Three Peaks Bike Race | Z Vídně do Barcelony přes Alpy a Pyreneje, 2120 km za 5 dní 22 hodin

20. 7. 2019, Vídeň, Rakousko


"Přísahám boha, že už žádný závod bez fixní trasy nepojedu!!!" vzpomínám na startu, jak jsem se při plánovaní trasy strašně vztekal.
"Tři dny práce a všechno je úplně v hajzlu!" řval jsem vzteky bez sebe, když mi to spadlo při ukládání. Třídenní práce po nocích byla zcela ztracená. Takto to pokračovalo několik týdnů.

Na rozdíl od mých předchozích závodů v dálkové cyklistice bez podpory, tady si musel trasu připravit každý sám. Mě to moc nešlo. Vůbec mě to nebavilo. Byl dán pouze start ve Vídni, cíl v Barceloně a mezitím 3 vrcholy (check pointy), které musí každý jezdec postupně projet: Stelvio 2 757 m.n.m (IT), Colle delle Finestre 2 196 m.n.m (IT) v Alpách a Arcalis 2 229 m.n.m (Andorra) v Pyrenejích.


Trasovat to byla noční můra. Nakonec jsem skončil na 2 070 km a +25 500 m. Chtěl jsem trasu rychlou, ale zároveň i bezpečnou. Záměrně jsem se tak vyhýbal rušným státovkám a vše vedl spíš po silnicích nižších tříd a cyklostezkách vedle. Jak později zjišťuji, nebyl to nejlepší nápad.

"Ale co, nějak sem to zpatlal a teď už to stejně nezměním." říkám si v duchu

Mezitím se spolu s ostatními se řadím před vídeňským palácem Schönbrunn na start. Je 5 minut do startu, který je přesně ve čtyři odpoledne.

Je nás tu celkem 6 Čechů včetně Michala Hampla s kterým jsem jel loni NorthCape4000 a Tomáše Zaplatílka s kterým jsem jel předloni irský TAW. Jen co se stihne celá česká equipa seřadit a společně vyfotit, závod je odstartován.

Czech Equipe #TPBR2019
Zleva:  Mirek Vazik, Michal Hampl, Kuba Kopecký, já, Tomáš Zaplatílek, Kuba Dvořák

"GO!" zavelí hlavní a vlastně jediný organizátor závodu Michael Wacker přesně v 16:00

Jdeme na to. Všichni vstříc dlouhé a náročné cestě, při které poznáš mnoho nových věcí a také sám sebe. Miluji tenhle pocit očekávání neočekávatelného. Stát se může jako vždy cokoliv. Po loňském úspěchu na NC4000 jsou mé ambice vysoké. Chtěl bych se pokusit vyhrát nebo alespoň znovu skončit na bedně.


DEN 1. - Do Švýcarska pod první kopec


Z Vídně nás vyvádí povinný cca 11 km parkour. Cyklostezka podél odvodňovacího kanálu. Má se jet v neutralizačním balíku, ale nějak se to nedaří. Jede se opravdu rychle a balík se okamžitě trhá. Držím se vpředu. Český kluci jsou někde za mnou. Dupu do pedálů a měřím si ostatní jezdce okolo sebe. Vždycky se snažím už na začátku odhadnout, s kým se budu během závodu přetahovat.

Foto: Michael Wacker


Až do St. Pöltenu (55. km) jedeme všichni stejnou trasou po rušné státovce B1. Za městem pár jezdců včetně mě z B1 sjíždí. Měla to být zkratka, když jsem to trasoval. Zatímco B1 si najíždí velký oblouk směrem na sever a zpět, moje cesta tento oblouk protíná jako tětiva. Je kratší. Má to ale pár háčků, který mi jsou jasný po pár kilometrech: kopce, nekvalitní pomalé vedlejší silnice střídající občas dokonce polní cesty a štěrkovky. Je to tu pěkný. Malebné rakouské statky a usedlosti. Postup je ale zoufale pomalý. Na trekru v mobilu sleduji, jak všichni, co zůstali na B1, jsou dávno před námi. Snažím se to rvát a minimalizovat ztrátu. Kopce nekopce. Pomalu cítím jak mi dochází a něco břinká v nohou.

"Áááááá! Sakra!" řvu když mě chytne první křeč do stehen.

Zpomaluji. První den mám křeče vždycky. Dnes přišly ale opravdu brzo. Trvá mi dlouho než to přejde, aby se dalo šlapat zase trochu svižně. S každým prudkým kopcem, a že jich tu je, se ale křeče vrací.

Po 150. km, už při setmění, se napojuji zpět na státovku B1. Čelo závodu už tudy dávno projelo. Já si navíc musím ještě odskočit. Na velkou...

"Doufám, že je zapomenu, až budu vyjíždět" říkám si v duchu, když se svlékám a pokládám brýle jen tak na podsedlovou brašnu.

Všechno vyřízeno. Vracím se k silnici. Zapínám přední světlo. Osvědčený Fenix BC30. V jeho záři akorát projíždějí 3 jezdci. Posledního hned poznávám. Je celý v oranžovým: Michal Hampl. Doklopýtám z lesa zpět na silnici a jedu ho stíhat.

"Čau, ty woe, co tady děláš?" zdraví mě Michal udiveně, když ho dojedu
"Já myslel, že už jsi aspoň hodinu přede mnou." dodává
"Grrrrr. No jo no, to ta moje blbá trasa." stěžuji si

Chvílu spolu kecáme. Najednou můj pohled zaujmou Michalovi brejle na helmě...

"Do prdele!" zařvu
"Co je?" ptá se Michal nechápavě
"Brejle! Já to věděl. Já jsem tam ty pitomý brejle nechal, když jsem si byl odskočit. Kurva!" 

Byly docela drahé a mám je rád. Otáčím se. Zpět to nemůže být zas tak daleko. Najdu je v lese na zemi. U stromu, o který jsem měl opřené kolo. Celkem 4 km kufr.

Michala doháním až po 15km. No doháním. Sedí tu i s Tomášem Zaplatílkem a se spousty dalších jezdců u Mekáče ve Steyru, kde jsem zastavil také. Je to asi poslední možnost do sebe na noc dostat něco teplého. Porovnáváme si údaje z tacháčů. Kluci jeli oba celou dobu po B1. Najeto mají o sice 20 km víc, ale převýšení mají jen +850 m, já už +1650 m... Moje trasa očividně není to pravé ořechové, ale je hezká.

Spěchám. Vyrážím ještě před kluky. Místo toho, abych už zůstal na B1, jedu stále po své trase mimo státovku. Sjíždím se s jedním klukem z Německa.

"Aleš Zavoral? Fakt? Já tě znám! Sledoval jsem tě loni, když si jel North Cape 4000." zubí se na mě nadšeně, když se jeden druhému představíme
"Ale jak to, že si teprve tady? Jako to, že nejsi někde vpředu?" dodává po chvilce
"Grrrrrrr." zuřím si v duchu
"Ale..., nechci to přepálit, víš..." odpovídám

Pomaličku se stáčíme více k jihu k Alpám. V dálce do tmy problikávají blesky osvětlené štíty velehor. Musí tam být strašný Saigon. Máme dobrý směr. Jedeme přímo do toho.

Silničky po kterých jedeme, začínají být mokré. Tudy už nějaká bouřka prošla. Užíváme si s kolegou parádní, rychlý sjezd někam do údolí. Když v tom naše úzká silnička uhýbá nečekaně prudce vpravo. Skoro pravý úhel. Tahám za brzdy, ale už je pozdě.

"Aáááááá" řvu, když je mi jasné, že do téhle zatáčky už opravdu se nevejdu.

Na mokré silnici dostávám okamžitě smyk. Zadní kolo se přetáčí skoro přede mě. Nejdřív zleva, pak prudce zprava. Čekám, jak strašně se vysekám. Na poslední chvíli si všímám, že za silničkou je jen posekané pole. Přestanu se se smykem prát. Pouštím brzy. Narovnám nějak kolo. Místo zatočení vpravo pokračuji dál úplně rovně. Přes kraj silnice to tvrdě drcne. Přelétám příkop. Přistávám na obě kola v poli. Jedna kopka slámy, druhá. Dobržďuji. Zastavím a slézám ze slámou obaleného kola. Já to ustál!

"Uffffffffffff" nemůžu uvěřit tomu, co se stalo. Už jsem se viděl rozsekaný na kaši a nic.

"Fuck! Fuck! What a save! Are you ok?!" křičí na mě kolega ze silnice

Jel naštěstí ode mě s dostatečným odstupem. Měl tak dost času zabrzdit a celé to bezpečně projet. Trošku se mi klepou kolena. Nechávám ho jet napřed. Musím se z toho trochu oklepat. Za chvilku vyrážím také. Po této zkušenosti házím mojí trasu v navigaci za hlavu. Dál jedu už pouze po státovce B1 na Salzburg. Bude to rychlejší i bezpečnější. Je hluboká noc. Auta z kterých jsem měl obavu už naštěstí nejezdí.

Ve tři čtvrtě na jednu se prudce zvedá vítr. Je to tu. Vyjíždím do bouřky. S obavou ji sleduji celou dobu před sebou. Strašná průtrž a vichr. Schovávám se pod střechu požární zbrojnice. Čekám až přejde to nejhorší. Hážu na sebe věci do deště. Bundu, kalhoty i návleky na tretry. Následuje hodina jízdy v hustém dešti. Po tmě. Blesky létají jeden za druhým.

"Jednadvacet, jednadvacet, jednadvacet, ...." bavím se počítáním sekund mezi blesky a hromy

Po čase tak zjišťuji, že bouřka už se naštěstí vzdaluje. Je to dobrý.

Salzburg. Konečně. Po 13 hodinách v sedle, za svítání, kolem páté ráno jsem tady. Tacháč ukazuje přesně 300 km. Fajn. Tak teď dál na Innsbruck.


Ani si nestihnu udělat v klidu fotku a kolem akorát projíždí Tomáš Zaplatílek. Skáču na kolo a jedu za ním. Společně projedeme až do Německa. Druhá země na trase. Přes Berchtesgadensko začínají zase pořádné kopce. Ty nás ale nakonec rozdělují. Tomáš zůstává za mnou. Po levé straně se nade mnou tyčí ohromný zasněžený štít Watzmannu (2713 m.n.m). Vzpomínám, jak jsme ho před pár lety s kámošem Davidem vylezli v rámci mé přípravy na UTMB. Nádherný kopec.

Kolem desáté dopoledne, to už jsem zpět v Rakousku (Tyrolsko), začíná znovu lejt. Jsem rád. Chladná sprcha po ránu je osvěžující. Hážu na sebe jen bundu. Zbytek věcí včetně treter mám během chvilky úplně durch. No, alespoň ty návleky na tretry to chtělo. Pozdě.


Přes město St. Johan in Tirol se pomalu blížím k údolí řeky Inn. Těším se tam. U města Wörgl se totiž napojuji na loňskou trasu North Cape 4000. Tu jsem do mé nynější trasy k CP1 Stelvio prostě jednoduše zkopíroval a pouze otočil směr. Vím, že je rychlá a přitom bezpečná a pěkná.

V poledne jsem v Innsbrucku. Rychlý kebab. Dokoupit zásoby. Nasát chvilku atmosféru na lavičce v parku. Už neprší a občas vykoukne sluníčko. Jedu radši dál, než tu vytuhnu.

Ve 4 odpoledne jsem kousek před městem Landeck. Je přesně 24 hodin od startu.


"Pecka! Vše podle plánu." raduji se při pohledu na tacháč

530km za mnou. Chtěl bych dojet nonstop až do Satna Maria ve Švýcarsku, přímo pod CP1 Stelvio. Tam přespat a brzo ráno vzhůru nahoru. Ještě mi zbývá nějakých 130 km. Světlo bude ještě skoro 6 hodin. To půjde. 


Za Landeckem začíná dlouhé stoupání podél Innu až do Švýcarska. Třetí zěmě na trase. Skalnatý kaňon Inu je úžasný. Divoká řeka pod vámi, vysoké horské štíty nad vámi. Ve Švajcu se moc neohřeji, ale hodně zapotím. Prudké stoupání serpentinami na Passo Reisa (1455 m.n.m) je výživné. Loni jsem ho sjížděl, to bylo příjemnější.

Stále pokračuji v protisměru po trase loňského NC4000. Kolem jezera Lago di Reisa jsem ale udělal změnu. Na místo státovky po levé straně jezera jako loni, jedu po pravé straně, po nádherné nové cyklostezce. Je to sice o trošku delší, ale opravdu hezký. Ještě hezčí než ve StreetView, kde jsem to při plánování trasy objevil.


Itálie. Čtvrtá země na trase v rámci jednoho dne. To jde. Opouštím loňskou trasu NC4000 vedoucí směrem na Merano a zabočuji vpravo směrem ke švýcarské straně Stelvia. Gravel vložka, kterou jsem si to chtěl zkrátit se ukázala zase jako blbý nápad. Měl jsem zůstat raději na státovce. Ta stoupá pohodovými serpentinami nade mnou. Já se ale lopotím nahoru prudkou a místy až nesjízdnou lestní štěrkovou cestou bez serpentin.

"Nejede to, ale je to hezčí!" přesvědčuji sám sebe o nesporných výhodách mého rozhodnutí.

Překračuji hranici do Švýcarska. Dnes už podruhé. Už je to kousek. Při setmění po 9 večer přijíždím konečně do obce Santa Maria (1 490 m.n.m). Sehnat ubytko mi zabere skoro hodinu. Vše na Booking.com je beznadějně obsazené nebo kurevsky drahé. Njn, Švýcarsko. Nakonec mám štěstí. Procházející paní mi poradí parádní rustikální hostel v bývalém mlýně. Cena přijatelná.

"A od kaď jedete?" ptají se usměvavé holky na recepci
"Z Vídně" odpovídám
"Jako fakt na kole z Vídně? Jak dlouho vám to trvalo? A kam jedete dál?" ptají se zájmem
"Vyjel jsem z Vídně včera ve 4 odpoledne a jedu do Barcelony" odpovídám

Holky jsou úplně konsternované. Milion dalších otázek. Chvíli si s nimi povídám a rád bych i dál, ale už to na mě začíná tvrdě padat. Potřebuji spát. Poprosím je o večeři a snídani najednou a o donášku na pokoj. Holky si dávají záležet. Asi jsem zapůsobil. Jídla přináší jak pro tři lidi. Zbouchám půlku a zbytek nechám na ráno. Horká sprcha. Vyprat bib šortky. Ošetřit zadek. Nastavit budík na 3:30. V posteli ještě kontroluji trekr. Jsem šestý. 5 jezdců je přede mnou. Někteří už stoupají nocí na Stelvio (2 758 m.n.m).

"Brrrr. Tam musí být teď zima." říkám si

Zachumlám se pod péřovou duchnu a za chvilku usínám. 

Celkem ujeto: Vídeň (A) - Santa Maria (CH), 624 km, +6 474 m
Čas: 29:31 total, 24:13 moving
Záznam a mapa: Viz STRAVA


DEN 2. - Vzhůru na Stelvio (CP1)


"Klik.. klik" zaklapnu tretry ve 4 ráno do nášlapů

Ještě je tma. Rozjíždím se. Prudké serpentiny vedoucí na Stelvio začínají okamžitě za vsí. Obyčejně první noc během závodu moc dobře nespím. Spíš jen odpočívám. Teď jsem se vyspal naprosto skvěle. 4 hodiny v posteli se vyplatili. S chutí drtím pedály pod nohami a postupně ukusuji z nekonečného stoupání. Začátek je celý v lese. Občas kolem mě projede motorkář, většinou na GSu, spěchající nahoru. Asi na východ slunce. Rozčísne tak silným světlem černo černou tmu a překazí fascinující ticho.


Po hodině stoupání svítá. Les zůstal pode mnou. Světlo pomalu odhaluje obrovské holé skalní štíty. Na těch úplně nejvyšších je sníh. A přesně tam mířím. Ta výška, dálka a to že tam šlapu na kole mi přijde úplně absurdní, neskutečné a zároveň tak lákavé. Dole v údolí si všímám malého světýlka. Stoupá pomalu nahoru. Že by cyklista? Další závodník?


Před 6 ranní přejíždím hranici a Passo Umbrail (2 503 m.n.m). Jsem zpět v Itálii. Míjím odbočku dolů na Bormio, kudy se budu vracet. Pokračuji dál nahoru. Už jen necelých 300 výškových metrů a jsem tam. Každá zatáčka strmých serpentin táhnoucí se až nahoru má číslo. Je to celkem depresivní. Je jich snad přes 30. Čísla ubývají jen velmi, velmi pomalu. Světýlko, které jsem pozoroval stoupat pode mnou mě mezitím úplně dotáhlo. Je to cyklista. Bál jsem se, že další závodník, ale je to jen nějaký hobík. Má jen malou brašnu, tak max na větrovku a sváču. Pozdravíme se. Předjede mě a valí rychlým robotickým tempem dál.






"Juchúúúúúúúú, yessssss!" raduji se

Jsem tady. Po necelých 2,5h jsem se vyškrábal na CP1 Stelvio (2 758 m.n.m).

S cyklistou, co mě předjel, se dám nahoře do řeči. Nakonec se z něj, k mému překvapení, vyloupne taky závodník.

"Já tady ale končím. Dál už nejedu!" oznamuje anglicky se silným italským přízvukem
"Ale proč?" ptám se nechápavě
"Bolí mě koleno. Nemůžu jet tak, jak bych chtěl." vysvětluje

Moc tomu nerozumím. Závod ještě ani pořádně nezačal. On to sem vyletí jako profík, nechutně rychle mě předjede, je v Top10 ze 100 lidí a chce odstoupit? Opravdu nechápu.

"A nechceš si jen chvíli odpočinout a pak jet dál? Koleno se uklidní a bude to zase dobrý." zkouším ho přesvědčit
"No. No. No. Končím. Nemůžu jet, tak jak bych chtěl. No. No. Jdu volat domů ať sem pro mě přijedou." opakuje zase stejnou písničku


Pořád nechápu. No nic. Nechám se od něj povinně vyblejsknout na CP1. Oblékám návleky a pouštím to dolů. Sjezd parádní, ale než sjedu ten kousek zpět na Umbrail, jsem zmrzlý, jak hovno. Není se čemu divit. Je pouze 6°C. Vybaluji ještě péřovku, čepici a rukavice.

Zase zastavuji.

"Bože, to je nádhera!" koukám s úžasem dolů na serpentiny do Bormia.

Žasnu. Na silničním kole jsem v Alpách vlastně ještě nikdy pořádně nebyl. Ne tak vysoko a ne v těchto slavných průsmycích. Pár fotek a zase letím dolů. Až na tu strašnou kosu sjezd úžasný.





Do Bormia přijíždím zmrzlý až na kost kolem půl osmé. Akorát začíná ranní špička. Nejedu po své trase v navigaci. Ti vpředu se mi moc rychle vzdalují a tak jsem najel na státovku po které jedou i oni. Je to o dost rychlejší. Ale ty auta. Přitom ta cyklostezka, kterou mám v navigaci je tak pěkná. Ale pomalá. Kdyby byla fixní trasa, všichni bychom jeli po ní. Nemuseli bychom se tu přetahovat s auty a závodit mezi nimi.

Cesta dál po státovce směrem k jezeru Lago di Como v ranní pondělní dopravní špičce je jedno velký utrpení. Auta. Nervozita. Ještě více aut. Zácpy. Smrad z výfuků. Troubení. Rychlé předjíždění bez minimálního odstupu. Tohle mě opravdu nebaví.

"A dost! Tohle nemám zapotřebí. Seru na to!" zastavuji naštvaný ve městě Sondrie

Závod nezávod, takhle to nechci. Nechci závodit na kole na hlavní silnici mezi auty v dopravní špičce. Chci jet na výsledek, chci závodit, ale ne takto a tady. Tohle je můj první závod bez fixní trasy a rychle zjišťuji, že asi i poslední. Toto mi opravdu nevyhovuje. Rozhoduji se sjet nadobro ze státovky na mojí původní trasu v navigaci, která vede po cyklostezkách nebo vedlejších silnicích. Padlo rozhodnutí. Bude to sice pomalejší, čelo mi úplně ujede, ale bude to rozhodně bezpečnější a hezčí.


A taky, že ano. Krásná naprosto prázdná cyklostezka podle řeky Fiume Adda mě dovede až obřímu jezeru Lago di Como. Nádhera. Nikdy jsem tu nebyl. Připomíná to ale hodně mojí oblíbenou Gardu. Krásné horské štíty nad průzračnou vodou. Ale to strašný vedro. 35°C ve stínu! Dlouho jsem po sjezdu ze Stelvia nemohl rozmrznout, ale toto je opravdu už moc.




Ve 4 odpoledne je Como za mnou. Následuje dlouhý, rozpálený, více méně rovný přejezd nížinou pod Alpami směrem na Turín. Zabere to skoro celý zbytek dne. Moje trasa není moc rychlá, ale už to tak neřeším. Nicméně při pohledu na trekr zjišťuji, že čelo sice hodně ujelo, ale mě zatím předjelo jen pár lidí, kteří jednou po hlavních. Zatím jsem se propadl jen na 8. místo.

Večer před devátou vidím jednoho závodníka u silnice přede mnou. Něco řeší. Asi defekt.

"Všechno ok?" zastavuji a ptám se pro jistotu

Sice si nesmíme dle pravidel pomáhat, ale já toto pravidlo morálně nějak nedávám. Zastavím každému, kdo je v nouzi, závodník nezávodník.

"Rozbil se mi ventilek a nejde mi to nafouknout." odpovídá Slovinec Andrej Zaman
"Proč tam nedáš radši rezervní duši? Ty nemáš?" ptám se ho
"Mám, ale jen jednu, tak si jí šetřím. Půjčíš mi tvojí pumpičku? Třeba to s ní nafouknout půjde."
"Ok, tady je." podávám mu svojí


Snaží se jí nějak nasadit na ventilek a pumpovat. Nějak mu to nejde.

"Fuck!" vykřikne vyděšeně
"Fuck!" vykřiknu taky, když vidím, co se stalo...

Podařilo se mu ten ventilek zlomit v půli. Jenže tak blbě, že druhá půlka zůstala utažená v mé pumpičce. A nedá se vyndat. Moje pumpička je tak najednou zcela nepoužitelná.

"Omlouvám se. Je mi to líto." podává mi jí Andrej zpět
"Hmmm super, co se dá dělat...." odpovídám
"Grrrrrr" v duchu ale zuřím

Njn. Za dobrotu na žebrotu. Sbalím nefunkční pumpičku a jedu dál. Andrej tam prý nasadí tu rezervní duši. Měl to udělat rovnou, jak jsem mu říkal a mohl jsem ušetřit pumpičku. Sakra.

Do Turína přijíždím skoro v jednu ráno. Přestože už je po půlnoci, město stále žije. Teplé jídlo seženu snadno. Vynikající kebab přímo od Turků. Ti ho umí nejlíp. Půlka teď, půlka do kapsy ke snídani. Jedu dál. Široký mírně stoupající skoro 10 km dlouhý osvětlený bulvár s bambilionem křižovatek. Na každé semafor. Vše nastavené na 50 km/h. Na kole to samozřejmě absolutně nestíhám projet. Na každých světlech nekonečná červená. Přitom ani jedno auto.

"Grrrrrrrrr" zuřím

Najedou kolem mě projede na červenou cyklista. Za ním další.

"Aha, tak takhle to tu funguje." řeknu si a jedu taky

Červený padají, auta nikde. Jedu v závěsu za nimi. Červená nečervená. Z Turína jsem konečně venku. Po dalších 30 km jsem skoro pod CP2 Colle delle Finestre. Dál už nejedu. Už jsou skoro 3 ráno. Hledám něco na spaní. Dnes už plánovitě pod širákem. Potřebuji někde u vody. Jsem z toho vedra celý zpocený a prosolený. Tady to půjde. Nacházím docela pěkné místo u nějaké říčky.

Sakra. Při vybalování zjišťuji, že nejen že mám nefunkční pumpičku, ale ještě jsem někde ztratil mojí jedinou rezervní duši. Byla připevněná pod sedlem a už tam není. Skvělý. Když někde blbě píchnu a nepobere to mlíko, jsem nahranej.

Zkontroluji ještě trekr. Jsem šestý. Paráda. Studená koupel v řece a jdu spát. Je takový vedro, že spacák ani nevybaluji. Lehám si jen v trenkách do ždáráku. Budík řídím na 6:30. 3h spánku musí stačit.

"Zzzzzzzz"

Celkem ujeto: Santa Maria (CH) - Sant Antonio di Susa (IT), 411 km, +2 930 m
Čas: 22:43 total17:05 moving
Záznam a mapa: Viz STRAVA


DEN 3. - (S) Gravelem na Colle delle Finestre (CP2)


"Vžuuuuuuuuum"
"Vrummmmmm"

Budí mě strašný hluk ještě před budíčkem. Otevřu oči. Zjišťuji, že jsem si rozbalil spaní sice u pěkné říčky, ale přímo pod železničním a dálničním nadjezdem. Auta ještě jdou, ale vlaky, to se nedá. Už neusnu. Asi hoďku se jen převaluji a odpočívám, než zazvoní budík.


"Pip píííí pi píííí" konečně zvoní

Rychle vše sbalím. Po sedmé už šlapu. K nástupu na Colle delle Finestre je to ještě asi 20 km po rovině. Za jízdy se hrabu v mobilu. Hledám někde nějaký cykloservis. Musím si koupit pumpičku a hlavně duši. Posledních 8 km stoupání na Finestre totiž není asfalt, ale nezpevněná štěrkovka. Kdybych tam píchl a nepobralo to mlíko, bez duše a pumpičky by to byl velký problém. Jenže všechno, co najdu, je dost zajížďka. Navíc nejbližší cykloservis otvírá až od 9. Musel bych tam skoro hodinu a půl čekat. Počkat nebo to risknout? To je otázka. Nakonec beru risk. Nesnáším čekání. S 32mm bezdušáky to musím projet.


Asfaltové serpentiny se zakousávají snad do kolmé horské stěny. Rychle stoupám nad údolí. Postupně se pode mnou propadá do úchvatné hloubky. Údolí je ve 400 m.n.m a já šlapu až k vrcholu průsmyku do výšky 2176 m.n.m. 

Začíná posledních 8 km bez asfaltu. Štěrkovka je místy docela maso. Až tak mě to ale netrápí. Horší je, že mi v tom vedru dochází voda. Nahoru je to stále ještě pořádný kus.


Zastavuji v naději u koryta u cesty. Sakra, je jen pro dobytek, navíc prázdné. Za mnou přijíždí starší týpek na silničce. Ptám se ho anglicky, jestli tu neví o nějaké vodě. Vůbec ale nerozumí co chci.

"Water? ....Wasser?  ....L'eau? ...Aqua?" zkouším to všemi jazyky, kterými to umím říct

Na nic se nechytá. Na všechno kroutí hlavou. Nerozumí. Po chvilce přijíždí jeho manželka na elektrokole.

"Co ti chce Edo?" ptá se
"Ale já nevím, nerozumím mu. Asi vodu nebo co." odpovídá

Oba mluví česky...

"Ehm... Cože? Vy jste Češi? No to je dobrý..." a začnu se tomu hrozně smát, oba se přidávají

"Ještěže jsem říkal manželce: Pojedeme na Colle delle Finestre, tam určitě žádní Češi nebudou..." dodává pán a hlasitě se směje


Chvilku pokecáme a vyrážíme spolu dál. Jsou ale rychlejší. Po chvilce mě nechávají za sebou. Pán na lehké silničce se už vidí nahoře u píva a paní na těžkém e-biku už se vidí nahoře u zásuvky. Prý aby hlavně nemusela tlačit. To jsou mi priority...



Po necelých 4 hodinách stoupání jsem nahoře. Je kolem poledne. CP2 je zdolán, další CP3 Arcalis je až v Pyrenejích. Výhledy jsou tu nádherné. Štěrková cesta pode mnou se na slunci vlní údolím dolů jako obří had. Moc se ale nezdržuji. Jazyk už mám až na vestě a tady nahoře nic není.


Italští chrti. Alberto Vaghi úplně vpravo
Foto: Gualtiero Wally Rossano

Kousek pod vrcholem je horská chata s občerstvením. Doplňuji jídlo a hlavně pití. Mezitím mě dojíždí italský závodník Alberto Vaghi.

"Ciao Aleeeeex!" zdraví mě nadšeně a já ho taky

Rád ho vidím. Známe se už z loňska. Jel taky NC4000. Doprovází ho fanklub dvou kámošů cyklistů. Spolu sjíždíme až dolů do údolí. Je to snad nejlepší sjezd za celý závod. Naprostá paráda. Adrenalin. Opojná rychlost a společná sdílená radost.


Jenže pak se musí znovu do kopce. Sakra, to mi nějak vypadlo. Myslel jsem, že teď už prostě bez námahy sjedeme dolů do Francie a úplně zapomněl, že za Finestre jsou ještě další dva kopce. A pořádný! 

První Sestriere (2035 m.n.m) dějiště Zimních olympijských her 2006. Během stoupání mi kluci italský ujedou. Jsou strašně malý, vychrtlý a rychlý. Prostě Italové. Se svými 80kg plus kolo se na ně ve stoupání absolutně nečapu. Ale jsem nahoře. Je tu spoustu ski shopů, které teď v létě mají i cyklistický sortiment. Nejen že seženu novou duši, ale v jednom ski servisu mi ve svěráku z pumpičky odvrtají i ten zpropadený Andrejův zlomený ventilek. Pumpička je tak zase funkční. Super. A teď ještě parádní dlouhý sjezd dolů do údolí. Dvojité super.




Druhý kopec je až do příhraniční vesničky Claviere (1 842 m.n.m). Stoupání vede i dlouhým starým tunelem s průhledy dolů do údolí. Nádhera. Je otevřený již pouze pro pěší a cyklisty. Auta mají svůj nový moderní tunel kousek vedle. Zase mě předjíždějí italský kluci s Albertem. Stavěli v údolí na jídlo. Oběd je ale moc nezpomalil. Za chvíli jsou zase v trapu.


Claviere. Konečně nahoře na posledním kopci. Ve 4 odpoledně tak překračuji hranici do Francie. Do páté země na trase. Od teď to už jen z kopce a pak skoro 300 km po rovině podél pobřeží až k Pyrenejím.

"Teď to pustím z kopce a skoro 100 km nebudu muset ani šlápnout!"

Maluji si to v hlavě při pohledu na příznivý profil následné tratě ve Wahoo. Bohužel opak je pravdou. Dole ve Francii zrovna panují extrémní vedra s teplotami přes 40°C. Horký ohřátý vzduch z nížin tak prudce stoupá nahoru úbočím Alp. 

"Co to kurva je?!" rozčiluji se, když do toho vlítnu

Je to jako jet proti horkému fénu zapnutému na maximum. Přestože jedu z prudkého kopce, šlapu silou, aby to vůbec jelo. Ať dělám co dělám, nejedu víc jak 17 km/h.


"Grrrrrrr" zuřím

Takhle jsem si to fakt nepředstavoval. Nejen že to fouká proti, ten horký vítr ještě strašně vysušuje. Ubírá tím ještě více sil. Po asi hodině boje jsem úplně hotovej a dokonale ugrilovanej. Musím si odfrknout nebo zhebnu. Odbočuji na odpočívadlo a koho tu nevidím.... Alberto.

"Aleeeex! Ciao amico!" zdraví mě zase nadšeně


Nicméně je vidět, že je vyndanej úplně stejně jako já. Skoro půl hoďky odpočíváme a pak jdeme dál. Spolu trpíme dalších asi 80 rozpálených kilometrů ve vařícím fénu. Kolem 9 večer přijíždíme k jezeru Lac de Serre-Ponçon, kde zastavujem v Mekáči na večeři. Při té příležitosti kontroluji trekr. 

"Cože?" nevěřím svým očím a ukazuji to Albertovi
"My jsme teď spolu třetí?! Wau!" nemůžu tomu uvěřit
"Vždyť jsme nikoho nepředjeli a ráno na Finestre jsem byl sedmý. Co se stalo?" ptám se sebe i Alberta zároveň 

Pozn.: Až později se dozvídáme, že 4 jezdci před námi postupně přes den odstoupili, protože v extrémním horku v nížině ve Francii zkolabovali.  

I přes tuto skvělou zprávu toho má Alberto už plný kecky. Bere si ubytko.

"Dám si 4h spánek a v 1 nebo 2 ráno vyrazím dál." říká


Mě se spát ještě nechce. S přicházející nocí se už trochu ochlazuje a to že jsme na 3. místě, mě strašně nakoplo. Čék se nemusí ani moc snažit a přijde to samo. He he. Pokračuji tedy dál.

Zase mi dochází voda. Mám jen poslední 2 deci. Projíždím městečkem Sisteron, ale nikde nemůžu najít nic otevřeného. Ve čtvrt na dvě ráno se není čemu divit.

Odbočuji z hlavní do úzké osvícené uličky, pěší promenády historickým centrem. Zákaz vjezdu kol v tuto hodinu nikdo řešit nebude. Míjím historické pítko se sousoším svatých. Skvělý. Vyleju poslední zbyteček vody a natočím oba bidony plné až po okraj. Zvednu hlavu. Přímo před očima visí nápis NON POTABLE.

"Kurva!"

Ta voda není pitná. Všechno vyleju a nemám nic. Jedu uličkou dál. Konečně záchrana! Otevřený bar. Sedí tam holka a tři kluci. Všichni mají očividně už trošku upito. Vlítnu tam v cyklistickém s dvěma bidony v ruce. Když mě vidí, následuje výbuch smíchu.

"Takže ty nám říkáš, že teď v půl druhé ráno potřebuješ vodu, protože jedeš na kole závod do Barcelony, kam si vyjel před 3 dny z Vídně, jo?" shrnuje holčina mojí odpověď na otázku, co tu proboha dělám.
"Jo, přesně tak." potvrzuji jí, že ač Francouzka anglicky rozumí velmi dobře

Zase výbuch smíchu.

"A kolik si za ty 3 dny ujel kilometrů" ptá holčina
"Teď mám něco málo přes 1200 km, ale ještě pojedu dál." odpovídám

Je z toho úplně unešená. Zve mě na pivo. Neodmítám. Další otázky. Výbuchy smíchu všech u baru. Další drinky. Úplná párty. Pěkně jsem to tu rozproudil. Z kluků (dvojčat) se vyklubou majitelé baru. Sice už mají kuchyň zavřenou, ale udělají mi ještě vynikající zapečené panini. Jako bonus přidávají druhé zdarma. Nechce se mi, ale musím jet. Už jsem tu přes půl hodiny. Holčina mě nechce pustit. Chce mi koupit další pivo. To už odmítám. Redbula na cestu ale od ní beru. Je milá. Poděkuji, se všemi se rozloučím a jedu dál.


Chci jet nocí co nejdéle. Je relativně chladno a jede se dobře. Předpověď na den slibuje zase "Heat wave" s extrémními vedry a teplotami přes 40°C. Tak si něco najíždím do foroty. Vydržím šlapat nakonec až do svítání. Bivak si rozbaluji kolem páté ráno na poli ve strništi hned vedle okrsky po které jedu. Spacák je zase zbytečný. I v noci je kolem 20°C. Proč ho sebou vlastně tahám? Zalezu zase jen do ždáráku. Budík řídím na 3,5h spánku na půl devátou. Dneska to byl skvělý den. Jako na houpačce. Ale jsem třetí! Usínám spokojeně a s úsměvem.

Celkem ujeto: Sant Antonio di Susa (IT) - Montjustin (FR), 285 km, +4 150 m
Čas: 21:25 total14:15 moving
Záznam a mapa: Viz STRAVA


Den 4. - Heat wave aneb najdi si svůj mrazák

Jediná sprcha, kterou jsem v tom vedru našel... 


"Uhhhhhh..." probouzím se leknutím, když zazvoní budík

Jsem úplně propocený. Hlavu jsem měl sice ve stínu, ale zbytek těla ve žďáráku na slunci. Ač je teprv půl osmé ráno, teploměr na tacháči ukazuje už 27°C.

"No, to bude zase výheň." hudrám si pod vousy


O ranní sprchu se postarají vlhčené ubrousky. K snídani vdechnu zbytek panini od dvojčat. Namažu pořádně zadek. Začíná už trochu protestovat. Pro jistotu ještě házím oko na trekr.

"Sakra, to ne!"

Zjišťuji, že během toho co jsem spal, mě předjeli tři jezdci. Mezi nimi i Alberto a Andrej. Spadl jsem na 6. místo. Sakra.

Okamžitě skáču na kolo a jedu je stíhat. Jsou sice už přede mnou, ale né tak daleko. Z počátku se mi jede skvěle. Rozčarování ze ztráty pozice mě pěkně nakoplo. Dlouho to ale nevydrží. Vedro vyhrává. Během pár hodin je na slunci opravdu nesnesitelně. Teplota už atakuje 40°C a dál roste. Šlapat vydržím v kuse maximálně hodinu. Pak se musím jít vždy někam schovat nebo svlažit. Moc toho tu není, ale na nějaké kašny a vodotrysky občas narazím.


V horku trpí i zadek. Už nevím jak si sednout. Vlhčené kapesníčky to jistí.
Sedím ve stínu u sámošky. Uklidil jsem nakoupené zásoby a vychutnávám si dnes už xtý mandlový nanuk. Koukám, naproti je pošta. Stále přemýšlím o tom péřovém spacáku, který jsem ještě nepoužil. Stejně jako další teplé věci, které s sebou táhnu v tomhle strašném vedru už očividně úplně zbytečně. Nepotřebné závaží. Bez nich by se mi jelo líp. Koukám na tu poštu. Napadá mě to všechno sbalit do podřidítkové brašny a celé poslat poštou domů. Polední pauza, zjišťuji na dveřích. Sakra. Tak někde jinde. Nechci se zdržovat čekáním.


Vedro mě dál postupně zabijí. Už 44°C. V rámci možností ale postupuji. Blížím se pomalu k Montpellier. Je to ovocnářská oblast. Ovoce a hlavně čerstvé chlazené džusy z něj se tu prodávají na každém rohu. To mě zachraňuje. Jablečné, meruňkové, broskvové, hruškové. Litr na ex v tomhle vedru pro mě není problém.

"Glo, glo, glo" klopím do sebe další litrovku hruškového
"Ježiš, ten je vynikající!" olizuji se a pochvaluji džus paní farmářce

"Jako to, že to máte v tom strašným vedru takhle skvěle vychlazený?" ptám se jí při placení
"Máme to tady..." ukazuje prstem za sebe "...tady v chlaďáku."
"Tohle to, to je chlaďák?" ukazuji na půlku přepaženého hangáru s obrovskými vraty
"Ano, průmyslový chlaďák" přitakává

"Fákt? Jé... a mohl bych si tam na chvíli vlézt a zchladit se?" napadá mě okamžitě
"Éeee...." kouká na mě uříceného "...ale ano, jasně, jestli chce. Ale opatrně, je tam opravdu zima." svolí nakonec
"Děkuju!!!"

Takový malý chlaďáček přes půl hangáru

Zabouchnu za sebou vrata. Stojím tam, v omrzlé místnosti velké jak malá tělocvična, jen v triku a kraťasech a čekám do té doby než mi je zima. Chvilku to ještě vydržím. Až když se začnu klepat zimou vylézám.

"Brrrrrrrr. Děkuji moc. Paráda! Jste moc hodná." poděkuji, skočím na kolo a jedu.

Skvělý pocit z ochlazení vydrží ale asi jen 10 minut. Spíš 5. Zase strašný vedro.

Kolem osmé večer projíždím pod městem Montpellier. Trasu jsem záměrně nevedl přes město ač je nádherné. Už jsem tu byl a průjezd městem by bylo velké zdržení. Něco je ale špatně. Vedro, litry ovocných džusů, šťáv a zmrzlin, možná i ten mrazák si berou svojí daň. V břiše se mi to strašně mele a není mi dobře. Asi úžeh. Končí to strašným průjmem. Je mi fakt blbě. Co půl hodiny stavím. Tak tak si stíhám odběhnout. Strašný.

Přesto se snažím jet dál. V tom vedru a s všemi prostoji mám za celý den teprve slabých 180 km. To je strašně málo na to, že to bylo celé po rovině. Musím zase vydržet aspoň do svítání. V noci bude chladněji a určitě to pojede. Snažím se přesvědčit sám sebe.

Špatné rozhodnutí. Měl jsem se někde ubytovat, jako včera Alberto, a vyjet po půlnoci. Místo toho se neefektivně plahočím směšnou rychlostí dál. Ze slunce a průjmu jsem unavený, chce se mi spát. Měním trasu víc k moři, přes Meze a nádherné Agde u pobřeží, kde jsme byli loni na dovolené. Doufám, že mě to trochu nakopne. To, že to tam dobře znám a hlavně že u moře bude snad trochu chladněji. Nic z toho se ale nekoná. Nepomáhá to. Volám domů. Prokecám s Ilčou za jízdy skoro hodinu. To pomáhá. Vzpomínáme, jaké to tu bylo loni super. Přemlouvá mě, abych šel už spát, když mi je, jak mi je. Ještě je ale brzo. Ještě musím jet. Loučíme se.


Několik dalších zastavení. Průjem stále nepřestává. Půl hodiny po půlnoci jsem v historickém městě Béziers. Mám strašnou spací krizi. Kdybych nebyl ve městě, šel bych okamžitě někam spát. Nikdo mě tu už ale neubytuje a na ulici spát nemůžu. To by bylo o hubu. Zastavuji v parčíku u řeky. Je tu lavička i pítko. Skvělý, to se hodí. Doplňuji pití. Padají mi u toho oči. Nejsem schopný jet dál. Musím si dát alespoň šlofíka. Teprve první power nap za tento závod. Zamykám kolo k pítku. Bojím se, že mi ho někdo ukradne zatímco usnu. Odpočet na mobilu nastavuji na 15 minut. Sotva lehnu na lavičku, usínám jak dřevo.

"Pi píííí, pi píííí" vyvádí budík po 15 minutách

Strašně se leknu. Vůbec nevím, kde jsem a co tu dělám. Chvilku trvá, než mi mozek zcela naběhne.  Chci od tud rychle pryč. Takový divný pocit strachu a ohrožení. Skáču na kolo.

"Škuuuuub" ozve se rána, cuknutí až málem sletím z kola
"Do prdele, zámek!" uvědomím si

Odnesl to jedna špice na zadním kole. Nepraskla, ale u ráfku je hodně ohnutá. Zadní kolo trochu háže, ale nic dramatického. Naštěstí. Ufff.     


Jedu dál. Původně jen abych vyjel z města a našel vhodné místo na spaní. Nemůžu ale nic najít. Nakonec je z toho další hodina a půl naprosto neefektivní jízdy. Průjem. Zastávky. Zimnice. Od té doby, co jsem se vzbudil, je mi zima. Přitom i v noci je stále vedro přes 25°C.

Konečně nacházím něco na spaní. Opuštěnou, polorozpadlou salaš s děravou střechou. Budu schovaný před okolím. Za to jsem rád. Od toho šlofíku v parčíku v Béziers mám nějaký stihomam a strach. Není mi furt dobře. Zimnice se mnou lomcuje. Ještěže ta pošta měla odpoledne zavřeno a mám pořád svůj teplý péřový spacák. Rychlá hygiena, umýt se vlhčenými ubrousky a konečne, těsně před třetí ráno, ulehám do teplého spacáku. Ještě zkontrolovat trekr.

"Ufff, zase třetí." zjišťuji s úlevou

Na ten dnešní marast a ubohý nájezd po rovině dobrý. 4 jezdci jsou už ale kousek za mnou v Béziers... Chtěl jsem si přispat, že se mi trochu uleví. Bohužel. 3 hodiny spánku musí stačit. Zavírám konečně oči.

"Zzzzzzzzz"   
   
Celkem ujeto: Montjustin (FR) - Salles d' Aude (FR), 264 km, +755 m
Čas: 16:50 total10:29 moving
Záznam a mapa: Viz STRAVA


DEN 5. a 6. - Nonstop do cíle


"Pi pííí, pi pííí, pi...." vyzvání v 6:00 budíček

Vstávám okamžitě. Spacák úplně propocený a mokrý. Na místo toho, abych začal jako vždy okamžitě balit, sahám po mobilu. Nejvíc ze všeho mě teď zajímá trekr.

"No to hovno!" zuřím, co vidím

Jsem až sedmý! Všichni 4 jezdci už jsou dávno přede mnou. Mezi nimi Andrej a dokonce i Tomáš Zaplatílek. Kde ten se tu vzal? Navíc mě dojíždí i Alberto, který je max 10 km za mnou.

"No to hovno! Tohle teda ne! To ani hovno!"

Opakuji to stále dokola jako mantru při bleskovém balení. Normálně nejsem sprostý, ale teď mě to dokonale nakopává a hecuje. Úplně mi tím vylétá adrenalin.

"Tohle teda ne! To ani hovno!"

Nikdy jsem se nesbalil tak rychle jako teď. Snídani neřeším, žádnou nemám. Za 19 minut už sedím na kole a šlapu. Ohlížím se. Alberto je dle trekru v podstatě na mojí úrovni. Nevidím ho. Dupu jak magor. Až teď si vzpomenu, že mi bylo vlastně včera špatně. Teď jsem sice vytočený do ruda, ale nic jiného mi naštěstí není.


Vyvíjí se to dobře. Moje trasa sice není nic moc, samé polňačky a štěrkovky, ale je kratší. Exploro si s ní hravě poradí. Albertovi tak celkem ujíždím. Navíc dva ze čtyř borců přede mnou (Tomáš a jeden Ital) se vydávají do Andorry na CP3 Arcalis přímo z Francie tou nejkratší cestou. To jsem měl původně v plánu také. Pak se ale někde na síti provalilo, že lepší je to jet z Francie nejdříve do Španělska, tam se otočit, dojet zpět do Andorry a tou samou cestou zase zpátky do Španělska. Je to sice o něco delší, ale o skoro 3 000 výškových metrů méně. Takže časově o dost rychlejší. Přestože jsou tedy přede mnou, vím že mě asi neohrozí. Těm dalším dvěma (Andrej a jeden Holanďan), co jedou také přes Španělsko se rychle přibližuji. Holanďan se navíc na trekru jeví, že asi spí ve městě Perpignan. Jeho dot se na trekru vůbec nehýbe.

"Skvělý. To půjde. To klapne!" konečně se trochu uklidňuji a mažu hovno ze slovníku

Boj o poslední místo na bedně ještě není ztracený. Dovoluji si i zastavit na pumpě a konečně se pořádně nasnídat a dokoupit zásoby.


Když se znovu rozjedu, vidím před sebou jezdce na obrašnovaném kole. Alberto, myslím si.

"Sakra, to není možný. Jak mě mohl tak rychle dojet? Do pr..." nadávám

Snažím se ho rychle dotáhnout. Mám ho. Ale to není on...

Z jezdce se nakonec vyloupne usměvavý a naprosto vyrelaxovaný kluk z Pákistánu. Pořád se směje. Vypráví historky a vtipy, jak na běžícím pásu. Pracuje ve Švýcarsku ve velké IT firmě. Má pár týdnů dovolenou, tak si v bazaru koupil nějaký kolo, nosič, brašnu a jede si jen tak sám na výlet po Evropě. Mimo jiné míří také do Barcelony. Boží týpek. Skvěle pokecáme. Bohužel, ale potřebuji jet o dost rychleji, takže se musíme po pár společných km zase rozloučit.


Kolem desáté mám za sebou první dnešní stovku kilometrů. Po objetí města Perpignan se odbočuji vpravo po silnici kopírující kaňon řeky La Tét, která přitéká z hor. Pyreneje jsou přede mnou. Rovinka končí. Od teď to bude jen do kopce. A pořádného. Z nuly od moře vystoupat do nejdříve do výšky skoro 1600 m.n.m., sjezd a zase nahoru až do 2200 m.n.m. Musím na to doplnit zásoby. Hlavně pití.



Zastavuji u farmářů. Při pohledu na ovocné džusy se mi zvedá kufr, ale mají tu i balenou vodu. Jdu dovnitř pro chlazenou. Otevřu dveře a uvnitř u stolu, kdo tu nesedí...

Andrej. Skvělý!

"Čaaau" zdravím ho a vnitřně krotím svojí radost z toho, že jsem ho už dojel

Prohodíme pár slov. Prý jede celou noc nonstop. Už je hodně vyndanej. Ospalá očička schovává neúspěšně za velké sluneční brýle. Musím toho využít. Musím vypadnout a jet. Zaplatím, rozloučím se s ním a mám se k odchodu. Nejdřív zkouší rychle pobalit věci, aby stihl vyjet se mnou. Pak ale mávne rukou ve znamení, že ještě nejede. Očividně potřebuje ještě pauzu.

Vylezu ze statku. Vodu do bidonů. Skáču na kolo a jedu. Dupu, jak jen to jde. Kopec nekopec. Kontroluji trekr. Dobrý. Ještě nevyjel. Navíc zjišťuji, že i Holanďan stále spí v Perpignanu. Skvělý, když nepočítám Tomáše a toho Itala, kteří jednou přímo do Andorry, kde se zaseknou v kopcích, jsem teoreticky zase třetí. Není lepší vzpruhy než takovéto zjištění. Jo!




Obecně kopce moc nemusím. Nepovažuji se za dobrého kopcaře, ale teď nabuzený, letím nahoru jako střela. Žádná únava. Výškové metry přibývají. Náskok na Andreje i Alberta se stále zvětšuje. Zase je strašné vedro, ale mě se jede naprosto skvěle. Baví mě to.

Přesně ve tři dopoledne překračuji hranici. Španělsko. Sedmá země na trase. Nádherný výhled na majestátné a rozlehlé Pyreneje.


Během sjezdu dolů přemýšlím, jak jsem do kopců kvůli těm teplým věcem a spacáku strašně těžký. Co s tím? Zkusit přeci jenom někde tu poštu? A pak mě to trklo.

"Vždyť já jedu do Andorry ze Španělska a pak úplně tou samou cestou zpět!!!" ťukám si na čelo

Brašny tak můžu někde sundat, schovat, vyjet na CP3 Arcalis na lehko bez nich a cestou zpět si je zase vyzvednout. Super!

Sjedu 80 km dolů a odbočuji vpravo na Andorru na silnici po které se budu i vracet. Jakmile končí klesaní a začíná to zase stoupat, hledám vhodné místo. Nenápadný, zastrčený mostek přes říčku v lese. Ideální. Shazuji brašny. Pod mostkem je zamykám k naplaveným prknům a dalšími je ještě přikryji. Nic není vidět. Paráda. Skáču na kolo a jedu dál.


"Ho hóóóóó" raduji se, jak kolo prudce vyrazilo

Je o nějakých 7 kg lehčí a vůbec ho necítim pod nohami. Pocit jako když přesedneš z kamionu do sporťáku.

"Vžuuuuuum" letím jako namydlený blesk



Andorra. Osmá, poslední země na mé trase. Hranici překračuji přesně v 7 večer. Mám co dělat, jestli chci stihnout vyjet na CP3 Arcalis (2 229 m.n.m) nebo alespoň většinu ještě za světla. Teď jsem ve výšce jen 850 m.n.m.

V hlavním městě Andorra La Vella jsem hned. Pokračuji rychle na Ordino. Tam se těším. Moc dobře to tam znám. Dokonce i Arcalis. Před 4 lety jsem tu běžel stomílovku Andorra Ultra Trail - Ronda dels Cims (170 km, +13 500m). Skončilo to sice blbě, mým vůbec prvním DNF, ale vzpomínky i tak krásné. Vybíhali jsme právě z Ordina a nahoře na Arcalis byla první občerstvovačka.

Povinná zastávka v La Massana: Kebab, kam jsme chodili, když jsem tu byl před 4 lety

Šlapu nahoru. Už se pomalu stmívá. Neustále sleduji trekr. Tomáš s Italem právě přejeli hranice do Andory z Francie a Alberto ze Španělska. Vypadá to víc než dobře. Náskok na všechny minimálně 2h, spíš víc. Začíná se mě zmocňovat euforie. Na CP3 budu 3. a vzhledem k tomu, že pak je to do Barcelony už jen z kopce (ó jak jsem se mýlil) měl bych to 3. místo už snad pohodlně udržet.


Přesně v deset jsem nahoře. Už je tma. Vybalím si večeři: RedBull a Jesenku. Vezl jsem si jednu celou dobu až sem na CP3. Jako tu nejsladší odměnu. RedBull klopím na ex do chřtánu. Tahle noc bude dlouhá. Počítám, že budu muset šlapat celou noc nonstop, abych bednu udržel.




Z batůžku na zádech tahám teplé oblečení na chladný sjezd. Zapnu světla a pouštím to dolů. Čeká mě 100 km z kopce dolů a celkem nějakých 260 km do Barcelony. Noční sjezd serpentinami z takové výšky má něco do sebe. Zapínám i čelovku (Fenix HM51R), abych si mohl přisvětlovat prudké zatáčky. Řežu je jak máslo. Adrenalin stříká proudem. Je to táááák skvělý.

V půli sjezdu potkávám Alberta. Srdečně se pozdravíme, hodíme pár slov, popřejeme si good luck a letím dál. Noční Adorra la Vella je nádherná, ale vůbec nezastavuji. O půlnoci přejíždím hranici zpět do Španělska. Alberto mezitím akorát dojel na vrchol CP3, takže mám na něj 2 hodiny náskok. Tomáš je někde za půlkou stoupání. 

Pokračuji dál, stále zadarmo z kopce. Hlavně teď neminout ty odložené brašny. Naštěstí jsem si uložil GPS pozici do hodinek.

"Pí pííííí" pípají neodbytně, když se přibližuji.

Brašny na kole. Zdržení minimální. Jedu nocí dál. Průběžně sleduji trekr. Na Alberta už mám skoro 4 hodiny náskok. Asi si někde schrupl. Skvělé. Když na mě přijde krize, můžu se klidně hodinu dvě prospat a stále budu mít pohodlný náskok. Spát ale nechci a nebudu. Musím to dát nonstop. Vždyť první a druhý už jsou v cíli! Po Albertovi na CP3 ještě nikdo nevyjel. Tomáš je stále pod vrcholem. Asi tam spí. Na trekru je za mnou, dokonce už ve Španělsku, ještě číslo 69. Na CP3 tento jezdec na 100% nebyl, to jsem si hlídal, takže je to asi někdo, kdo to vzdal a jede nejkratší cestou do cíle. Myslím si a nevěnuji mu pozornost.


Představa o tom, jak to bude až do Barcelony v podstatě z kopce se mi postupně hroutí. Když máte na profilu kopce přes 2tis m.n.m a pak až do cíle jsou tam už jen nějaké malé brdky, přijde vám to skoro jako rovina. Jenže v reálu ty brdky mají skoro 1tis m.n.m a nejsou tam žádné serpentiny. Táhlé, těžké a naprosto nekonečné stoupání rovně snad bez jediné zatáčky. Kopec Collada de Clará (880 m.n.m) mě naprosto zabíjí. Kam se hrabe Arcalis.


Jedu dolů. Jsem tak vyšťavenej, že vůbec nešlapu. Nechávám to jet jen tak samospádem. Tepovka padá do hlubokých klidových hodnot. Všude tma. V kuželu světla jen monotónně ubíhá bílá krajnice. Je to tak uspávající. Sakra. Začíná se mi chtít ukrutně spát. Už jsou taky 4 ráno. Musím si dát na chvilku šlofika. Cítím, že jsem ve stavu těsně před mikrospánky. Nemůžu jet dál. Kontroluji trekr. Sotva na to vidím, jak mi padají oči. Tom je akorát na vrcholu CP3. Alberto stále aspoň tři hodiny za mnou. Číslo 69 se stále přibližuje, ale toho neřeším. Nastavuji odpočet na mobilu. 15 minut na lavičce bude stačit.

"Zzzzzzzzzz"

Pomohlo to, ale asi jen na další necelou hodinu jízdy. Další 15 minutový power nap. V sedě opřený o nějaký barák na konci vesnice. Vytuhnu snad ještě dřív než stačím dosednout.

"Zzzzzzzzzzzzzzz"

Nakonec celkem 3 šlofíky. Je 7 ráno. Konečně už zcela světlo. Teď už to půjde. Do cíle do Barcelony je to něco málo přes 100 km. Šlapu dál. Dle trekru vše v pořádku, až na tu 69, která už je skoro za mnou, je vše v klidu. Alberto i Tom jsou za mnou s několika hodinovým odstupem. Najedou mi začnou chodit na display mobilu SMSky:

"Zabééééér, už je skoro za tebou, ať tě nepředjede!"
"Musíš to 3. místo udržet! Ten Ital Paolo Zanetta č. 69 už tě skoro má!"

Pár kamarádů mi i volá se stejnou zprávou.

"Cože? To není možné, vždyť na CP3 nebyl! To není možne!" oponuji a zuřím

Ale co když jsem to přehlédl a on tam opravdu byl? Nesmí mě dojet! Myslel jsem, že v klidu došlapu těch 100km do cíle a najednou zase obrovsky stres. Šlapu co to dá. Nesmí mě dojet. Nemůžu tu bednu ztratit!

Ale nejde to. Jsem už unavený. Nestihl jsem se ani ještě nasnídat. Už nemám z čeho brát. Žaneta (jak jsem si Itala překřtil) se neustále přibližuje. Navíc začíná zase stoupání tentokrát k horskému masivu Montserrat u Barcelony. Také se do mě začíná opírat zase obrovské vedro. To už jsem opravdu na konci sil. Uhnaný jak smečkou vlků.


Slézám z kola. Sedám na zem a vdechuji zbytek bagety ze včera. Následují všechny Snickers a MilkyWay, co jsem ještě našel po kapsách. Jsem energeticky úplně na nule. Stále sleduji silnici za mnou, zda mě nedohání. Najednou ho vidím: Žaneta. Už mě má. Zastavuje u mě.

Stále jsem přesvědčený na CP3 nebyl a tak vyzvídám. On ale anglicky mluví velmi mizerně.

"Ty stále závodíš nebo si to už vzdal?" ptám se Žanety
"No, no. Závodím. Si, si. Závod." odpovídá
"A byl si na CP3 na Arcalisu?"
"Si, si CP3"
"A máš fotku?" ptám se ho, protože na každém CP musíme dle pravidel udělat i kontrolní selfie
"Si, si, foto mám." mává na mě fotkou v mobilu.

"Sakra, on tam fakt byl! To není možný..." konstatuji v duchu zklamaně

Už jsem mu to málem zbaštil, když v tom si všimnu, že na ceduli na fotce za ním není nápis Arcalis, ale Coll d´ Ordino, Andora, 1 987m.

"Ale to není CP3 Arcalis! To si byl špatně, koukej!" ukazuji mu svojí fotku

Je na ní vrcholová tabule Arcalis, Andora, 2 229m. Kouká na to nevěřícně. Nakonec připouští, že asi udělal chybu.

"Nevadí. Dojedu do cíle rychleji než ty, dostanu třeba hodinu penalizaci, ale budu třetí." vysypal ze sebe lámanou angličtinou.

Skáče na kolo a mizí v dáli. Skáču taky a jedu za ním. Snažím se ho držet na dohled, ale je prostě rychlejší. Nechávám ho jet. Nevěřím tomu, že mu dají jen hodinu penalizaci za neprojetí vrcholu na který se stoupá několik hodin. Tipuji, že ho spíš diskvalifikují. Trochu se tím uklidňuji.

Když to nehrotím, jede se mi konečně zase parádně. Navíc masiv Montserrat je naprosto úžasný. Roztodivné vápencové skalní útvary šplhající se vysoko do nebe. Některé vypadají jako prsty, jiné jako zuby obrovské pily. Krásné scenérie a ještě krásnější sjezd dolů po nádherných silničkách a serpentinách.




Dole v nížině zase obrovské vedro. V provozu mě drží jen vodní fontány, pítka a nespočet nanuků koupených po cestě. Předposlední kopec. Zase utrpení jej vyšlapat. Sleduji přitom trekr. Žaneta mi stále hodně ujíždí. Aberto je stále několik hodin za mnou.


Jsem nahoře. Už vidím v dálce moře a hlavně Barcelonu! Je obrovská. Dalo by se jet přímo dolů, ale povinná závěrečná část trati musí samozřejmě vymést i ten úplně poslední kopec Tibidabo (512 m.n.m) s televizním vysílačem Torre de Collserola přímo nad Barcelonou.



Výhledy z tohoto kopce na Barcelonu jsou úchvatné, ale já už se vidím dole v cíli. Začínají se mě zmocňovat emoce. Jsem tak blízko. Pouštím to serpentinami dolů. Objevují se okrajové domy a ulice. Napojuji se hlavní bulvár. Odbočuji vlevo. Proplétám se mezi lidmi a cyklisty ve středu bulváru a najednou ho v dálce vidím: Vítězný oblouk. Cíl mojí cesty. Cesty, která ještě nevím jak dopadne. Netuším, jak to s Žanetou bude a kdo z nás bude třetí. S přibližujícím se obloukem se zvedá moje nervozita a očekávání.


Foto: Michael Wacker


Jsem tu. Ve 14:32 po 5 dnech 22 hodinách a 32 minutách projíždím vítězným obloukem a jsem v cíli.
Napjatě sleduji Michaela, hlavního orga. Dobíhá ke mě s foťákem. Visím mu na rtech a čekám na jeho resumé ohledně výsledku.

"Ano, jsi třetí finišer. Gratuluji!" potvrzuje Michael moje očekávání
"Joooooooo! YES! Jo! Huráááá!" raduji se jak malej kluk

Žaneta nejen že neprojel CP3 Arcalis, ale on nakonec neprojel ani první CP Stelvio. Celkem překvapivé, že jakožto Ital netrefí ani na Stelvio... Závod si tedy velmi ulehčil a nakonec není vůbec klasifikován.

Zamáčknu slzičku. Jsem dojat. Přestože jsem neměl nejrychlejší trasu, vyhýbal se záměrně hlavním silnicím a první dva kluci mi tak strašne ujeli, tak to nakonec vyšlo. Dokázal jsem to. Znova na bedně. 3. místo. Obrovská radost a zadostiučinění. Konečně se můžu pořádně vyspat.

"Zzzzzzzzzzz"

Celkem ujeto: Salles d' Aude (FR) - Barcelona (E), 535 km, +6 520 m
Čas: 32:20 total23:42 moving
Záznam a mapa: Viz STRAVA


DOSLOV

  • Alberto dojel do cíle 4h po mě. Mezitím jsem se stačil ubytovat, hoďku si schrupnout a pak jsem ho šel přivítat v cíli.
  • Tomáš dojel necelé 2h po Albertovi. 
  • Celkově jsem ujel 2 120 km a +20 830 m převýšení za 5 dní 22 hodin a 33 minut.
  • Skončil jsem na 3. místě ze 100 závodníků za Xavierem Pesnel (-23h) a Carlosem Mazonem (-18h).  
  • V průměru jsem jel 358 km, +3 360 m denně. Nejvíc 624 km první den. 
  • Vyjma první a poslední noci nonstop jsem spal cca 3h denně. Za těch skoro 6 dní jsem naspal celkem 13,5 hodin.
  • Všech 6 Čechů nakonec dojelo do cíle. Žádné DNF! 
  • Vzali jsme si všichni společný pokoj v jednom hostelu v centru. Ty 4 dny do odletu domů byly v Barceloně jako jedna velká párty. Přes den koupání v moři, pravidelné nabírání ztracené váhy v restauracích All You Can Eat, večer hospody a na závěr dne kartony roztodivných piv v plechu na pokoji... 

  • Jeden z důvodů proč jsem jel tento o dost kratší závod něž loňský NC4000 bylo otestovat všechny změny na kole, které mi měly pomoct od problémů s ulnárními nervy v rukou. Zatím co loni jsem po NC4000 nemohl 4 měsíce hýbat prsty, letos to bylo, jak při závodě, tak po něm naprosto bez problému. Povedlo se, příště tak můžu zkusit zase něco delšího :)
  • Závod se mi nakonec líbil a to nejen kvůli té třešničce na dortu v podobě 3. místa. Nicméně moje rozhodnutí, že už nikdy nepojedu závod bez fixní trasy, to nezměnilo.
Poznámka: Tento blog jsem nakonec sepsal přesně rok po závodě. Dříve jsem na to nenašel čas. Pořád jsem říkal: "To bych musel být doma na neschopence, abych to někdy sepsal. Jindy na to nemám čas". Blog o NC4000 jsem loni sepsal také během 14 denní angíny. Na jaře ale přišel Covid-19 a skoro všechny závody včetně Bike Nonstop US (5700 km), na který jsem byl přihlášený, byly zrušeny. Snad jediný závod, který nakonec nebyl kvůli covidu zrušen, byl právě Three Peaks Bike Race. Letos z Vídně do Nice. Dlouho jsem se rozmýšlel. Slib, že už nepojedu závod bez fixní trasy stále platil. Nakonec jsem se ale i přes tento slib 3 týdny před startem rozhodl jet, přihlásil se a zaplatil startovné. Pouhé 2 dny poté mě chytl slepák, šel jsem na operaci a závod musel zrušit. Během 3 týdnů na neschopence jsem pak měl konečně dost času sepsat tento blog. Asi karma... ;-)


VÝBAVA

Kolo: 3T Exploro LTD
Groupset: SRAM Rival 1x11, 42z x 10z-42z
Kola: DT SWISS RR511db
Pláště: WTB Exposure 32mm (tubeless)
Brašny: Apidura
Aero hrazda: Profile Design T3+ Alu
Oblečení na kolo: Bicycle Line
Spodní vrstva: Icebreaker (merino)
Nepromokavá vrstva: Montane Minimus JacketMontane Minimus Pants
Péřovka: The North Face Verto Prima Hoodie
Tretry: Gaerne Carbon Chrono
Brýle: R2 Vivid
Spacák: Warmpeace Viking 300 (peří)
Žďárák: HighPoint Super Light Cover
Polštářek: :-) Sea To Summit Aeros Premium Pillow Regular lime
Karimatka: Sea To Summit UltraLight Mat + podložka z Tyveku
Světla přední: Fenix BC30 (kolo), Fenix HM51R Ruby (helma)
Světla zadní: Fenix BC05R (kolo), Fenix CL09 (helma)
Dobíjení: Son 28 (dynamo), Igaro D1 (USB HUB)
Navigace a záznam trasy: Wahoo Elemnt Bolt
Mobil a foto: Samsung A3 (všechny fotky zde)
Držák na mobil: Quad Lock

Kolo v této konfiguraci vč. dynama, aero hrazdy atd. vážilo 9,5 kg. V plné polní s veškerou výbavou v brašnách 16,3 kg (bez jídla a vody).




ODKAZY

Díky všem, kdo jste se dočetli až sem. Velké díky rodině, mým partnerům a všem, kdož jste mi fandili nebo mě jakkoliv podpořili. Vážím si toho. Díky.


Líbil se ti článek? Sdílej jej s přáteli:

Komentáře

  1. Parádní výkon, čekal jsem, jak se popasuješ s těma rukama a jsem moc rád, že to klaplo a nic nebrání dalším delším závodům. Jen tak dál!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, taky jsem moc rád, že minimálně na silničce/gravelu to mám vyřešené. Na druhou stranu jel jsem letos už 3 dálkové závody na MTB a tam to budu muset také ještě hodně řešit a ladit. Ty rovné řidítka a omezené možnosti úchopu na ruce nic moc... ale oproti tomu, co jsem si prošel po NC4000 ještě pohoda.

      Vymazat
  2. Dodatečně gratuluji k té bedně.������ Bylo to moc pěkné počtení.
    Seš opravdu beran����
    Když jsem četl jak tě, dojížděl "Žanetta", tak jsem se přistihl, že mám břicho zatnutý, jak kdybych šlapal do kopce místo tebe��
    Tak přeji rychlou rekonvalescenci, a ještě mnoho podobně vydařených "cyklozávodů".
    Brzy to dá na knihu.
    Jsem 1 zájemce.
    Díky bylo to poutavé.
    Sláva Vipet ����

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, pár lidí už mi to s tou knihou navrhovalo. Uvidíme, třeba jednou až toho bude víc, aby to dalo na knihu, proč ne :)
      Žaneta byl strašný zážitek, takhle mě v závěru vystresovat.... :)

      Vymazat
  3. Neskutečný, při čtení jsem byl vtáhnut do děje, moc pěkný výkon, moc pěkně sepsaný! 👏👏

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky Karle, tak to jsem rád, že to tak funguje a vtahuje to do děje.

      Vymazat
  4. Velká paráda... přečetl jsem to jedním dechem. To by chtělo napsat knížku o všech těchhle dobrodružstvích

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Uvidime, třeba jednou až bude ten správný čas. Diky.

      Vymazat
  5. Ahoj, velmi pekne sa to cita. Drzim palce pri dalsich akciach. Chcem sa spytat jednu vec: Ako riesis dopravu bicykla po skonceni pretekov? Auto, vlak, lietadlo ?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, v podstatě vždycky letecky kvůli úspoře času. Bylo by fajn se projet treba z Barcelony zase zpět na kole domu, ale na to není čas resp. dovolená. Kolo letadlem je úplně v pohodě stačí si v místu cíle skočit do nějakého cyklo-ochodu pro kartonovou krabici od novych kol, které se prodejci radi zbavi. U některých závodu organizátor dokonce zajistí prepravu bikeboxu ze startu do cíle, takže tam je to pak úplně v pohodě. To si chce vždy ověřit předem. Diky a ať to šlape

      Vymazat
  6. Ahoj Aleši, opravdu skvělý výkon, zápisek i fotky. Díky, Martin M.

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za prima čtení. Začal jsem ve 2:00 ráno a dočetl do konce. Hlavně však úžasný výkon. Mám už za svá leta "dost" nasportováno, ale nerozumím tomu, jak je možné s takovým nedostatkem spánku takhle fungovat!
    Vidím, že Tě potkávají i nemoce a mám tedy "intimní" dotaz:). Máš v pořádku kolena a klouby i když je takhle zatěžuješ? Pokud neodpovíš, chápu to a děkuji za zážitek. Pavel

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Pavle, co se tyce spanku, tak krom toho, ze jsem beran, jsem i typická sova, takže obecne vydrzim hodne do noci a spat se mi moc nechce. Poprve jsem se setkal se zavody, kde se slo nonstop pres noc pri behani ultra cca pred 10 lety. Prvni zavod to bylo tezke a chtelo se mi pri svitani strasne spat, s kazdym dalsim zavodem to bylo lepsi a lepsi. Dnes s tim, fungovat jednu noc bez spanku, nemam vubec problem. Pokud je to vice dni v rade, jako v techto zavodech, tak mi stacit ty 3h. Je to pak hodne o motivaci, vuli a kazni. samozrejme, ze se mi chce spat, ale pokud chci jet na vysledek, prote musim skocit co nejdriv na kolo. Jinak ostatni ujedou. Kdyz uz slapu spat se mi nechce.
      Co se tyce nemoci tak standard, sem tam nejake nechlazeni a obcas jako ted slepak, ktery clovek neovlivni. Co se tyce zraneni z pretizeni na kole, tak to vubec neznam, nemam zadne problemy s koleny, slachy, klouby. Mylsim, ze je to tim, ze za 10 let behani ultra, mam nohy dostatecne silne a omlacene v tezkem terenu na to, aby je pouhe monotolni slapani do pedalu nejak rozhodilo. Pri ultra jsem nejake unavove zraneni z pocatku mel, tim si projde kazdy, pak se vse srovnalo. Kdyz jsem pak presel vicemene pouze na kolo, tak opravdu nic. Zadne komplikace. Na druhou stranu vyhybam se jednostranne zatezi, takze ac se ted, co se tyce zavodeni, soustredim vlastne pouze na dalkovou cyklistiku, vedle treninku na kole stale hodne beham, plavu, chodim, lyzuju atd., coz dela hodne.
      At to slape, mej se.

      Vymazat
    2. Díky za odpověď:) a hodně dalších podařených akcí. Pavel

      Vymazat
    3. Aleši, ještě k tomu spaní. Máš po závodu spánkový dluh? Doháníš spánek další dny?

      Vymazat
    4. Marku, ano samozřejmě. Po těchto závodech většinou cca 2 dny spíše prospím v řekněme 4h intervalech, kdy se po 4h vzbudím, že mám hlad, najím se a jdu zase spát. Dál už to pak jde, ale únava je stále obrovská. Většinou to trvá tak týden až dva, než se z toho co se týče nevyspalosti oklepu a už se mi nechce pořád spát. S hladem to trvá ještě o něco déle. Klidně i měsíc po mám úplný záchvaty hladu a to jsem za ten měsíc schopný nabrat třeba +6-8kg hmotnosti.

      Vymazat
  8. Ahoj Aleši, díky za moc zajímavé a strhující počtení i inspiraci do treninku :) Hodně pohodových km.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Diky Mirku, ať to šlape a baví tě to, pak jde všechno samo :)

      Vymazat
  9. Tolik hodin na kole? Tak ty jsi blázen! A kam si prosím nastrkoval veškeré vybavení pro nocování v přírodě jako třeba stan, spacák, karimatku, čelovky a tak podobně? Vždyť tos musel i s kolem vážit aspoň 120 kg! Ale příroda, která je okolo Španělska tě musela okouzlit, viď?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Stan? To je k čemu dobré? :-) Kolo mělo v plné polní 16,3kg tzn. včetně toho spaní, oblečení atd.

      Vymazat
  10. Skvělé počtení jako vždy, těšil jsem se :-) A to zapomínání věcí se ti zlepšuje, od Irska jsi to zmenšil z 200 km na 4 a z peněženky na brejle :-) Těšíme se na další článek, třeba ten závod v marocké poušti.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, jj, už se to zlepšuje. To Marko už asi nedám. Nějak se mi to celé slilo. Ale Loudání bude to už je napsané, jen to dodělat. Měj se.

      Vymazat
  11. Neskutečný, máš můj obdiv. Ať ti to šlape dál a zranění se ti vyhýbají :)

    OdpovědětVymazat
  12. Pěkně jsem si počet. Můj obdiv. Tu část okolo Stelvia a Reschenpass jsem v myšlenkách projížděl s tebou. Byl jsem na Stelviu 10× na kole že všech tří stran a letos chci jet na Umbrail a pak s kolem vylézt na Piz Umbrail a sjet to horskou cestou do St. Marie A do Itálie do Pradu. Ať se ti daří. MICHAL

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Michale, 10x? Tak to znáš Stelvio snad i po slepu, ne?! Diky a ať to šlape. Aleš

      Vymazat
    2. Aleši, budu tě sledovat, až zase něco prožiješ a čtyři měsíce to budeš sepisovat. A pamatuj risk je zisk,ale stejně jezdi radši opatrně . S pozdravem Michal Koberna.

      Vymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

DOPORUČENÉ ČLÁNKY