úterý 2. prosince 2014

Loučení aneb Utíkej chlapče, utíkej, honí tě Maďar velikej!

21.11.2014, Ústí nad Labem, Loučení (170 km, +7 300 m) 1. a 2. etapa EKUT (300 km, +11 700m)

"Já chci už konečně zase na nějaký závody!" křičí mi neustále v hlavě. Už 3 měsíce jsem kvůli zranění nezávodil a mám neuvěřitelný absťák. Pata jedna proklatá.

Začala bolet po Malofatranské stovce začátkem července. Přestože jsem pak zbytek července raději vůbec neběhal, střihl jsem si v srpnu ještě Slovakmana (IronMan) a výstup na Mont Blanc a pak ..., pak konečná. Už sem se nemohl na tu patu ani postavit, hlavně zrána. Celý září pak trávím létáním po doktorech a dohadováním se zda se jedná o plantární fasticidu nebo ostruhu. Ozařování laserem, masáže, ledování, protahování, nic nijak nepomáhá. Dojde až na obstřik a ten kupodivu v kombinaci s válením kriketového míčku chodidlem zabírá.

Začátkem října začínám pomaličku běhat jen pár km, řekněme 5 maximálně. Fyzičku jsem neztratil, když jsem nemohl běhat, jezdil sem alespoň hodně na kole a plaval, takže jde vše fajn a postupně navyšuji počet kilometrů. Rovnou se také z čistého optimismu a beraní nátury přihlašuji na Loučení i Pražskou stovku. Potřebuju mít před sebou nějakou motivaci a EKUT* je motivace obrovská. Prostě buďto to vyjde a půjde to nebo ne. V listopadu už si dávám do těla jako normálně a probíhám si části odhadované tratě Loučení přes Středohoří. Pata drží, všechno je ok.

*EKUT = Extrémní Kombinace Ultra Trailu (300km, +11 700m), závod stávající se ze dvou závodů Loučení (170km, +7 300m) a 14 dní poté Pražské stovky (130km, +4 400m).

A je to tu zítra je den D. Start první 54 km etapy Loučení je už v 5:00 ráno. Druhá 116 km etapa startuje v 10 večer. Nakonec se rozhoduji využít domácího prostředí závodu a přespat raději doma v Roudnici n/L než ve spacáku na karimatce v tělocvičně v Ustí n/L. I přestože vstávám už ve 3 ráno a po necelých 5 hodinách spánku vyrážím autem do Ústí, se to vyplatilo. Spal jsem skvěle a cítím se dobře.

V Ústí se zaregistruju, vyfasuju itinerář, pokecám se známými tvářemi a ve 4:41 odjíždíme všichni spolu vlakem na start do Bohosudova. Jde se na to. Čeká nás 54 km přes 3 kopce Krušných hor s celkovým převýšením 2000 metrů. Moje strategie je následující: 1. etapu chci dát co možná nejrychleji a získat tak čas na delší regeneraci před druhou etapou, kterou pak dám spíš pocitově, jak se říká "na pohodu".


1. Etapa, Krušné hory (54 km, +2 000 m)

"3, 2, 1, Stááááárt!" a už se to valí vpřed a pěkně zvesela. Ve svižném tempu přebíháme Bohusudov, abychom alespoň trochu prohřáli nohy před prvním kopcem, který začíná hned za Bohusudovem. Kopec je hned na začátek parádní. Úzkým teréním výsekem přímo pod lanovkou až na Komáří Vížku (809m). Mrholí. Vše je mokré a za chvíli i mé boty, ale jsem rád, že je mám. Nové X-Talony drží v mokrém terénu jako přibité. Postupuju za Tomášem Zaplatílkem a kousek za mnou je Pavel Marek. Jsme v čelní asi 15ti členné skupince.

Startujeme zvesela!
Za 55 minut jsme nahoře na Komáří Vížce, kde je první čipová kontrola. Byl to fofr na 4,5km 650m převýšení.

"Kde máš čip?" ptají se Pavla na kontrole.
"Čip? Jaký čip? Ten nemám!" diví se Pavel.
"Ty nemáš čip?" divím se s ním.

No tak na to, jak toto dopadne, fakt čekat nebudu a běžím bez Pavla dolů sám. Co běžím, letím. Seběhy jsou moje. Šotolina střídá bahnité cesty a přesně to mi teď vyhovuje. Dobíhám a předbíhám spousty lidí, kterým to na bahně klouže, mě naštěstí vůbec. Tak mě ten seběh baví, až přehlédnu, že musím z cesty odbočit na kontrolu na hrad Kynšperk. Naštěstí na mě někdo za mnou zapíská a já se vracím zpět jen pár desítek metrů.

Označeno a vydávám se předhonit zpět všechny co mě zase předběhli. Jde to dobře, za chvilku je mám a dál sbíhám sám. Běží se mi fakt skvěle, rychle, ale uvolněně, žádná křeč, pata drží, super. Doháním skupinku asi 5 borců z nichž poznávám jen Maďary Lászla B. a Gábora N. Sbíháme dál spolu, až úplně dolů na bývalou železniční trať vedoucí do Chlumce, kde je další čipová kontrola.

Běh po trati nic moc. Snažím se uviset Lászla, ale pražce mi nevychází do dlouhého kroku. Nakonec jsem se s tím srovnal a jedu stylem "pražec, mezi, pražec, mezi, ..."  pak mě z toho začne píchat v levém koleni, tak přehazuji na "mezi, pražec, mezi, pražec". No blázinec hadr, ale nakonec doklopýtáme po trati až do Chlumce, kde čeká Olaf s čipovou kontrolou, obloženými chleby a skvělým teplým čajem.

Pokračujeme dále ve čtyřech. Dva Češi a dva Maďaři. To co jsme seběhli, musíme zase vyběhnout nahoru, ale do Habartic. Stoupáme po prudké asfaltce nahoru a začíná se rozednívat. Konečně prohodím pár slov s Maďary hlavě s Lászlem, protože umí dobře anglicky a také se seznámím s Petrem Pecháněm, kterého jsem zatím neznal.

K6 Habartice, 7:40
V Habarticích další kontrola a všichni 4 letíme zase dolů. Bohužel před námi jede dolů z kopce také traktor a strašně smrdí. Jede ale docela rychle a cesta je úzká, takže se nám ho dlouho nedaří předběhnout a musíme čuchat ty smrady.

"Už to nemůžu vydržet, jdu do něj" volám na Petra.

Nasadím sprint a v jednom širším bodě ho konečně předbíhám. Když mě řidič uvidí, klidí se s traktorem ke straně a nechá nás předběhnout všechny. Letíme dál s Petrem dolů, Lászlo začíná ztrácet, ale Gábor se nás statečně drží.

Jsme dole v Telnici, kde je další čipová kontrola a občerstvení. Gábor se zdržuje minimálně a jde hned dál. My s Petrem něco pojíme a doplníme zásoby pití, když v tom dobíhá Lászlo.

K7 Telnice
Vyrážíme zase nahoru tentokrát do Adolfova. Lászlo je za námi, ale Gábora už ani nevidíme. Namísto něj doženeme a předhoníme nějakého jiného borce. Z Adolfova běžíme dlouhý úsek po asfaltu, z čehož nemám vůbec radost, protože si ošoupávám špunty na nových X-Talonech.

Další kontrola, ke které se blížíme, je v Malém Chvojně na 42. km, přesně na maratonské vzdálenosti. Koukám na hodinky.

"Když sebou mrskneme, tak máme maraton s převýšením přes 1700m pod slušných 5 hodin!" oznamuji Petrovi.
"To je pěkný." přitakává s úsměvem.

Nakonec nám to uteče o 6 minut. I tak 5:06 je pěkný. Navíc se dozvídáme, že jsme na 7. místě a ztrátu na prvního máme jen 20 minut. Zapíjíme to výborným horkým čajem z Honzova úžasného samovaru a běžíme dál.

K9 Malé Chvojno 
Teď už zbývá jen posledních 12km po mírně zvlněném terénu až do cíle do Ústí n/L. Jde to rychle. Když přibíháme k rozhledně Erbenova vyhlídka na 51. km, tak už jsme v podstatě v Ústí. O to víc mě překvapí, když mezi paneláky, kde budíme patřičné pozdvižení, zabočíme mezi baráky do Bertina údolí. Najednou jsme v krásném přírodním kaňonu uprostřed města, běžíme podél potoka, který je obehnaný skalami. To bych tu fakt nečekal.

Petr drtí poslední kilometry do cíle Bertiným údolím
Na konci Bertina údolí je poslední samoobslužná fixková kontrola, kde si naposledy označíme výkaz. Do cíle je to už jen půl kilometru z kopce po silnici. Paráda.

"Píp" načte nám Olaf čipy v cíli. Super 1. etapu máme s Petrem na společném 7. místě za sebou za 6h a 25 minut. Ztrátu na vítěze jsme ještě o minutu stáhli na pouhých 19 minut.

Koukám, že je teprve půl dvanácté dopoledne.

"No jo, co tu budu teď do deseti večer dělat?" říkám si.
"Jedu domu!" loučím se s Petrem a Olafem
"Jako úplně?" ptá se Olaf
"Né, doma se vyspím a večer jsem tu zpět"

Ani se nepřevlékám, šup do auta a jedu. Za 35 minut už jsem v Roudnici. Ještě než dojedu domu, stavím se na oběd na náměstí ve Vařinci. Výborné rizoto, mňam. Pak doma plná vařící vana "Ááááááá", promasírovat nohy kafrem, nařídit budík na sedmou večer a .....

"Chrrrrrrrrrr, .... zzzzzz,  ....zzzzzzz" ve vlastní posteli, prostě labůžo.

2. Etapa, České Středohoří (116 km, +5 300 m)

Zpět v Ústí jsem před devátou večer, takže mám ještě hoďku času, abych se připravil na start 2. etapy a probral s ostatními zážitky a vůbec průběh etapy první. Navíc na druhou etapu přijeli další lidi, kteří ranní etapu neběželi a tak se k oboustranné radosti potkávám mimo jiné i s Petrem Kubištou, s kterým sem se od 100 Miles of Istria neviděl.

Na druhou etapu se opravdu těším. Přestože pocházím z Českého Středohoří z Litoměřic, žádné ultra jsem tu ještě neběžel. Zatím pouze kratší běhy, výběhy na např. Lovoš a Boreč a sprint triatlony v rámci lokálního seriálu závodů Král Českého Středohoří.

Trasa je skvěle navržená a zahrnuje opravdu to nej ze Středohoří včetně Milešovky. Značnou část jsem si tu v minulém měsíci naběhal. I když nebylo známo kudy trať přesně povede, dalo se to celkem dobře z informativního popisu na stránkách odhadnout. Takže pro mě opravdu domácí závod.


Před desátou večer se všichni přesunujeme pěšo na start, který je kousek od vlakového nádraží Ústí n/L - Střekov. Na startu panuje jako vždy skvělá nálada, kterou ještě umocňuje Honza Suchomel se svými vtípky.

Ke startu připravit!

Předstartovní s Tomášem Zaplatílkem

Vše přerušuje Olaf se zvoláním: "Pozor! 10 sekund do startu!"

"9, 8, 7, ... 3, 2, 1, Stáááárt!"

Vybíháme. Nejdříve se musíme vymotat cca 3 km ulicemi ze Střekova k nástupu na Vysoký Ostrý (587m). Běžíme ve velkém houfu až k první čipovce na kraji Ústí Olšinky na 2,9. km. Tam si pípnem a po chvilce už dupeme do prudkého kopce na Ostrý.

Nějak mi to do kopce nejde, přeci jen je těch ranních 54 km asi znát, čelo se mi v kopci pomaličku vzdaluje. Zkouším přidat a dohnat je, ale cítím, že to přepaluju.

"Spousta lidí ranní etapu vůbec neběžela a to budou určitě oni." uklidňuji se v duchu.

No nebyla to úplně pravda. Konečně se blížím k vrcholu Ostrého a mezitím borci z čela už to dávno valí dolů. Vidím proti sobě klesat Lázla, Petra i Gábora naší ranní skupinku. No a já se tady flákám. Konečně sem tam, označím si fixem kontrolu a jdu na to.

"Přátelé připoutejte se, pojedeme z kopce" a letím dolů co to dá. Bahno, nebahno, větve, nevětve.

Za chvíli doháním oba Petry, Kubištu i Pecháně. Lászlo běží s nimi a Gábor je na dohled. Letím s Petry dál dolů. Lászlo nestíhá a necháváme ho za sebou.

Někde ale asi přehlídneme značení a běžíme blbě. Koukám na navigaci na Ambitech a měli bychom běžet víc vpravo, což znamená i o dost níž než jsme. Uhnu ke kraji cesty vpravo a vidím čelovky asi 50 metrů pod námi.

"Jdeme blbě! Musíme dolů!" zařvu na ostatní a hned se pouštím prudkým kamenitým sešupem dolů.

Kameny i listí v prudkém kopci kloužou, takže občas skončím na boku a slajduju dolů. Kolem lítají šutry od ostatních nade mnou, tak se klidím pro jistotu víc vpravo. Ještě několikrát mi ujedou nohy a po boku a zadku konečně sletím až dolů na cestu, kde akorát probíhá Lászlo. Kouká na mě docela udiveně, kde jsem se tam vyloupl.

Dám se trochu do kupy a vybíhám za ním, když zleva se ozve hlasité "Aáááááááá" a já vidím Petra Pecháně jak padá zadkem a zády na šutry a řítí se po nich asi 3 metry dolů až na cestu.

"Jsi OK?" ptám se.
"Jo, jo, to bude dobrý."
"OK, to je dobře." a běžím dál.

To bylo naposled co sem Petra viděl. Běžím rychle dolů, snažíc se dohnat vzniklou ztrátu. Za chvíli předbíhám jak Lászla, tak Petra Kubištu a dobíhám na čipovou kontrolu v Brnný. Doplňuji pití, ale s tím camelem mi to trvá, takže dobíhají kluci a Lászlo jde hned dál. Doháním ho až ve stoupání.

Z Lászla mám obrovský respekt, je to prostě vyhlášená maďarská mašina. Přestože na mnoha závodech jdeme často spolu, vždycky, vyjma dnes ráno, mě s přehledem porazí. Chvilku kecáme o závodech, ale tempo mi přijde pomalé, takže ho za chvilku nechávám za sebou. Nevím čím to je. Buďto dnes není ve své kůži nebo naopak já sem dnes v lepší kůži než on. No, uvidíme. Po chvíli mě dotáhne Petr Kubišta, který neběžel ranní etapu, tak má sil na rozdávání.

V Němčí si 18 minut po půlnoci označíme další kontrolu a můžeme se pustit zase dolů směrem k Rytině soutěsce. Parádní úsek, hrozně mě to baví a tak zase letím dolů co to dá. Trochu nás to s Petrem roztrhá takže na Varhošť (639m) pak stoupám sám. Tady to znám jak svoje boty. Varhošť je můj oblíbený tréninkový cíl. Na rozhledně si označím kontrolu a sbíhám dolů k altánu, kde je občerstvovačka s další tentokrát tajnou kontrolou s Honzou Sedlákem. Mám hlad, takže si dávám na čas a futruju vše co tu Honza má. Např. křížaly jsou naprosto super. Ještě doplnit pití a mezitím dobíhá Petr a hned za ním i Lászlo. No, je na čase mazat dál.

Zpět přes Varhošť se po žluté dostávám až na Krkavčí skálu, kde je další kontrola K8. Z kontroly akorát odchází skupinka 4 borců. Označím si a letím za nimi. Tahle stezka se super, naposledy jsem tu sice v husté mlze zabloudil a to to tu znám, ale dnes mlha není, tak letím bez problémů pronásledovat tu skupinu. Dohoním je akorát, když ve strmém svahu bojují s uklouzanou úzkou stezkou. Nezpomaluji a přeletím je zleva mimo stezku. To je bomba tak ty X-Talony drží. Skupinka je za mnou a letím dál.

Celý seběh si fakt užívám a pronásledovatelé jsou brzy v nedohlednu. Utíkám dál směrem na Plešivec a ve stoupání k vrcholu vidím v dálce další čelovku, která skoro neposunuje vpřed. Když tam dojdu je mi jasné proč. Všude jsou popadané pořezané stromy, přejít to je fakt těžké. To musel objednat Olaf, protože před 14 dny, když jsem tu běžel naposled, to tu ještě nebylo. Stromy a větve jsou všude, klopýtám přes ně a pode mnou už vidím blížící se skupinu čelovek.

"Však ono je to také zdrží." říkám si.

Na vrcholu Plešivce je kontrola, kde doháním tu čelovku přede mnou. Vyklube se z ní Láďa Erbert jeden z vítězů ranní etapy.

"To sem rád, že už nebudu sám. Já sem nějakej vyštavenej, je mi blbě a pořád někde bloudím." vítá mě.
"Ok, se mnou nezabloudíš. Jednak sem zdejší a navigaci mám taky."
"Teď si například užijeme parádní klesání šutrama, to budeš koukat. Tak jdeme na to!"

Šutry z Plešivce stojí opravdu za to, ale naštěstí nejsou mokré, takže dnes tolik nekloužou. Nad námi už svítí čelovky, takže ta skupinka už je u kontroly. Musíme jim zdrhnout.

K10 Plešivec, 3:08
Běžíme rychle směrem k Radobýlu a čelovky za námi nás zdatně pronásledují. Až když se napojíme v Michalovicích na silnici k Radobýlu, zdá se, že jsme je střásli. Přesně na úpatí Radobýlu potkáváme v protisměru Gábora Nyakase jak valí už z vrcholu dolů. Vyškrábeme se nahoru ke kříži s kontrolou K12 a do výkazu si zapisuji čas 4:05 ráno. Chvíli si užíváme výhled na noční polabí a já přemýšlím jak dlouho už jsem na nahoře na Radobýlu nebyl. Aspoň 10-15 let. Ostuda.

K 12 Radobýl, 4:05, krásný výhled... 
Běžíme dolů druhou stranou až do Žalhostic. Dole trošku zachybuji v navigaci a musíme se vracet po kolejích zpět až na nádrží. Napojujeme se na silnici a teď nás čeká nejmíň zajímavý úsek tratě: podél Labe do Litomeřic na nový most, přes něj a zase zpět podél druhý strany Labe a chemičky až do Lovosic na vlakové nádraží. Většinu z toho běžíme a stále se otáčíme, kde jsou naší pronásledovatelé. Vzduch čistý, takže v Lovosicích za chemičkou trošku polevíme a dojdeme pěšo až na nádraží.

Jen co si Olaf oscanuje naše čipy a dá nám itineráře na druhou polovinu tratě, už se do nádražky nahrne skupinka, která nás pronásledovala. Ani ne minutu po nás a k mému překvapení je mezi nimi i Lászlo a Petr Kubišta. Ti další dva navíc jen vyfasují itineráře a bez polívky mažou dál. Pane jo.

My ostatní ale máme hlad a tak společně usedneme ke stolu a tlačíme do sebe výbornou gulášovku. Já, Láďa, Petr a Lászlo. Od teď už se budeme vzájemně nahánět až do cíle, ale to předbíhám.

S Láďou vyrážíme první a to směr Lovoš (570m). Nahoře jsme před půl sedmou ráno, za chvíli se začne konečně rozednívat. Cestou Láďovi vyprávím o tradičních závodech ve výběhu Lovoše z Lovosic, kterých jsem se několikrát zúčastnil a které se shodou okolností běží již příští týden. No asi letos vynechám.

"Pi, píp" přišla mi SMS od Ilony, která sleduje online výsledky na netu.
"Jste na 4. místě! Paráda."
"Cože?"

To není možný já myslel, že jsme někde kolem 10-12 místa a my jsme čtvrtý! To je skvělý a běžím se podělit s dobrou zprávou Láďovi, který už zatím běžel napřed.

Z Lovoše běžíme v podstatě nonstop až na občerstvovačku s tajnou kontrolou před kopcem Boreč (446m), kterou má na starost hlavní organizátor akce Petr Malý. Když dorazíme, už je světlo, takže můžeme zabalit čelovky. Chvilku s Petrem zavtipkujeme a pak se vydáváme na okružní naučnou stezku přes vrchol Boreče. Akorát se z ní vrací Gábor, ten má tedy našlápnuto.

Boreč je parádní, za chvilku je za námi, takže probíháme zpět tajnou kontrolu s Petrem Malým a hned razíme dál směr hrad Košťálov. Ne že bychom se nějak flákali a při škrábání se nahoru na hrad si všimnu, že máme zase známou společnost. Dotahuje nás Petr s Lászlem. Jsou jen kousek za námi.

K16 Hrad Košťálov, 8:21

Co sem si to jen chtěl zapsat. Jo, K16.

Nahoře se tedy moc nezdržujeme, letíme rychle dolů a po cestě zdravíme kluky. Seběhy máme stále rychlé, takže do toho dupeme, abychom si udělali zase trochu náskok. Přestože nás Lászlo zase doběhl, shodneme se po cestě s Láďou na tom, že dnes zkusíme Lászla dát. Že ho prostě před nás nepustíme.

Tajná občerstvovačka ve Vlastislavi
Je to ale těžký plán. Před další kontrolou K17 Hrádek jsme trošku zazmatkovali co se týče navigace a Lászlo s Petrem nás mezitím zase dotáhli.

"OK, půjdeme teď spolu a z kopce se pak zase někde trhneme." přemýšlím si v duchu.

Cestou k Hrádku proti nám běží postupně celkem 4. lidi včetně Gábora tzn. jsme na pátém místě. To je fajn. Za chvilku jsme všichni společně na Hrádku. Tady jsem ještě nebyl a je to tu parádní. Krásná zřícenina a výhledy do okolí. Škoda jen, že je velká oblačnost.

K17 Hrádek, 9:32

Láďa, Petr a Lászlo


Konec hradů a hrádků, teď nás čekají 3 pořádné kopce za sebou. Lipská hora (688m), Milešovka (837m) a Kletečná (706m). Jdeme na to.

Na úpatí Lipské hory dobíháme všichni spolu přesně v deset ráno tzn. už jsme na trati 12 hodin. Všechny překvapuje jaký je to na Lipskou horu krpál, navíc z kraje hodně bahnitý, takže to všem pěkně klouže. Tedy vyjma mě, hůlky a X-Talony mě drží a já šlapu nahoru jakoby nic.

"Kde je ta Milešovka?" divím se při pohledu z vrcholu Lipské hory.

Na vrchol Milešovky to má být odtud jen 9 km a přitom není nikde vidět. Asi je skrytá za oblačnosti. No nic, po zapsání kontroly běžíme zase střemhlav dolů. Pak dál po silnici přes Kocourov a dále směrem na Milešov.

K18 Lipská hora, 10:22

Lipská hora za náma, Milešovka před náma.
Zdá se, že Lászlo nás přestává stíhat a trochu ztrácí. Do Milešova se sbíhá z kopce, tak do toho pořádně šlápneme a zkoušíme se trhnout. Petr s námi běží až do vesnice, nad kterou se tyčí majestátně Milešovka (837m). To bude ještě fuška.

Milešov pod Milešovkou
Za vesnicí se trhneme i Petrovi a dál pokračujeme zase jen s Láďou. Cítíme šanci. Teď by to mohlo vyjít a mohlo by se nám podařit nahnat nějaký náskok. Mažeme do kopce jako na klíček a cca za půl hoďky jsme nahoře. Nechceme se moc zdržovat, ale výbornou čočkovku nejde odmítnout, tak ji do sebe nalijeme a jdeme dál. Když začínáme sbíhat, Lászlo si to valí akorát nahoru.

"Tak teď do toho šlápneme, tady musíme urvat nějaký náskok." říkám Ládovi a pustíme se z kopce.

Jdu před něj a letím dolů co to dá. Běžíme v kuse až na úpatí Kletečné (706m). Poslední velký kopec na trase. No jo, ale ten kopec to je jedno velké suťovisko. To nebude zadarmo. Škrábeme se pomalu nahoru a zaplať pán Bůh, že je ještě vidět. Nechtěl bych to jít po tmě a pod čelovkou.

K20 Kletečná, 12:53
Jsme nahoře. Láďa hned pokračuje druhou stranou dolů, ale já sem z kopců rychlejší, tak se vydýchám a pak ho doženu. Zakecám se s nějakým klukem co si vyšel na Kletečnou na výlet se psem.

"A kolikže ještě poběžíte kilometrů?" ptá se.
"No teď jsme na 91. kilometru, takže ještě 15 km do Ústí." odpovídám a vyrážím stíhat Láďu.

"Tý jo, už jen 15 kilometrů. To je už fakt pohoda!" říkám si spokojeně při seběhu.

Doženu Láďu a dál pokračujeme z vesnice Kletečná po silnici. Je to stále z kopce, tak běžíme co to dá. Předběhneme jednu holku, co jde pouze denní trasu a pak nás troubením zdraví projíždějící Olaf s Petrem Malým, kteří se zrovna přemísťují auty na další stanoviště.

Taky vás tenhle trhač v Kletečné, tak vyštěkával?
Řešíme kolik kilometrů nám ještě chybí do cíle.

"No, z Kletečné to bylo 15 km, tak teď to bude, ještě tak 12." odhaduji.
"To se mi nějak nezdá, to musí být ještě alespoň 20 km." kontruje Láďa.

A fakt, že jo. Já udělal na Kletečné školáckou chybu v odečítání. To asi ta únava (doufám).

"Ono je to fakt ještě 22 kilometrů!" potvrzuji při pohledu do itineráře
"Ach jo. 22 km místo dvanácti. :("

Rázem je všechen můj elán ten tam. Nepříjemné zjištění podrylo mojí psychiku a začínám se s tratí trochu trápit. Nicméně běžíme dál až na rozhlednu Radejčín a stále se občas otáčíme, zda nás nedotahuje Lászlo s Petrem.

Na rozhledně si označíme kontrolu a vyhlížíme kluky, jestli je někde v dálce nezahlídneme. Nejdřív se lekneme, že jo, ale naštěstí to byla jen ta holka, co jsme jí před chvílí předbíhali.

K21 Radejčín, rozhledna, 13:36 
Radejčínské rozhledy

Radejčínská rozhledna

Běžíme dál a nepříjemné tušení, že se někde za námi objeví Lászlo s Petrem se bohužel vyplňuje. Když se vracíme z další kontroly K 22 Dorellerova vyhlídka na kterou se odbočuje ze žluté značky a pak se vrací zpět, tak nás akorát míjí.

"To je průser! Už nás skoro mají! Musíme přidat!" prskáme při běhu na cestě do Dubiček, kde je další čipová kontrola a občerstvení v restauraci.

"Píp" oscanují nám čipy, když tam doběhneme.
"Dáte si polívku? Tady máte kupóny."
"Ne ne, bohužel nedáme, musíme hned běžet. Pronásleduje nás Lászlo." odpovídám a už se točíme zpět k východu.

Dokonce nedoplním ani zásoby pití a to už jsem skoro na suchu. Z Dubiček pelášíme z kopce až k vracečce na vyhlídku Mlynářův kříž, kde si odškrtneme kontrolu K24. Bez zdržování mažeme zpět na zelenou a modlíme se, abychom se zase nemíjeli s klukama a oni tak neměli přehled kolik na nás ztrácí. Naštěstí je nepotkáváme, ale i tak letíme dál co to dá nonstop z kopce až k Labi do Dolních Zálezel.

K24 vyhlídka Mlynářův kříž, 14:12
Ani tam se moc neohřejeme a za chvilku se opět vydáváme prudce nahoru do vesničky Chvalov ukryté v kopcích tyčících se nad řekou Labe. Pořád se ale ohlížíme zda neuvidíme Lászla s jeho červenou mikinou. Normálně totální paranoia hadr. Navíc jsem si začal v hlavě z toho šílenství notovat upravený verš:

"Utíkej chlapče, utíkej, honí tě Maďar velikej!" a stále dokola.

Za Chvalovem seběhneme z cesty na pěšinu Pod Panenskou skálou, která je fakt parádní. Pozvolné klesání ve vrstevnici strmého svahu po úzké a místy velmi kluzké pěšince. Zase ženeme co to dá a to až tak, že žízní vysaju poslední hlt Kofoly z camelu.

"Kurnik, sem na suchu!" hlásím Láďovi

Naštěstí mě zachrání a dá mi jednu ze svých dvou malých PETek, které si ještě u studánky před Vaňovem doplňujeme oba vodou. Snad je pitná.

Pod Panenskou skálou

Klesání nad řekou směrem k Vaňovu

A jsme zase dole u Labe ve Vaňově, což už je vlastně městská část Ústí nad Labem. Zbývá posledních 7,5 kilometrů a poslední stoupání zpět do kopců nad Labem. My to stihneme ještě za světla, protože je teprve 15:35.

"To už jste čtvrtí co tu takhle běží, tři jsou před vámi." oznamuje nám pán, kterého míjíme ve Vaňově.

Skvělý my to 4. místo snad udržíme. Už sem ale vyflusanej a tak navrhuju Ládovi dát na chvilku indiánský běh ob dva sloupy co jsou u tratě, podél které běžíme. Nejdřív se ale ujišťuji, že za námi nejsou naši pronásledovatelé.

Poslední stoupání k Vaňovskému vodopádu si zprvu užívám pouze proto, protože je prostě poslední. Pak ale v dálce uvidím ten vodopád a čučím jak puk. Nádhera, to sem zase vůbec netušil, že tu něco takového kousíček od Ústí je.

K26 Vaňovský vodopád, 15:49


Zapisuju poslední kontrolu K26, ale ta pastelka vůbec nepíše a jak na ní tlačím, tak praskne tuha. Ještě že mám s sebou vždy můj 22 gramový nůž z UTMB, takže si ji v pohodě ořežu. Já ti říkal Peter Cisár, jak se ten nůž při běhání strašně hodí! :)

Stoupáme ještě nad vodopády a pohledem dolů kontrolujeme, zda neuvidíme Lászla a Petra. Nikde nic. Ono se nám to snad fakt podaří! Hlavně neusnout na vavřínech. Ještě kousek přes můstek a pak už jen seběh k Vetruši a do cíle do Ústí.

Nad Vaňovem
U Větruše jsme co by dup. Celý kopec jsme zase seběhli nonstop, což vzhledem k tomu, že v nohou máme už skoro 170 km je síla. Začíná se stmívat, ale už to zvládneme bez čelovek. Cíl je skoro na dohled.

Pod Větruší s cílem na dohled
A jsme dole v Ústí. Ženeme se kolem kostela, hlavního nádraží, kde na nás všichni udiveně čučí a dál nahoru do Důlců do budovy Pionýra, kde je cíl. Stále si jistíme záda a neustále se ohlížíme, zda někde nevyskočí ta maďarská mašina Lászlo, ale nikde nic.

Vbíháme do budovy.
"Další, další přibíhají !!!" ozývá se z chodby a přidává se potlesk.

"Cííííl!"

Zvládli jsme to! Na pro mě naprosto úžasném 4. místě za 18h 50m. Vzájemně si Láďou gratulujeme a přidávají se i Olaf s Petrem za organizační tým.

Celkem tedy celé Loučení tzn. 170km a + 7 300m převýšení za 25h 15m a pro mě 4. místo. Láďa je na třetím, druhý Martin Šebánek a na prvním místě zaslouženě další maďarská mašina Gábor Nyakas, který nám dal v druhé etapě hoďku a 5 minut.

Vítězové závodu "O nejdelší vousy" aneb spolu s organizátory s Olafem a Petrem
Naši pronásledovatelé Lázlo s Petrem Kubištou dobíhají jen chvilinku, ani né 9 minut, po nás. Bylo to o fous a celou dobu jsme to s Láďou správně tušili, že Lászlo se jen tak nedá. Skvělý závod, mám z toho radost.

No a EKUT? Tam je vše ještě otevřené. Rozestupy mezi první pětkou po Louční, kde k mé radosti figuruji i já, nejsou nijak propastně velké, takže na Pražské stovce se vše rozhodne. Je stále o co bojovat a už se na to těším.

Díky organizátorům za opravdu nádhernou trať a parádní organizaci, Petrovi Pecháňovi a Láďovi za skvělou společnost na trase a hlavně Lászlovi za to jak nás s Petrem Kubištou skvěle naháněl a vyždímal alespoň ze mě opravdu maximum. V hlavě mi stále zní "Utíkej chlapče, utíkej, honí tě Maďar velikej!" :)

Doslov

- Ani ne hoďku poté co jsem doběhl, jsem ještě skočil do auta a jel domu.
- Už v 8 večer sem umřel do postele a spal v kuse skoro 14 hodin.
- V neděli jsem už šel na 4 km procházku se svým psem Mírou. Překvapivě mě nic moc nebolelo.
- Nicméně klasika 3 dny po závodě sem ulehl jako vždy s horečkou zpět do postele.
- A opět klasika za 2 dny byla horečka pryč.
- V neděli jsem si šel konečně zase zaběhat.
- Už se nemůžu dočkat Pražské stovky.

Odkazy


4 komentáře:

  1. Anonymní02.12.14 9:02

    Gratuluju ještě jednou Aleši, krásně jsi to napsal i pěkný fotky :-)
    mapo

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc Marti a já gratuluji tobě :)

      Vymazat
  2. není moc k čemu, ani nevím, jestli budu mít čas na report...jsem ve skluzu, ahoj na P100
    mapo

    OdpovědětVymazat
  3. Gratuluju k výsledku. Hezká reportáž. Ten pátek podvečer jsi mě moh cestou nabrat ... Na rozdíl od Tebe já spal doma v půli závodu (jen 50 minut, ale spal, to víš, 2 km od kruháku ...) Jo a až budeš mít absťák mezi srpnem a listopadem (já ho měl taky), tak spolu můžem na "Den cesty" ... sice mi tam zdrhneš, ale můžeš troufnout Šebánka ... letos jim "zničil normu"

    OdpovědětVymazat