepu se při tom zimou jak lacinej pes.
"Je hrozná zima. Posuň to ještě o hodinu." odpovídá jak náměsíčný.
"Ok"
"Tak co? Jedem?" budím ho znova za hodinu.
"Ok, jedem" odpovídá

K mému překvapení snad za 5 minut poté již stojí sbalený u dveří haly. S velkým sebezapřením se přidávám a vyrážíme. Je strašná kosa. Násobí jí ještě nepřestávající vítr. Na teploměru na Wahoo svítí -1° C. Mám na sobě vše včetně péřovky a nejradši bych si na sebe oblékl i ten vyhřátý spacák. Jedeme v tom asi hodinu a pak to musíme zabalit. Mrznou nám prsty až do morku kostí. Sedíme každý schoulený v klubku na kraji silnice a při lehkém klimbání čekáme, až slunce ještě trochu povyleze, aby začalo alespoň trochu hřát.

Po deváté ráno se konečně už trochu zahřátí doplazíme do Rovaniemi, kde je nejen čtvrtý a zároveň poslední check point, ale i domov Santa Clause, který protíná Severní polárním kruh.

"Dojeli jsme na kole z Itálie na Severní polární kruh!" řvu radostí na Maxe a zdá se mi to naprosto neuvěřitelné.

Zdržíme se skoro 45 min. Navštívit Santu přímo doma se nestává každý den. Nicméně, mám i dost času se rozmyslet, jak pak dál. Zase to cítím, stejně jako před několika dny s Ianem. Ve dvou se už vzájemně zdržujeme. Dohnat včera Maxe mě stálo hodně sil, takže jet dál spolu bylo pak velmi příjemné a mohl jsem si trochu odpočinout. Teď ale cítím, že mám ještě dost sil dál bojovat. Je načase zapnout berana a pokusit se o trhák na tu mojí vysněnou bednu.

Vyjíždíme z Rovaniemi. Ani ne kilometr za ním se silnice sklápí z kopce. Max za mnou ve sjezdu trošku ztrácí. To je šance. Jdu na to. Opřu se na plný pecky do pedálu a dupu ze všech sil, jak to jen jde. Neotáčím se. Šlapu a šlapu, kilometr za kilometrem, mačkám ze sebe vše, co ve mě ještě zbylo. Když se poprvé otočím, Maxe už nevidím. Pokračuji se stejným úsilím více jak hodinu než teprve trochu zpomalím. Tepovka pak jde rychle dolů, což má nepříjemný důsledek. Začíná se hlásit únava. 2,5h spánku, vyčerpávající trhák a já najednou už nedokážu udržet oči. Dostihla mě obrovská spací krize. Snažím se s tím bojovat, jet dál, ale nejde to, je to už nebezpečné. Ač velmi nerad, rozhoduji se zastavit. Řídím na mobilu odpočet na 10 minutový power nap a modlím se, aby to Maxovi nestačilo k tomu, aby mne zase dojel. Usínám okamžitě. Zdá se mi krásný sen, ze kterého mě vytrhává budík.

"Pi pííí pi píííí pi píííí...."

Skáču na kolo a co nejrychleji pokračuji dál. Pomohlo to. Ospalost je na nějaký čas zase pryč. Jen nevím, jestli je Max už přede mnou nebo stále za mnou. Podle trackeru za mnou, ale tomu se nedá věřit, obnovuje se jen 1x za 15 minut. Hrozný stres. Když v tom mě dojíždí jeden ze dvou media vozů, které nás po celý závod sledují.

"Max, kde je Max? Je stále za mnou?" ptám se jich ustaraně
"Alexi, je minimálně 3 kilometry za tebou." odpovídá hlavní org Andrea
"Yesssss!" neskrývám obrovskou radost

Po zbytek dne svůj náskok na Maxe postupně kilometr po kilometru dál navyšuji. Zároveň se tím také čím dál tím víc přibližuji k polskému Ghost Riderovi, který jede na 2. místě. Brousím si už zuby. Je to nádherná jízda, plná slunce, jezer, lesů a naprosté samoty, kterou narušují jen všudepřítomní sobi.

Chvilku po půlnoci projíždím docela velkým městem Ivalo. Je to zvláštní až apokalyptický výjev. Světlo jako ve dne, ale protože je vlastně nejhlubší noc, všichni spí. Město je tak naprosto liduprázdné. Nikde ani živáčka. Přitom to světlo. Je to jako z nějakého hororu. Jako kdyby tu vše živé vymýtila nějaká smrtelná epidemie. To, že si najdu na spaní opuštěný, vysklený krámek tomu taky moc nepřidává. Asi už blbnu. Ale co. Uklidňuje mě to, že jsem třetí a hlavně to, že tohle je doufám už poslední noc. Na North Cape zbývá posledních 420 km, které zítra sfouknu na jeden zátah. Budík řídím na 4:00. Víc jak 3,5h spánku si nemůžu dovolit. Vím, že Max bude spát ještě míň.

Dnes ujeto: Murikko (FIN) - Ivalo (FIN), 381 km, +1 580 m
Záznam a mapa: viz STRAVA

DEN 12. - VZDALUJÍCÍ SE CÍL

Poslední zvonění budíku, poslední snad nejrychlejší sbalení se za celou dobu. Bože, už to chci mít za sebou. Už jsem tak blízko a tak unavený.

Oproti včerejšímu ránu se jede ale parádně. Není taková zima, je nad nulou a vzduch se ostrým sluncem rychle prohřívá. Během 4 hodin z 2 na příjemných 16°C. Lesy, jezera, celá krajina je v ranním slunci naprosto úchvatná. Rychle ubíhající jízdu si zpestřuji naháněním sobů na kole. Jsou srandovní. Když jsou na silnici, málokdy z ní přede mnou odbočí a utečou. Naopak v panice utíkají stále po silnici přímo před kolem. Trénujeme tak spolu finišerské spurty.

Přesně v poledne překračuji hranici. Konečně Norsko. Poslední 11. země na trase. Kousek za hranicemi ve měste Karasjok, zastavuji ještě dle navigace v úplně posledním cykloservisu na trase. Závěr trasy bude náročný a kolo je celkem v zoufalém stavu. Obětuji skoro půl hoďky času během kterého mi kluci ze servisu Sport 5 dají kolo zdarma zase do gala. Můžu pak pokračovat s klidným svědomím, že kolo je zase v cajku.

Jestli bylo Finsko nádherný, tak Norsko je ještě hezčí. K tomu všemu, co je i ve Finsku: krásné jezera, lesy, sobi, se v Norsku přidají ještě majestátné vysoké hory a poté i moře. Tady vítr překvapivě nefouká od moře, ale opačně k moři, mě do zad. Kilometry tak rychle naskakují a aniž bychom se minuli na trase, dle trackeru se dostávám před Ghost ridera Poláka Michala Wolffa na 2. místo. Další pozitivní nakopnutí mysli již velmi unaveného těla. Opřu se do toho ještě víc, abych o tuto pozici už nepřišel a nedal Michalovi šanci mě předjet zpět.

V osm večer to mám do cíle na North Cape posledních 110 kilometrů. Jede se mi tak skvěle a lehce, že už se vidím nejdéle o půlnoci v cíli. Na této pozitivní vlně se vezu ještě 50 kilometrů před cílem, pak to ale přijde: Magerøya tunel. Jeden z nejdelších dopravních podmořských tunelů na světě (6,8 km) z pevninského Norska na ostrov Magerøya, kde je i North Cape. Říká se mu také North Cape tunel. Představte si jej jako písmeno V. 3,5 km dlouhý rovný sjezd s 9% klesáním až do 212m pod hladinu moře a pak to samé vyšlapat zpět nahoru. Už před tunelem mi byla trošku zima. Prudce klesající osvětlený tunel vypadá jako díra do horoucích pekel. Místo abych se v tom pekle trochu ohřál, v dlouhém sjedu mrznu až na kost, abych se po překonání spodní úvrati tunelu pro změnu celý zpotil při šlapání té stojky zpět nahoru. Když vyjedu z tunelu, jsem úplně propocený a mokrý. Venku mě ale čeká teplota pouze kolem 2 °C. Je už jedenáct večer a přestože je stále světlo, dost se ochladilo. Okamžite se do mě dává strašná zima, které se už nezbavím. Šlape se ztuha. Navíc tepovka vyhnaná stoupáním v tunelu na maximum mi teď spadla pro změnu na úplné dno a to má vždy stejný efekt: ospalost. Obrovská ospalost. Ospalost a zima, to není dobrá kombinace.

Posledních 30 kilometrů přináší další třešničku na už tak kyselém dortu: více než +1 000m převýšení a krpály s až 13% stoupáním. Tělo a hlava už to vůbec nedávají. Vše je najednou jakoby v mlze. Stoupání mě vždy trochu vzbudí, pak se ale do mě dá strašná zima. Ani ospalost se mi nedaří přemoct. Padají mi oči i hlava. Výlet mimo silnici mě probouzí z mikrospánku. Zastavuji abych si dal pár minut šlofíka. Nikde se tu nedá schovat před chladným větrem, je tu úplná pustina. Zkouším usnout v bobku, abych ztrácel co nejmíň tepla, ale nejde to. Okamžitě se strašně rozklepu, až mi zimou drkotají zuby. Vlezu zpět na kolo ve snaze se zahřát šlapáním. Úzká silnička se dál line přede mnou naprosto liduprázdnou a pustou krajinou. Vidím všude soby, ale nehýbají se. Jsou to kameny. Vidím sníh, ale žádný tu není. Vidím spolužáka ze základky, kterého jsem víc jak 25 let neviděl.

"Napij se a jeď!" mává na mě nadšeně flaškou s pitím

Už ani nerozeznám jestli je to další halucinace nebo jen mikrospánek.

"Už je to jen kousek. Už to musíš dojet!" pokouším se motivovat a udržet pozornost

A pak se to přede mnou vynoří. North Cape. Není to halucinace. Je to opravdu skutečné. Poslední metry stoupání, průjezd kolem parkoviště, turistického centra a pak to vidím: vysněný monument North Cape s glóbem. Po 4360 km jsem tu. Cíl. Je po druhé hodině ranní. Kromě dvou turistů tu vůbec nikdo není. Nikdo mě tu nečeká. Nějak si ten okamžik ani nedokážu užít, ani to, že jsem si splnil sen: mám bednu, jsem druhý. Nemám na to vůbec sílu. Vnímam jen sebe, stále jakoby v husté mlze, obrovské vyčerpání a hluboké rozlehlé ticho, které ruší jen křik racků. Nikdy v životě jsem nebyl tak unavený. Musím jít spát.

Dnes ujeto: Ivalo (FIN) - North Cape (NOR), 422 km, +3 605 m
Záznam a mapa: viz  STRAVA

DOSLOV

• Ustlal jsem si venku pod širákem vedle budovy turistického centra a spal asi 6 hodin. 
• Ráno mě vzbudili organizátoři, nafotili jsme fotky, proběhly gratulace, bylo i dojetí, bylo to fajn.
• Celkově jsem ujel 4 361 kilometrů a +22 721 metrů převýšení za 11 dní 18 hodin a 31 minut.
• Skončil jsem na 2. místě za Ianem Walkerem, který dorazil do cíle cca 8h přede mnou. 
• Spálil jsem při tom 45 592 000 kalorií, při průměrném srdečním tepu 107 t/m (klidový tep mám 35 t/m). 
• V průměru jsem jel 370 km a + 1950m denně. Nejvíc 797 km první dva dny nonstop. 
• Průměrná čistá doba pohybu denně byla 14h a 50 min při průměrné rychlosti 25 km/h.
• Spal jsem cca 3,5h denně, vyjma první noci nonstop
• Ty 4 dny než jsem letěl domů jsem v podstatě jen jedl a spal v cca 3-4h intervalech
• Zatímco rozedřený zadek se zahojil za 2 týdny, těžce poškozené ulnární nervy v obou rukou se obnovily i přes neurologickou léčbu a rehabilitace až za 4 měsíce...

VÝBAVA

Kolo: 3T Exploro LTD
Groupset: SRAM Rival 1x11, 42z x 10z-42z
Kola: DT SWISS RR511db

Brašny: Apidura
Aero hrazda: Profile Design T3+ Alu

Oblečení na kolo: Bicycle Line
Spodní vrstva: Icebreaker (merino)
Nepromokavá vrstva: Montane Minimus Jacket, Montane Minimus Pants
Péřovka: The North Face Verto Prima Hoodie

Tretry: Gaerne Carbon Chrono
Spacák: Warmpeace Viking 300 (peří)

Žďárák: HighPoint Super Light Cover 

Karimatka: Sea To Summit UltraLight Mat + podložka z Tyveku

Světla: Fenix BC30, Fenix HL50

Akumulátory: 3x USB dobíjecí Fenix 18650 3500 mAh, Fenix ARE-X11   

Dobíjení: Son 28 (dynamo), Igaro D1 (USB HUB)
Navigace a záznam trasy: Wahoo Elemnt Bolt

Mobil a foto: Samsung A3 (všechny fotky zde)

Držák na mobil: Quad Lock

Kolo v této konfiguraci vč. dynama, aero hrazdy atd. vážilo 9,5 kg. V plné polní s veškerou výbavou v brašnách pak 17 kg.

ODKAZY

• Stránky závodu NorthCape4000
• Oficiální výsledky závodu NorthCape4000
• Všechny mé fotky ze závodu (450ks)
• Velký rozhovor o NC4K pro BěhejSrdcem

Díky všem, kdo jste se dočetli až sem. Díky také partnerům a všem, kdož jste mi fandili nebo mě jakkoliv podpořili. Vážím si toho.