sobota 31. ledna 2015

První Jizerská 50 - kdo blbě maže, nejede


"Organizátor Jizerské 50 dnes oznámil, že má dostatek sněhu pro konání závodu a to i pro případ možné oblevy. Závod 11. ledna tak zcela jistě proběhne a k dispozici je ještě přes 200 startovních míst", hlásí moderátorka televizní zpráv večer 4. ledna.

Ty jo, Jizerskou 50 jsem už dlouho chtěl dát. Jak ale vše nechávám na poslední chvíli, tak mi ji vždy vyprodali, dřív než jsem se k něčemu odhodlal. Teď je ale jisté, že bude a že jí nezruší jako loni, takže není co řešit a hned druhý den se přihlašuju.

Kolik já sem toho vlastně na běžkách natrénoval? No, letos jsem na nich ještě ani nestál, loni skoro taky ne. Bude to chtít někam ještě před Jizerskou vyrazit a vyzkoušet, jak se to dělá.
V neděli týden před závodem proto sjedeme s kamarády na otočku na Smědavu a tam si dáme cvičných 20 km. To je vše. Tím můj trénink na Jizerskou končí. Bude muset stačit kondička z běhání.

No, stačit to asi nebude a tak se rozhoduji ještě si udělat radost a vsadit i na nový materiál. Starý běžky mám už 8 let, tak si na Jizerskou 50 pořizuji ještě komplet novou výbavu. To určitě pomůže!

Doma, když se pak nemůžu nabažit nových běžek, akorát běží v bedně počasí, kde předpovídají na víkend Jizreské 50 obrovskou oblevu s teplotou okolo 14 °C.

"A sakra"

Zbytek týdne se to ještě několikrát mění, až se to ustálí na tom, že obleva bude do soboty a v noci na neděli bude nakonec mrznout. V sobotu večer před závodem sedím bezradně u telky a po finální předpovědi počasí stále nevím, co bych tam tak na ty běžky namazal. V noci má všechen roztátý sníh a voda z dešťů zmrznout a teplota přes den má být -1 až -3 °C.

"No, tak to je fialovej." konečně se rozhodnu a jdu to namazat. Samozřejmě to bylo špatně, chtělo to klistr.

Ráno vstávám brzo a vyrážím z Roudnice směr Liberec. V autě poslouchám rádio a dozvídám se, že večer se ještě přehnal nad Bedřichovem a vůbec na celými Jizerkami pořádný slejvák. To bohužel způsobilo na oblevou už tak poničené trati takové problémy, že organizátoři byli nakonec nuceni zkrátit trasu padesátky o některé úseky v celkové délce 5 km. Vypadne tak zejména celá smyčka k Jizerce. A aby toho nebylo málo, po slejváku přišel slibovaný mráz a vše už tam zmrzlo na led. No tak to bude paráda!

Mapa a profil zkrácené trasy Jizerské 50
Před Libercem uhnu nejdříve do Stráže ke kámošovi, co mi vyzvedl v pátek Liberci startovní číslo (díky Jirko) a pak už se vezu kyvadlovým busem z Liberce do Bedřichova. Když tam dorazím cca 20 minut před startem, mám to opravdu tak akorát.

"Sníh" je dnes opravdu kvalitní
Trocha předstartovního stresu neuškodí, tělo se alespoň naladí na to, že se něco bude dít. Hodím věci na zledovatělé zbytky sněhu a už to lítá. Obleční, obout boty, startovní číslo, naprat do sebe nějakej ten gel, uložit věci do úschovny a pomalu se přemístit do koridoru pro poslední 8. vlnu ze které, jakožto prvnička na Jizreské 50, startuji. Organizace je tu skvělá, takže nikde žádný problém či zdržení.
Připraven ke stratu
Mezi tím již odstartovali elitní ženy, elitní muži a první tři vlny. Všichni z 8. vlny čekáme netrpělivě na náš start a čas si zkracujeme sledováním elity závodu na obřích obrazovkách. Než jsme vystartovali špička závodu byla už za desátým kilometrem.

Sešlo se nás tu v Bedřichově pár běžkařů na společnou vyjížďku
"Ty už asi fakt nedohoním." pomyslel jsem si, když v tom se ozval kolem půl desáté strat 8. vlny.
"Tak a jdeme na to!"

Popadnu lyže a peláším s nimi vlevo skoro až na konec stadionu, kde si je nasazuju a plný očekávání, jak ta moje máza bude držet, vyrážím vstříc své první Jizerské 50.

"Ty jo, mě to drží! Já jsem asi nakonec dobře namazal!" zjišťuji hned v prvním stoupáním za stadionem.

Na to mě okamžitě chytá závodní rapl a snažím se toho využít a co nejrychleji se postupovat dopředu. No jo, ale tady se vůbec předbíhat nedá. Cesta je totálně ucpaná zástupem stoupajících a funících běžkařů. Beru to tedy krajem nebo spíš příkopem mimo cestu a funím s nimi.

Když přijde první klesání ještě před Kristiánovem, tak to pouštím s chutí dolů. Hned zjišťuju, že nový Madshusky jsou teda pekelně rychlé, takže sem spíš stále v pluhu a brzdím, abych nesestřelil ty pomalý přede mnou, protože je prostě není kudy předjet. První občerstvovačka na Kristiánově je totálně ucpaná, takže ji raději úplně objíždím ze strany a bez zastávky pokračuji dál.

Následuje zase dlouhé stoupání v podstatě až na Rozmezí na 9. km.

Ale co to? Vůbec mi to už do stoupání nedrží a běžky podkluzují, že se skoro nemůžu pohnout vpřed. No jo, já tím pluhem spíš po ledu než sněhu seškrábl veškerou mázu a už to nechce stoupat. To brzo.

Trápím se s tím až do půli kopce, co krok to podklouznutí. Vzdávám to, to se nedá, odbočuji z cesty a jdu to namazat. Nejsem sám přidávají se ke mě další dva chlapíci se stejným problémem.

"Co tam namažeš?" ptám se
"Já nevím a ty?"
"No, já taky nevím. Chtělo by to asi to spíš klistr, ale ten nemám. Nemáš ho?"
"Ne"
"Sakra"

U druhého borce jsem taky nepochodil, tak tam dávám zase fialovej vosk, přejedu korkem a zařazuji se zpět do stopy. Hned je to lepší a tak se dostávám trochu vpřed resp. doháním a předbíhám všechny ty, kteří mě při mazání předběhli.

Konečně Rozmezí a Knajpa, nejhorší stoupání mám za sebou a navíc občerstvení, kde se konečně napiju a něco pojím. Vzhledem k tomu, že sem naposledy jedl v 5 ráno, mám už pěkný hlaďák a to není dobrý. Tlačím do sebe vše co je k dispozici a je toho opravdu dost. Když už toho mám dost i v žaludku, vyrážím dál.

Za Knajpou následuje příjemný úsek, protože je hodně z kopce. Navíc mám pocit, že jsem se dostal konečně dopředu až před hlavní masu z 8. vlny. Je to znát i podle čísel, které doháním. Já mám číslo 5035 a už předjíždím i čísla pod 4500 sem tam i s 3 na začátku. To mě vždycky potěší.
Pouštím to z kopce a libuji si jak se to konečně roztrhalo a jak si už budu moc jet svůj závod podle mého tempa.

"Ale ne" kazí mi optimistickou náladu výhled vpřed.

Pravděpodobně jsem dojel veliký balík pomalejších závodníků ze předchozí 7. vlny. Zase musím do pluhu, brzdit a vyhýbat se ostatním. Je to jako špunt. Navíc na poslední chvilku mi do mé volné stopy přeskočí jeden závodník, který se neohlédl, zda je stopa volná a já už s tím tak nic nedokážu udělat. Přistanu mu tak na zádech a moje lyže se zaplétají mezi jeho.

"Ááááááááá, co to?" křičí
Ustáli jsme to a nespadli jsme, jedeme dál, já nalepený dál na jeho zádech.
"Co budeme děláááát?" ptá se
"Ty píchej, já budu brzdit!" instruuji ho

Nakonec to dobře dopadlo. Párkrát si odpíchnul, já si mohl přibrzdil a už jsme byli zase volní.

Jedu dál dolu z kopce a už vidím další občerstvení na 14km Hraniční. Něco do sebe na rychlo naházím a hned běžím dál. No běžím, terén se zase narovnal a já opět zjišťuji, že nejsem schopný pohybu vpřed. Všechna máza je zase pryč. Jediné, jak se můžu pohybovat na tom ledu vpřed, je soupaž, ale tu bohužel kvůli zádům moc dlouho nevydržím. Navíc když dojedu k dalšímu stoupáku, tam už jsem úplně marnej a tak bez váhání pod kopcem jdu bokem, sundám běžky a znovu je namažu.

"A teď zkusím třeba červenej!" říkám si a švihnu ho tam.

Stoupání je problém
Hotovo, zase trochu drží, tak rychle dohnat ztrátu. Vyběhnu kopec a pomalu se všichni blížíme k Jizerce. Ještě před ní se ale stačíme a bez zrušené smyčky k Jizerce míříme rovnou na Smědavu. Tady to dobře znám, přesně tudy jsme jeli s klukama minulý víkend.

Pokud jsem do teď doufal, že se to trochu uvolní a bude tak alespoň nějaký prostor, abych zajel aspoň trochu slušný čas, tak tady v té rovné pasáži před Smědavou mě to nadobro přechází. Obrovská masa běžkařů v neprostupném zástupu do dáli, kam až oko dohlédne.

Nějak mě definitivně přechází závodní rapl a smiřuji se s tím, že to prostě jen nějak dojedu až do cíle. Nepřispívá k tomu ani to, že mi to už zase začíná pořádně prokluzovat a tak musím dávat zase mojí neoblíbenou soupaž.

Konečně Smědava. Cca 25. kilometr. Občerstvení a hned za ním začíná 3 kilometrový těžký stoupák. Spousta lidí zastavuje a maže, dokonce je tu i mobilní skiservis od Swixu. Fronty jsou ale dlouhé. Né, já už prostě mazat nechci, nechci se zdržovat, nějak to vydupu pomalu stromkem nahoru a už nemažu. Dupu, dupu, ale i v tom stromku mi to hrozně podkluzuje a je to jedno velké trápení.

"Ale co to je, co to jé?" koukám jak mě začínají předcházet lidi, kteří si prostě běžky sundali a jdou do kopce jednoduše pěšky s lyžemi na ramenou. A jak rychle jdou oproti mě!

"Ne, to neudělám. Je to běžkařský závod, tak ho dám celý na běžkách!" ubezpečuji se.
A zase mě další předcházejí. A další.

"A prdim na to!" naštvanej se zastavuju, sundavám běžky a hážu je taky přes rameno.

"To se to panečku krásně šlape a vůbec to nepodkluzuje!" zubím se na ostatní.

Těžce vypilovaný klasický styl
Svižně pochoduju do kopce a že sem z ultra trailů zvyklej do kopců dupat hodně rychle, předejdu i všechny ty, co mě pěšky předešli, když jsem se ještě trápil s běžkami. Jakmile to už není tak prudké, nasazuji běžky a jdu dál.

A jsem na hoře Na Knajpě. Od teď by už profil neměl být tak hrozný. Ale jak mi to podkluzuje i na rovině, je to pořád víceméně trápení. Klasický styl je pro mě dnes opravdu pasé a tak se to snažím dál co nejvíc rvát soupaží. I záda už si asi zvykly nebo spíš rezignovaly a ani nebolí.

Zbývá cca poslední třetina trasy. Při každém menším kopečku, který už neutáhnu soupaží bojuji s tím, jestli ještě nezastavit a namazat to nebo se protrápit bez mazání až do cíle. Nakonec vítězí lenost, takže dál už nemažu. Vzhůru za trápením!

To ale vyžaduje honě sil a mě tak dohání zase hlaďák. Opravdu veliký. Zachraňuje mě až poslední občerstvovačka Hřebínek na 35. km. Ze všech občerstvovaček se tady zdržuju bezpochyby nejdýl a cpu se co to dá. Pomeranče, čokoláda, tatranky, čaj, sušené ovoce, teplý ionťák a nudlovou polévku, prostě vše co tu mají.

Posledních necelých 10 km se dál trápím s tím jak mi to podkluzuje. Na druhou stranu ale zase z kopce, z kterého to teď převážně je, mi to sviští dolů fakt pěkně. Navíc už je to fakt kousíček, takže nálada je dobrá a těším se na závěrečný finish.

A je to tu. Odbočka vpravo na Bedřichov a podle údajů na trati poslední 2 km do cíle. Jeden z organizátorů mě ještě povzbuzuje a ujišťuje, že teď už je to jen sjezd z kopce a ať do toho dám vše. A to já zas jo! To mě když někdo takto pěkně povzbudí, tak to já poslechu.

A tak píchám z kopce soupaž jako divej. Nové Madshusky letí jako sjezdovky, místa na předjíždění naštěstí taky dost, takže spousty lidí nechávám za sebou. Jen se obávám té zatáčky dole na stadion, snad ji ve zdravý vyberu.

Ano! Zatáčka bezpečně za mnou, stadion přede mnou a navíc i jeden závodník, kterého si ještě musím ve finiši v cílové rovince vychutnat. Píchám, píchám, že by i Standa měl ze mě radost, závodníka doháním, předjíždím a šťastný jako blecha vyjíždím do cíle své první Jizerské 50.

Paráda, přestože podmínky byly jaké byly, měl sem špatně namazáno a hodně jsem se trápil ,s konečným časem 4:22 jsem na tu bídu fakt spokojený. Mohlo to být lepší, trošku sem si pomýšlel na čas pod 4 hodiny, ale líbilo se mi to a mám tak velkou motivaci to zkusit příště a zvládnout to lépe.




Doslov
- Organizace závodu byla opravdu vynikající, velmi podobná akcím RunCzech.
- Vítězem závodu se stal norský závodník Morten Eide Pedersen s časem 01:46:29.
- Já měl čas 04:22:22, takže jak jsem očekával, ujel mi opravdu jen o kousek a málem jsem ho měl.
- Celkově jsem skončil na 3 124. místě. Ve své kategorii M40 na 1 192. místě a celkově v mužích na 2 918. místě.
- Start z poslední 8. vlny byl opravdu, co se týče masy lidi, náročný. Nicméně se zajetým časem se na budoucím ročníku, bohužel, asi moc neposunu. :(
- Takže ahoj příště třeba v 7 vlně! ;)

Odkazy



2 komentáře:

  1. Jo masovka je masovka se vším všudy. Ale vydrž vydrž a za 3 roky jsi ve 4. vlně jak na koni :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak Rendo a doufám, že se brzo přidáš, ať je nás ještě víc :)

      Vymazat