čtvrtek 22. října 2015

Stovka Podkrkonoším, Zrychlený průlet mlhovinou

16. 10. 2015, Dolní Brusnice

"Šustákovku nebo membránu?" Já fakt nevím, jakou bundu si mám na sebe vzít. Všechno mám už připravené, nachystané, taktiku rozmyšlenou, jen nad tímhle váhám, jak prvnička na druhým rande.

Má pršet, bude určitě mlha s mrholením, bahno, mokro, ale je docela teplo kolem 8 °C. Co s tím? Nakonec to vyřeším tak, že si bundu neberu žádnou. Natáhnu na sebe jen 100g merino s dlouhým rukávem, na to trído z B7 a jdu na to.

Ke startu připravit...
... pozór! 

"3, 2, 1, Start!" 

Odstartuje závod přesně v deset večer hlavní org, běžec, cestovatel, kámoš a kdo ví co ještě Tomáš Zaplatílek. Natěšené startovní pole se spoustou známých tváří vyráží ve svižném tempu vpřed. Držím se v přední skupince, ale nikam se moc neženu. Taktiku mám dobře rozmyšlenou a cíl neskromně jednoduchý: zvítězit.

Mapička s profilem
Ze začátku nechci jančit. Budu se držet čela a pouze obhlížet možnou konkurenci. Trať nemá moc velké převýšení, takže chci aspoň do 60. kilometru běžet úplně vše včetně kopců. Neměl by to být problém. Na vítězné Rakovnické 60, která měla podobné parametry to šlo, takže tady to musí jít taky. Pak už snad všichni odpadnou. Trať má 106 km a převýšení kolem 2 600 m. Loňský vítěz to dal za 12:15, tak si tak v koutku duše dělám pomyšlení. Bylo by dost dobrý, to dát v čase začínajícím na "11". To bude fakt výzva.

Dupání do sjezdovky Zvičina
Pár kilometrů po startu nás čeká výstup přímo po sjezdovce na Zvičinu (671m). Tak ta se ale běžet opravdu nedá, takže pouze svižná chůze hore, označit kontrolu a vybíhám dál. Nahoře se ztrácí vedoucí skupinka, která vydupala sjezdovku nejrychleji. Špatně odbočili. Není se čemu divit, všude je hustá mlha, že by s ní měl i Rákosníček co dělat, aby ji rozkrájel. Běžím tedy chvíli bez práce na první pozici. Nicméně po chvilce mě ztracenci dotáhnou. Dál pokračujeme společně ve skupině cca 10 až 15 lidí přes hrad Pecka (K2) směrem na Bradlo(K3). 

Hrad Pecka a pecková mlha
Letíme chvíli z kopce. Myslel jsem, že jsme stále celá grupa, ale když se otočím, zjištuju, že jsme se trhli. Už je nás jen pět. Tři kluci na čele asi 50 metrů přede mnou a jeden spoluběžec vedle mě. Za námi nikdo, jen mlha a tma. Tempo je vostrý. Máme za sebou první 1/2 maraton s 570 metry převýšení za slušných 1:56.

Zkouším si pokecat s tím spoluběžcem, ale nijak moc nemluví. Navíc na všechno odpoví jen "Hmmm", "Eéééé".

"Hele ty jeden, jsi ty vůbec Čech? Rozumíš mi?" ptám se ho
"Germany. I'm from Germany."
"A ha"

Pokecáme teda něco anglicky, ale mezitím jsou kluci na čele v nedohlednu. Potkáváme je až na 25. kilometru na vracečce ke K3 Bradlo. Už mají docela náskok a to se mi nelíbí. Klesání z Bradla tedy napálím. Je to hodně technické včetně bahna, pořezaných větví a samozřejmě všudypřítomná hustá mlha, ideál pro mě, takže Der Junge nestíhá a za chvilku jsem sám. 

Když doběhnu na občerstvovačku K4 Drebné, čelní skupinka tu ještě je. To je dobré. Dnes mám občerstvovačky díky mému novému vynálezu "camel-flašce" extra rychlé, takže i s doplněním všeho, vyrážím jen pár desítek vteřin za nimi. Chci je dotáhnout, ale nějak to nejde. Sem tam je ještě zahlédnu nebo dokonce dohoním, když se někde ztratí v mlze a vrací se zpět na trasu. Pak ale zase nasadí takovou kládu, že to nedokážu akceptovat.

"Ok. Tohle tempo nemůžou všichni tři vydržet. Určitě z nich někdo odpadne." uklidňuji se v duchu.

Takže je nadobro nechávám být. Běžím si svým tempem a šetřím síly na později. Budou se hodit.

Další občerstvovačka K5 Staré Buky na 46. kilometru. Dobíhám sem po půl 3 ráno, 8 minut po klucích, ale ti tu ještě jsou. Sice už na odchodu, ale jsou tu a to je super. Jsem s nimi stále v kontaktu. Dva vyráží v podstatě rovnou jak přijdu, třetí se k odchodu ještě nemá a futruje z plného talíře. Nechám si zředit vařící guláš trochou studený vody na teplou polívku. Tu celou exnu rovnou z misky. Lžíci vracím čistou a nepoužitou. Doplním fofolu a směřuji k východu. Opozdilec z vedoucí trojce nejdřív vypadá, že poběží se mnou, ale pak se ještě vrací dovnitř obléknout bundu, že mu je zima. Mě je skvěle, prostě ovce je ovce a ta zahřeje.

Super, využiju šance se trhnout a hodně svižně to rozeběhnu kopec nekopec. Po chvíli se otáčím a nikde nic, jen mlha a tma. Jsem zase úplně sám, ale už třetí, jo! Já věděl, že to jejich tempo všichni nevydrží.

Vůbec nic nevidím. Mlha ještě zhoustla, teď je viditelnost tak dva maximálně tři metry před sebe. Ještěže běžím podle navigace v Ambitech, jinak bych tu bloudil ztracen ještě na jaře. Vůbec netuším, kde jsem, všude jen mlha jak mlíko. Prostě jen běžím, kam mi hodinky ukazují.

Další občerstvovačka K6 Bohuslavice na 57. kilometru. Super, kluci tu zase ještě jsou. Dokonce jsem stáhl jejich náskok už jen na 3 minuty. Než se doplním a dojím, tak jsou ale fuč. Žádné zdržování a rychle za nimi. Následuje stoupání na nejvyšší kopec na trase na Žaltman (739m), kde je kontrola na rozhledně. Když se k ní blížím, míjím se s kluky, kteří už běží z kontroly dál.

"Dobře, dobře ty!" zaslechnu jak mě povzbuzují.
"Díky!" 

Z Žaltmana je nejdelší klesání, na které jsem se fakt těšil. Zkusím je už konečně dotáhnout. Ale chyba lávky. V té mlze je to o hubu. Abych to mohl pustit na plno potřebuji vidět dál než jen blbý 2 metry před sebe. Navíc níž je už pouze asfalt s hlubokými odvodňovacími rigoly, které vidím vždy úplně na poslední chvíli a tak tak to neskončí mrchou. No jo, já dneska ještě žádnou nehodil. To je fakt divný.

Ale ok, nakonec bez pádu dobíhám až na předposlední občersvovačku v Úpici na 73. km. Kluci tu naštěstí zase jsou, dobíhám jen o 4 minuty později než oni. Na kontrole je i Láďa Erbert, bohužel ale jen jako dobrovolník. Škoda, loni jsme si spolu parádně zaběhali, jak při Loučení, tak na Pražský 100 a svedli spolu napínavý boj o 3. místo v EKUTu 2014. Držím palce ať se ti ta noha Láďo konečně uzdraví!

"Ale kluci povstaňte, to přeci není nutné." :)
Úpice, 73. kilometr, 5:51 ráno.
Foto: Láďa Erbert 
Během pokecu s Láďou doplňuju plnou nádrž fofoly a pojídám vše, co mi přijde pod ruce. Občersvovačky jsou naprosto luxusní. Je tu prostě vše a já to samo musím všechno ochutnat. Vašek vyráží zatím pomalu napřed a chvilinku za nim i my s Jožom.

Když se všichni seběhneme, což mě velmi těší, tak obhlížím jak na tom pánové jsou. Přijde mi, že je na nich únava už docela znát. Už tam není takový drive jako na začátku. Já ale samozřejmě tím, že jsem je doběhl, jsem pěkně na koni. Cítím se skvěle. Chvilku dokonce koketuju i s myšlenkou, nastoupit rovnou do trháku. Ale ne, ještě je moc brzo. Odkládám to až na úsek za poslední občerstvovačkou v Kocbeřích.

Běžíme tedy spolu a za chvíli zjišťuju, jak šeredně jsem se mýlil. Kluci běží souvisle, plynule a stále velmi rychle. Tempo je dokonce o pár vteřinek na kilák rychlejší, než je mi příjemné. Začínám se s nimi docela trápit. Po 50 kilometrech, kdy jsem běžel úplně sám svým tempem, mi teď to jejich diktované tempo nějak neštymuje. Zpomalím tedy a jdu si svým tempem tak, abych je měl stále na dohled. Pro jistotu do sebe kopnu ještě kofeinovou šlehu. Nějak vadnu a potřebuji zase nakopnout. Na rovinkách mi vždycky docela poutečou, ale z kopce, ve stoupání popř. když netrefí odbočku, je zase dotáhnu. Takhle to "spolu" doběhneme až na poslední občersvovačku K10 v Nových Kocbeřích.

Nové Kocbeře, 92. kilometr, 8:13 ráno
Ta je opět naprosto úžasná. Jak milým osazenstvem, tak bohatou nabídkou. Dokonce i čerstvou bazalku tu mají!!! Tu si můžete natrhat přímo z květináče k připraveným těstovinám. No viděli jste to někde???

Vše doplněno a dojedeno, vyrážíme vstříc mlze a poslednímu 16 kilometrovému úseku. Z Kocbeří kousek po silnici a pak rovnou do lesa na krásnou lesní stezku.

Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet....
Foto: Stovka Podkrkonoším
Stezka se po chvilce sklápí dolů z kopce.

"Tady by to šlo. Zkusím trhák!" plánuji si v duchu.
"No jo, ale ještě to je 16 kiláků. To je furt dost daleko. Co když to nevydržím a docvaknou mě?" nemůžu se furt rozhodnout.

Všechno ale vyřeší Vašek, kterého od začátku závodu trápí slušná srágora.

"Já si zas musím odskočit." zahlásí a odbočí bokem z cesty.

Taková šance se nezahazuje. Okamžitě zařadím na nejvyšší rychlost a pustím to z kopce, co to dá. Letím a letím. Raději se ani neohlížím, takže nevím, zda se mě Jožo rozhodl stíhat nebo ne. Pak ho ale za sebou uslyším, akorát když vbíháme do Dvora Králové. S ním to nebude jednoduchý. Z lesa na asfalt se to trochu narovná, ale naše tempo to nijak nezpomalí. Přebíháme z chodníku na chodník a Jožo jde přede mě. Běžím hned za ním a stále vůbec nezpomalujeme. Koukám na hodinky. Tempo máme pod 4:40 min/km přitom v nohách už přes 100 kilometrů. Začínám se zakyselovat. To nemůžu vydržet.

"Seru na to ty vogo, já už takhle rychle nemůžu!" volám na Joža.
"Vydrž, to dáš!" odpovídá, místo aby mi zdrhl.
"Sakra!" 

Zatnu zuby, zapnu berana a běžím a běžim. Krev se mi vaří, pumpa málem praská. Pak se to ale naštěstí zase na chvíli sklopí z kopce a to mi jde, tak jdu dopředu já. Takhle se stále střídáme až daleko za Dvůr Králové. Pak už je to jen kousek.

Koukám na hodinky. Do cíle ještě 2,5 kiláku a je 9:44 ráno. Oba to chceme dát za každou cenu pod 12 hodin, takže sebou musíme ještě pořádně mrsknout, abychom to do deseti vůbec stihli. V podstatě je to už jen do kopce.

9:51. Posledních 9 minut a ještě kilák a půl. Do kopce se střídáme v indiánském běhu. Ještě 900 metrů, 700, ... 400, .... 100 metrů. Už vidíme hotel, poslední 3 minuty, dupeme do stoupáku k hotelu. Na terase už na nás vyhlíží Tomáš s Láďou.

Cílový finiš, 106. kilometr, 9:57 ráno
Foto: Láďa Erbert
"Musíme to dát pod 12!" řveme na ně už z dálky a oni hned povzbuzují.
"Dělejte, to dáte!"

Do schodů po dvou až na horu na terasu. Plíce v úplně hajzlu a konečně protínáme společně cílovou pásku. 

"9:58, stihli jste to!" oznamuje Tomáš.
"Jóóóóóóóóóóó" řveme radostí.

Dali jsme to s Jožom pod 12 hodin za 11:58. Navíc v novém traťovém rekordu. Sem úplně hotovej a sotva popadnu dech, ale je to tam! Obrovská radost a úleva. Tyhle okamžiky jsou prostě nepopsatelné a k nezaplacení. Nakonec se to vše povedlo. 1. místo i ten vysněný čas s "11" na začátku. Ale bylo to o fous.

Je to naše!
Chvilku po nás dobíhá i Vašek. Po bloudění ve Dvoře na nás nakonec ztratil 8 minut. Za námi třemi pak velká díra kolem hodiny a půl. Nicméně na společném 5. místě a jako první ženy doráží pouze něco málo přes hoďku a půl za námi nezničitelné Šoubovic ségry. Klobouk dolů. 

Zleva: Vašek Utinek (3.), Jožo Harčařík (1.) a Rumcajs (1.)
Parádní závod, trať sice na můj vkus hodně tvrdá (asfalt a zpevněné lesácké cesty kolem 50%), vše ale vynahradila skvělá organizace, bezchybné značení, příjemný a obětaví lidé na bohatých občerstvovačkách a skvělá parta závodníků na trati. Díky Tomášovi a všem dobrovolníkům za opravdu vydařenou akci. Speciální díky Vaškovi a Jožovi, skvělým to běžcům.

Doslov
- Na start se postavilo 109 stovkařů. V časovém limitu 25h dokončilo 79 borců. Gratulace všem!
- Oficiálně měla trať 106 km. Nicméně trasa v navigaci ukazovala 107,4 km a já jsem naměřil přesně 110km. Takže to bylo někde mezi.
- Poprvé ani jeden pád. Fakt. No je to u mě vůbec možný?
- Použitá výbava: botky Inov-8 X-Talon 212, batoh Inov-8 Race Elite Vest (výhra za Šlápoty, díky Olafe) a self-made camelflaška, čelovka Fenix HL50, ovce Icebreaker, komprese Compressport, režie Kotěnočkin ;)
- Do konce roku už mi zbývá už jen Velká Kunratická a hlavně EKUT (Loučení 170km a Pražská Stovka 130km) na který se těším celý rok.

Odkazy


4 komentáře:

  1. skvelé čítanie, napätie až do konca :-)

    OdpovědětVymazat
  2. No další skvělej výkon. Až tě příště uvidím, bude podpis do památníku. :-) Ale ta čelovka vypadá taky pěkně.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Diky Rendo, budu muset teda natrenovat i nějaký kůl podpis;) Hele ta celovka je uplne bomba. Puvodne jsem si ji koupil jako druhou na kratky nebo zavody se startem rano, ale ty doby uz jsem tu starou na 4 tužkový nepouzil. Tahle je malicka, nerozbitna, vodotesna, universalni (da se vyjmout a pouzit jako rucni, na kolo, atd.) pritom je pouze na 1 tuzkovou nebo CR123 a vydrzi 10h pri 60 lumenech, umi ale i burst 365 lm. Proste supr;)

      Vymazat