čtvrtek 16. dubna 2015

Jarní Šluknovsko (110km, +4800m), My čekali jaro a zatím přišel mráz

3.4.2015, Dobkovice

"Tak už by si to mohl konečně vyhrát, ne?" popichuje mě celé osazenstvo vozu při společné jízdě na start.
"No, uvidíme. Třeba se konečně zadaří." odpovídám raději opatrně.

S Eliškou, Evkou a Honzou Suchomelem míříme do Dobkovic na start dalšího ultra Jarním Šlukovskem. Závod je z dílny ostřílených organizátorů Egona, Olafa a spol. Čeká nás 110 km s cca 4 800 metry převýšení. Jen namísto jara v názvu závodu nás čeká zase další zimní závod, protože jaro ne a ne přijít. Naopak v týdnu hodně nasněžilo, takže se máme na co těšit. Jak je to v té písničce? My čekali jaro a zatím přišel mráz. No tak to je přesně ono.


"Ty víš, kam máme běžet?" volám na Roberta, s kterým se známe z Kysucké 100, hned pár metrů po startu.
"Ne, měl bys už zapnout tu tvojí navigaci!"
"Už? Já čekal, že někdo poběží před námi a my poběžíme podle něj."

Ale neběží, start byl tak nezvykle vlažný, že to skoro vypadalo, že se nikdo nerozeběhne. Nikdo vyjma Roberta. Ten okamžitě nasadil a tak jsem se pověsil za něj, ladíce navigaci v Ambitech. Nakonec se to ukázalo jako rozhodující moment. Od té chvíle se už před nás nikdo nedostal. Takže vlastně taktika start-cíl.

Hned po startu je na rozehřání stoupání 500 výškových metrů až na Javorský vrch (617m). Robert dupe nahoru jako robot. Já vlaju kousek za ním. Při pohledu na to, jak s hůlkami do rytmu pěkně svižně kmitá, se snažím přesvědčit sám sebe, že nevzít si dnes hůlky, byl opravdu dobrý nápad. No, moc mi to ale nejde. Taky jsem tak nějak doufal, že tu nebude moc sněhu. Že prostě Olaf s tím, že na trase je místy v návějích 50 až 70 cm sněhu, tak trochu přehání. Nicméně opak byl pravdou, už od 400 m.n.m., je tolik čerstvého sněhu, že se mi v tom nedaří bez hůlek moc stoupat a Robert se začíná trochu vzdalovat.


"Krásná práce s hůlkami" říkám si, když ho před sebou pozoruju. No, já mám doma taky moc pěkný hůlky. Navíc s přídavnými velkými košíčky na hluboký sníh. Ty by se tu vůbec nebořily. No jo, ty jsou moc fajn ty moje hůlky... doma pod postelí.

A tak dupu, dupu, co to dá, ale Robert se mi vzdaluje čím dál víc.
"Však já si tě smlsnu někde při seběhu." uklidňuji se.

Javorský vrch. Jsme nahoře. Dokonce Roba doháním na samoobslužné kontrole K2. Tu si označíme ještě spolu a jdeme na klesání. Zpočátku je sněhu až po kolena a běhat se v tom moc nedá, ale když něco málo metrů uklesáme, tak se to o dost zlepší. Teď by měla přijít moje chvilka. Vytrestám Roba. Pořádně to z kopce napálím a taky mu uteču ať vidí, jaký to je.

"Ale co to je toto???"

Robert to pálí dolů, jako smyslů zbavený. Letím za ním a mám co dělat, abych ho neztratil z dohledu. Přeřazuji na vyšší rychlost, ale on se snad pomátl nebo do sebe kopl kouzelný lektvar od Panoramixe. Najednou je úplně fuč a zbyly tu z něj jen stopy ve sněhu.

Před dalším stoupáním na kopec Chmelník ho sice ještě naposled na dohled doběhnu, ale ve stoupání se zase opře do hůlek a je fuč. Snažím se ho dohnat, ale cítím, že už je to na mě moc. Začínám se pěkně zakyselovat. Vždyť já jsem se ještě vůbec nerozehřál! Já potřebuji alespoň 15 km v rozumném tempu, abych se zahřál na svojí provozní teplotu a né takovéhle bláznění stovkařského zelenáče. Nechávám ho být a zpomaluji na svoje tempo.

"Však já tě dříve či později určitě ještě doženu. Tohle tempo nemůžeš moc dlouho vydržet." říkám si v duchu.

Seběh v hlubokém sněhu z Chmelníku je naprosto dokonalý. Člověk to může pálit, jak jen to jde a kdyby něco nevyšlo, ustele si do měkkého. Takže to pěkně rvu, nyní už ale úplně sám. Předem mnou ani za mnou ani živáčka.

V Chrochvicích dobíhám na první čipovou kontrolu K4 na cca 17. km. Rob je prý jen kousek přede mnou. Žádné zdržování, kopnu do sebe jen horký čaj a letím dál nahánět toho pošuka. Už sem pěkně rozehřátej, takže vzhůru na hon zelenáčů.

Sbíhám dolů do Bynova na 23. kilometru a Rob stále nikde. Teď už ho nedoženu. Následuje stoupák na nejvyšší vrchol na trase na Děčínský Sněžník (723m) a ve stoupání nemám šanci. Navíc někde sejdu z trasy. Podle GPS jdu správným směrem po paralelní cestě jen asi o 200m od cesty, po které bych měl jít. Vezmu to tedy přímo lesem kolmo na správnou cestu a po chvilce bloudění a nezdařených pokusech jí nacházím. Chvilku poté také kontrolu K5. No, to bylo o fous. Kdybych se nevrátil zpět na cestu, tak jsem jí minul.

Stoupám dál. Sněžník dělá čest svému jménu a sněhu je čím dál tím víc. 20-30 cm čerstvého sněhu. Naštěstí si tu přes den dali sjezd dva borci na Fat Bike a vyjeli v tom sněhu docela slušnou a hlavně pevnou stopu. Dá se v ní v pohodě jít, tak nám vpředu ušetřili spoustu práce s prošlapáváním. Díky chlapci, well done!

Těsně před vrcholem Sněžníku se otočím zpět a ejhle pode mnou čelovka. Někdo se na mě dotahuje. Je za mnou tak 70 maximálně 100 metrů. To stoupání mi fakt nejde. Teď bude ale kousek seběh na čipovku K6 na Hřebenové boudě, pak zpět sem na vrchol a pak nejdelší klesání na trase: ze Sněžníku (723m) až do Děčína (120m). To mu pak určitě zdrhnu.

Letím dolů na Hřebenovou boudu na 28. km a jen co vyběhnu z lesa na louku už proti mě stoupá zpět z boudy Robert. Letím tedy dolů ještě rychleji, protože jinak mi pláchne nadobro.

"Píp" odpípne mi Zuzka s Peterem čipovou kontrolu. U baru si objednávám kofolu a nudlový vývar. Kofola letí do camelu a nudlovka po zředění přímo do chřtánu. Pronásledovatel zatím nikde. To je dobré. Hlavně rychle pryč. Nakonec se z pronásledovatele vyklube Lukáš Hůlka. Míjíme se akorát ve dveřích. Ale i tak, ten krátký seběh mu docela trval na to, jak blízko byl nahoře za mnou. Dobré zjištění, které se mi bude v průběhu závodu ještě několikrát hodit.

Vyškrábu se svižně zpět na vrchol Sněžníku a kousek pod vrcholem potkávám další běžce.

"Dobré, dobré. Od dalších mám slušný odstup." pochvaluji se

Úplně nahoře ještě na chvilku zastavím a sáhnu do kapsy batohu pro oblíbenou tajnou zbraň. Je kolem půl druhé ráno, mrzne a slušně to už podkluzuje, takže si chci jistotu v rychlém seběhu ještě pojistit a vytahuju Microspikesy.

Řetězy nasazeny. Jdeme na to. Neskutečný úsek, fakt si to užívám. Řetězy drží, já letím dolů jako šílenec a adrenalin cáká po kýblech. To je jízda! Za 35 minut mám 7 kilometrové klesání v těžkém terénu za sebou. Přede mnou nástup na Pastýřskou stěnu a na schodech kousíček nade mnou, Robova čelovka.

"A mám tě!" usmívám se.

Běžím nahoru za ním a užívám si to. Dlouho jsem tu nebyl, ale Pastýřskou stěnu a okolí znám jak svoje boty. Během tříletého studia v Děčíne občasné záškoláctví často končilo právě tady na Zámečku na Pastýřské stěně. Lahváče, nějaké dobré kouření a celé město pod sebou. Idylka jak má být. V té době by mě v životě nenapadlo, že tudy za nějakých 17 let poběžím závod na 110 km. Jo, hold časy se mění.

Roberta doženu přímo u Zámečku, jak si označuje fixem kontrolu K8 na 39. km. Takže po 25 km co jsme běželi každý sám, jsem ho konečně dotáhl.

"Ťé péro. Ty si mi nějak utekl čéče." vítám se s ním a dál už pokračujeme spolu.


Cestu přes Děčín si fakt užívám. Ty tři roky tady byly nejlepší studentský léta, co jsem kdy zažil a že jich bylo. Ke každé ulici, ke každému místu se mi tu váže nějaká vzpomínka. Byla to tu prostě jedna velká párty.

Ještě než vyjdeme z Děčína narazíme na tajnou kontrolu s Honzou Sedlákem, která přišla právě vhod. Doplníme konečně pití v camelech a něco pojíme. Hlavně si konečně sundám goráčovku, ve které mi bylo celou dobu strašný, ale opravdu strašný vedro. Když už už chceme jít, objevíme ještě pověstné Egonovy věnečky a Honzův vynikající silný černý čaj se samovaru. Takže ještě další povinné zdržení, protože to se neodmítá a pak už jdeme dál.


Stoupáme na Labskou stráž, za námi nikdo není, takže jsme úplně v klídku ba přímo v pohodě. Dokonce si fotím z vyhlídky fotečky na půlminutové expozice, Robert si odskočí, cestou při běhu kecáme a tak dál. Prostě pohodička. No stress.



Moc velká pohoda se ale nevyplácí. Po sklesání do údolí Loubí jsme se vyškrábali zpět nahoru na Růžový hřeben. Tam nás čekala kontrola K11 na Růžové vyhlídce a nemilé překvapení. K vyhlídce se jde cca 250m vracečkou. Na místě si označíme fixem kontrolu a míříme zpět na cestu. A v tom, přímo proti nám...
... Lukáš.


"Kde se tu kurňa vzal?" ptáme se s Robem jeden druhého, přitom to je úplně jasný. Polevili jsme.
"To není možný, musíme mu zdrhnout!"

A tak následuje panický úprk lovené zvěře. Po víceméně rovině uháníme jak nejrychleji to jen jde až k Belvederu, kde následuje klesání do Dolního Žlebu. Z kopce to rveme, co to dá, až dorazíme na čipovou kontrolu K12, což je zároveň polovina tratě.

Olaf nás vitá, vyptává se nás na průběh závodu a jak se nám líbí trasa.

"Líbí, ale máme fakt na spěch."
"Někdo po nás jde. Musíme zdrhat."

Moc se tedy nezdržujeme, jen něco pojíme, nafasujeme nový itinerář na druhou polovinu tratě a chceme jít dál. Jenže mě se při zandavání itineráře plete ve fólii kontrolní výkaz a tak jej vyndavám, abych tam nejdřív strčil ten nový itinerář. Pak se ale zakecám, výkaz nechávám na zítce a bez něj vyrážím dál. Už zase! Jako na poslední Pražské stovce, já sem prostě fakt pako. Ale alespoň něco pozitivního, Lukáš ještě nedorazil na kontrolu a my už mizíme pryč. Útěk se povedl, zase díky našemu rychlému klesání.

Vybíháme dál příjemným trailem vedoucím lesem kousek na řekou víceméně po rovině až k odbočce k Suché Kamenici. Dál následuje překrásná stezka podél říčky, kterou si určitě někdy projdu i ve dne. Nádhera.

Začíná se pomalu rozednívat, ale ještě po tmě dobíháme k Arnoltickým skalám, kde je další kontrola K13 na 60 kilometru. Rob mi podává fixu. Já lovím ve fólii výkaz, ale ten nikde.

"Já nemám výkaz!"
"Koukni se pořádně, musíš ho mít" vyzývá mě Rob
"To není možný já ho zase nemám."
"Já sem takovej vůl!"

A pak mi to došlo, že sem si ho ve Žlebu nestrčil zpět do fólie a nechal ho na zítce. No nic. Namísto zápisu do výkazu mě Rob vyfotí jako důkaz u kontroly a běžíme dál.


Ve stoupání pak volám Olafovi, co že se mi stalo a jaký jsem to prostě pako.

"No to víme... , že si ho tu nechal. Už ti ho vezou na další kontrolu v Janově, tak tě tam bude čekat."
"Ok, super. Díky!"

Navíc se od Olafa dozvídám, že Lukáš doběhl do Žlebu až 13 minut po nás. Tak to byl slušný trhák na to, že jsme od sebe byli ani ne 300m.

Do Janova na další čipovku dorážíme už za světla ráno kolem půl sedmé. Bylo to zase hodně stoupání, tak mám strach, že nás Lukáš, který je rychlý do kopců, může dotahovat. Takže zase rychlovka, vyleju půl litru kofoly do camelu, kopneme do sebe decku vody se lžící soli proti křečím (no fuj to bylo hnusný, Robertův nápad BTW) a rychle pryč.


Dál sbíháme z Janova směrem k Hřensku a protože to je zase z kopce, moc se nešetříme. Pěkně si to peru dolů vpředu a Robert kousek za mnou. Označíme kontrolu K15 na Labské vyhlídce a jsme zase dole u Labe, nyní pro změnu ve Hřensku.


Z Hřenska se musí po silnici podél Labe přes hranice až do německé obce Schmilka. Nic moc úsek, ale jen do Schmilky je to zlatý. Část Parkmaratonu, který se tudy taky běží a kterého jsem se několikrát zúčastnil, vede mimo jiné i přes Hřensko dál až do Bad Schandau a to je teprv očistec.

Jsme ve Schmilce. Ani to nebolelo. Začínáme pomalu stoupat vesnicí. Na jejím konci nás čeká příjemné překvapení tajná kontrola Petra Malého i s občerstvením. Super! Žaludky už máme z kofoly tak přeslazený, že nás oba z bohatého výběru občerstvení zaujala nejvíc basa lahváčů Bráníka a kyselé nakládačky.

"Csssssssssss" není nad zvuk otevíraného lahváče!
"Tak na zdraví!"

No lahoda největší, jen to zasyčelo!


Teď vzhůru na Grosser Winterberg (556m). Tolik schodů pohromadě už jsem dlouho neviděl. Schody a schody, kam jen oko dohlédne. Robert tasí hůlky a já mám zase co dělat, abych ho ve stoupání uvisel. Já nevím, mě z těch schodů bolí nohy tak 3x víc, než kdyby tam nebyly. Máte to taky tak?


Jsme na hoře pod vrcholem. Všude zase plno sněhu, ale výš už naštěstí nejdeme. Já sem se do těch schodů tak zapotil, že je mi najednou neskutečný vedro a je nutný aplikovat akutní chlazení organizmu sněhem alá muslimská ranní modlitba.

"Ááááááá"


Z Winterbergu to pouštíme dolů, abychom záhy zase vystoupali na asi nejhezčí část trasy, pískovcový hřeben Schrammstein. Jen co se k němu přiblížíme, je nám jasný, že tohle bude fakt paráda. Tedy až na ty opět nekonečný schody.



Ty schody by měl někdo spočítat. I když, asi by mě to spíš odradilo vědět to dopředu, ale bylo jich prostě opravdu moc. Na druhou stranu za tu nádheru nahoře to opravdu stálo. Úžasné vyhlídky, pískovcové terasy a luxusní pěšiny po kterých se běhá úplně samo.




Když dorazíme na rozcestí Heilige Steige na 75. km zjišťujeme, že tu něco nesedí. GPS ukazuje něco jiného, než se píše v itineráři.

"Hele na GPS se vyprdni. Hlavní je, co se píše v itineráři a tady je po modré vpravo. Takže běžíme vpravo." snažím se přesvědčit Roba.
"Ale vpravo to vede zpět na Winterberg a tam už jsme byli. To nedává smysl." kontruje Robert

Ztrácíme cenné minuty a nakonec i podle nápisů na ukazatelích docházíme k tomu, že v itineráři musí být opravdu chyba. Má tam být po modré vlevo a ne vpravo. Tak běžíme vlevo.

"Hele není to to místo, co dával včera Olaf tu fotku na Facebook?" ptá se Robert
"No jo, máš recht." poznávám to také.
"No vidiš, takže jdeme fakt dobře!"
"Super!"

Dobíháme na křižovatku, kde je zase 300 metrová vracečka na hlavní vyhlídku Schrammsteineausicht s kontrolou K18.

"Hele," volám na Roba "teď musíme fakt máknout, aby jsme se tu s Lukášem zase nepotkali. Je to důležitý!"
"Proč?"
"Ty woe, to je psychologický boj. Nesmíme se potkat, jinak bude mít pocit, že je v kontaktu. A to nesmí."
"Ok, mrsknem sebou."

Víme, že na poslední čipové kontrole jsme měli náskok už 20 minut, ale teď bylo hodně stoupání a tak mám strach, že by se na nás mohl Lukáš dotáhnout. Letíme tedy rychle po žebřících a stezkách až na tu vyhlídku. Tady se ale nezdržet alespoň na chvililinku prostě fakt nejde. Nádhera sama. Jedna fotka, druhá, třetí, ještě panoramátko. Robert jde zatím napřed a já si ještě stále fotím.




Doženu ho rychle, protože on je tady v těch žebříkách s těmi hůlkami fakt děsně nemotornej a pomalej. Konečně jsem rád, že je s sebou nemám. Dobíháme skoro zpět na rozcestí a ani né 20m před ním...
...Lukáš.

"Do keluuuuu!"
"Tak to se nám fakt nepovedlo!" prskám naštvaně

Stačilo pár desítek sekund a minuly bychom se. Náskok máme tedy jen slabých 600 metrů. No nic moc. Následuje klesání, tak musíme zase zdrhnout. Letíme bez přestávky v ostrém tempu z kopce dolů až k zastávce tramvaje v Beuthenfallu. Proti nám stoupají do kopce zástupy turistů a udiveně na nás koukají. Ještěže jsme nahoře byli takhle brzy ráno, protože za celou dobu jsme tam potkaly jen jednoho Angličana a Lukáše. Nikoho jiného. Ti co tam doběhnou později, tam budou mít asi pěkný davy.

Z Beuthenfallu už nějakou dobu stoupáme směrem na Lichtenhaim, když v tom mi volá Olaf.

"Jak jste na tom, kde teď jste?" ptá se.
"Já ani přesně nevím, někde za tou křižovatkou s tramvají."
"Ok, jasný díky."

Pravda ale byla, že už jsme byli o hodně dál, vlastně už kousek před Lichtenhaimem.

Až v cíli jsem se dozvěděl proč mi Olaf ve skutečnosti volal. V Lichtenhaimu byla totiž tajná kontrola s občerstvením. Olaf se chtěl ubezpečit, že jí stačí postavit, než tam doběhneme. Ale my byli už dál, takže jsme tam byli nakonec dřív než oni. O kontrolu, ale hlavně o občerstvení, jsme tedy bohužel úplně přišli.

Před Lichtenhaimem běžíme po obrovské pastvině. Otevřené prostranství to není dobrý a tak se stále ohlížíme, jestli z lesa za námi nevyběhne Lukáš. Vzduch je ale čistý. Dokonce před vsí, když jsme se otočili zpět, jsme ho na louce neviděli a to ani ve vzdálenosti delší než 2 km. Vypadá to dobře, asi jsme mu zase zdrhli. Doufejme, že už definitivně.


Lichtenhaim tedy proběhneme bez zastávky a pokračujeme dál. Problém je ale v tom, že už nám vše začíná docházet. Robert už nemá žádné pití a tak se s ním dělím o svůj zbyteček v camelu. Jídlo už žádné taky skoro nemáme a tak z toho pomalu začínáme šilhat hlady a žízní.

"Tajná kontrola s jídlem bude určite v Sebnitzu!" uklidňuji Roba a hlavě sebe. Mám už hrozný hlaďák.

Pití už definitivně došlo. Na řadu tak přišly teda potoky a tající sníh. Ještěže mám sebou vždy malou lahvičku. V každém potůčku jí naplním a na chvilku je to zase ok. Ale energie chybí. Nemám z čeho brát a přichází na mě pěkná krizička.


Robert jde přede mě a od teď to táhne hlavně on. Já jen vlaju za ním na setrvák a představuji si jak se na občerstvovačce v Sebnitzu nafutruju a doplním energii. Jenže dorazíme tam a nikde nic. Proběhneme centrum. Nikde nic. Pokračujeme dál do krpálu mířícího ven z města a stále nikde nic. Je to jasný, to bude zase na konci města, jako ve Schmilce. Ale zase nic. To není možný, už přes 20 km nic nebylo. Koukám, zda není nějaký domorodec před posledními domy, že bych vyžebral aspoň vodu, ale nikdo nikde.Vybíháme z města a já mám fakt strašnou žízeň.

Za chvíli doběhneme nějaký dva němčoury s batohy na výletě. Opráším svojí rezavou němčinu a jdu žebrat.

"Bitte, haben Sie etwas zu trinken?" ptám se
"Ja ja aber was machen Sie da?"

Dáme se s nimi na chvíli do řeči, Robert mluví nakonec německy líp něž já, takže jim povíme o závodě a o tom jak se nám daří. Oni uznale přikyvují a za chvilku vytáhnou z batohu malou PETku s jablečným moštem, kterou nám darují.

"Danke schön!" jsme zachráněni!

Škrábeme na poslední velký kopec Tanečnice (598m). Při přechodu hranice šacuji kapsy batohu a hledám něco k doplnění energie, která už je úplně na nule. Všechny kofeinové hroznové cukry už jsem snědl. Nacházím jen jeden poslední gel. Půlku vycucnu a s druhou půlkou se podělím s Robertem, který už taky pěkně vadne. Podle itineráře nás čeká pod Tanečnicí konečně čipovka s občersvením v restauraci. Nahoře se tedy vůbec nezdržujeme, označíme si vrcholovou K20 na 96. km a mažeme dolů. Konečně jídlo a pití.

V hospodě to ale vypadá na dlouho. Museli bychom chvíli čekat na polívku, ale Lukáš je nám už určitě v patách, protože jsme zpomalili. Nakonec si na poukázku místo polívky necháme dát každý půl litru džusu a nepochopitelně bez doplnění camelů či snědení čehokoliv, pokračujeme dál, abychom se nezdrželi.

"Už je to jen kousek, to dáme!" utěšujeme se.

Taková blbost, ještě nějakých 12 km. No, aspoň tu vodu jsme si mohli doplnit. Běžíme dál zase přes hranici až do německého Saupsdorfu. Koukám na GPS na Ambitech a vidím, že o ulici vedle se budeme zase vracet nahoru.

"Tam bude asi ještě poslední tajná kontrola, to je jasný!" oznamuji.

Nic tam ale není. No co, výškové metry se tu musí někde nahnat a tak pokračujeme o ulici vedle zpět nahoru na kopec. Dál kousek po rovině podél hranice a pak přichází úplně, ale úplně poslední stoupání. Poté už jen z kopce do Mikulášovic, kde je cíl. Vidina blízkého cíle mě krásně nabudila a přebila i nedostatek energie. Zato Robert si prožívá svojí malou krizičku, takže dáme chvilku oddych.


Nicméně nálada je skvělá, protože cíl a první místo jsou už tak hodně blízko. Navíc nám přichází i SMSka, že Lukáš na poslední čipovce pod Tanečnici na nás ztrácel už 27 minut.

"Vypadá to, že nám to klapne, co?"
"Jo jo, teď už to vyjde. Ale až budeme přibíhat do cíle tak zastav. Něco si musím připravit" odpovídá Rob
"A co, prosím tě?"
"Uvidíš. Překvapení."

Jsme skoro tam. Mikulášovice na dohled, jen tam seběhnout. Robovi se už moc nechce, ale povzbuzuji ho, že to ještě dáme.

"Přece nedojdeme co cíle pěšky!" hecunu ho k běhu.


Běžíme dolů, ale nakonec nás ještě zastaví nezvyklá překážka. Zrovna projíždějící vlak od Mikulášovic. Tak si ho alespoň cvaknu, když už tu musíme chvilku stát. Nějaký ajznboňák, jako třeba mistr "nevzdávám to" Fojtík, to určitě ocení.


Sbíháme dál, začíná zase sněžit a dole pod kopcem už vidíme, že na nás čeká Olaf a Peter Cisár.

"Počkej! Počkej chvilku!" volá na mě Rob
"Počkej, já si to připravím. Počkej!"
"A co porát? Poběž a nezdržuj, vždyť už jsme tam!"

Nicméně Rob zastaví, něco poladí v mobilu a pak spokojený s pyšným výrazem v tváři mě dobíhá. Z mobilu se mu line píseň od Queenů "WE ARE THE CHAMPIONS". On je prostě fakt pošuk! :)

Vysmátí jak leča dobíháme spolu s Robem za doprovodu té hitovky a Olafa s Peterem až do cíle v čase 16h 11minut na společném prvním místě. Povedlo se to! Konečně je první místo na stovce doma!

Autor: Peter Cisár
No, ještě že to mělo jen 110 kiláků. Kdyby to bylo ještě o 10 km delší, asi bychom měli ještě s Lukášem co dělat. Dobíhá totiž jen pouhých 12 minut za námi na skvělém 3. místě. Gratulace, pěkně si nás proháněl!

Zleva: Zuzka Urbancová (1. místo, trať 59 km), Róbert Frohn (1. místo), Já (1. místo),
 Lukáš Hůlka (3. místo), Eva Zborníková (2. místo ženy)
Autor: Zdeněk Plavec
Díky Olafovi, Egonovi, Petrovi a všem ostatním organizátorům za skvělý závod, parádní zážitky a můj další splněný sen: být na stovce první. Díky moc. Robovi díky za vynikající společnost. Skvěle jsme se doplňovali a překonávali krize. Jsem rád, že jsme to nakonec dotáhli spolu zdárně až do cíle a navíc první. Díky kámo!

Odkazy


4 komentáře:

  1. Gratuluju Aleši...

    mapo

    OdpovědětVymazat
  2. No, příště už si tě nechám podepsat na ruku. Podpisy vítězů jdou pak na dračku :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, čekal jsem, že se s tímhle ozve spíš nějaká holka a bude chtít podepsat na nějaký pikantní místo. Ale Rendo, že si to ty, tak tobě klidně i na ruku ;)

      Vymazat