čtvrtek 27. dubna 2017

Stovka Jarním Šluknovskem - Ač bez tréninku, tak úspěšná

14.4.2017, Mikulášovice

Foto: Jiří Januška
Foto: Filip Smetana
"Ty si nějak zaspal né?" ptá se mě Olaf, když se konečně vyhrabu z tělocvičny ven na start.
"Proč, ono už je snad odstartováno?" divím se.
"No jasně, už dávno!"
"A sakra..."

Zapínám Ambity, naladím navigaci a vydávám se stíhat upláchlé startovní pole, které se již vydalo vstříc 103 km dlouhé trase s 4050 metry převýšení. Já tyhle ranní starty prostě fakt nemusím, ba přímo je nesnáším. Čék je nevyspalej, pomalej a nic nestíhá. I přesto to ale dnes bude jiné, bude stát za to. Díky rannímu startu totiž proběhneme celé úžasné Saské Švýcarsko za světla a budeme se tak moct pokochat tou vší nádherou. Teď chvilku po půl 6 ráno je ale ještě tma, takže zapínám čelovku a mažu vpřed. Maličký, lehký a přitom výkonný Fenix HL50, je pro tuto příležitost naprosto ideální volba.

Mapička a profil trasy
Dobíhám dav a posouvám se v pořadí stále vpřed. Nakonec odstartovalo skoro 100 lidí, takže to chvilku zabere. V dálce už ale vyhlížím Lukáše Pilaře, s kterým předpokládám, že se budeme přetahovat o vedení závodu. Moc konkurence totiž dnes nedorazilo a já bych za to chtěl veřejně poděkovat Honzovi Dušánkovi. Nejen, že založil závod Ještěd Sky Race, aby odlákal nejtěžší konkurenci jako třeba Beskydské kuře, ale zároveň dalšího favorita, kterého nezlákal na Ještěd SkyRace, tak alespoň pozval k sobě domů na balíčkování startovních tašek. Tam ho nechal se zbombit Tatranským čajem tak, že se ani po dvou dnech nebyl schopný postavit na start :). Zmohl se jen na postování těchto výstižných statusů:


"Modří" určitě vědí o koho jde. Prostě táta Honza je kabrňák a ví, jak svým dětem zabezpečit dobrý výsledek v závodech. Takže díky moc :)

Lukáše dobíhám po pár km a dál už běžíme spolu ve vedení závodu. Hodně dlouho jsme se pořádně neviděli, naposledy před 2 lety na Týnišťských Šlápotech 2015, takže si máme při svižném tempu o čem povídat. Když v tom najednou:

"Ty woe, my jsme nějak mimo trasu!" koukám někde na 10. km na Ambity
"Kurva fix. Kufr! Musíme zpět."

Zrovna jsme si vyběhli docela pěkný krpál a zjišťujeme, že úplně zbytečně. Čék kecá, nekouká, to je hned. Ale jako trénink na dalších 90 km trasy dobrý. Při seběhu zpět na správnou trasu narazíme na Josku s Honzou, ale hned se jim trhnem a dál pokračujeme zase sami. Znovu se vidíme zase až na další vracečce z K3 Goldsteinaussicht.

Lukáš drtí pod nohami Grosser Winterberg 
Pořád přemýšlím jestli, jak a kdy se pokusím cuknout Lukášovi. Při výběhu na Grosser Winterberg, který vyběhneme úplně celý, je mi jasné, že ve stoupání to rozhodně nebude. Lukáš to drtí jako vždycky svým strojovým tempem bez známky námahy. Mě se běží do kopce kupodivu taky skvěle, však jsem od února díky kolu o 5 kg lehčí, ale na to dostat se před Lukáše ve stoupání to opravdu není.

Vyzkouším tedy seběh. Z Winterbergu dolů do Schmilky je fakt parádní a technický. Tak to pouštím, co to dá a Lukáš nestíhá.

"Jo. To by šlo."

 Na první čipovku K4 na 18. km tak dobíhám s drobným náskokem.

Seběh do Schmilky
Foto: Filip Smetana
Nicméně na občerstvovačce se ani jeden nezdržujeme, dolijeme jen vodu a máme se k odchodu. Vybíhám napřed, ale do kopce mě Lukáš hned dotáhne a dál pokračujeme zase spolu. Na přetahování je ještě moc brzo.

Při výstupu na Schrammstein spolu skvěle spolupracujeme. Lukáš tahá do kopce, já na rovinách a v techničtějších pasážích. Snažíme si vybudovat náskok, abychom se nejlépe už vůbec nemíjeli na vracečce z hlavní vyhlídky Schrammstein s našimi pronásledovateli a měli tak psychologickou výhodu.

K6, Schrammstein 
Nakonec chyběla snad jen půl minutka a bývalo se to povedlo. Kluky míjíme přesně na konci vracečky u křížení cest. My pokračujeme dál dolů a kluci teprve stoupají nahoru na vyhlídku. Náskok s Lukášem odhadujeme cca na 10 minut.

Přes druhou čipovku na 27. km v Ostrau, kde nás pohostí člen nezničitelných Olaf Kids Petr Hrubý, se dostáváme do části Saského Švýcarska, kterou ještě moc neznám. Je to tu parádní. Překonáváme nespočet schodů, žebříků a soutěsek přes pískovcové skály. Je to jako přírodní překážková dráha. Jenže to má jeden háček. Po 30 km mě jako vždycky začínají bolet třísla. Nevím co to je, bolí to nepříjemně, ale vím, že to vždycky nejdýl do 60. maximálně 70. kiláku přejde. Myšlenky na to, že bych se trhnul Lukášovi, jsou ty tam. Držím se raději zpátky a jsem rád, že i přes tu blbou bolest ho stíhám uviset.

"Hele, vem si řůžovku. Já jsem chemik. Já ti dám, chceš? Lepší, než aby ses trápil." nabízí mi Lukáš soucitně brufen
"Ne, díky moc, to já nebaštim. To radši zapnu berana."

Nejlepší pomocí je mi ale fakt, že trasa je opravdu nádherná a hrozně mě baví. Vysutý traverz k jeskyni Idagrotte nebo víceúrovňová proplétačka Kuhstal jsou jen jedny z mnoha třešniček na dortu.

Traverz k jeskyni Idagrotte

No není to tu nádherný?

Jedny z miliónu schodů Saského Švýcarska

Skalní brána Kuhstall
Míjíme další čipovku K13 na 41. km v Neumannmühle. Chci zjistit, jak na tom jsme, jaký jsme měli náskok na předchozí čipovce, ale nic se nedozvídám. Není tu prý signál. Snad je to, že průměrku držíme stále nad 8 km/h, což je vzhledem k terénu paráda. Kopnem do sebe polívku, každý jedno pivko na ex a razíme dál.

Po stoupání za čipovkou následuje krásná běhavá pěšinka v traverzu po vrstevnici. Nad námi se majestátně tyčí stěny a převisy pískovcových skal. Kilometry naskakují snad sami a za chvíli jsme v malebném údolí meandrující říčky Křinice.

Meandry Křinice

Bludný strom
Původní předpovědi na Velký pátek byly dost špatné. Včera se to trochu zlepšilo a tak jsem se cestou do Mikulášovic ještě stavil doma pro kraťasy. No ale toto? Údolí Křinice zalévá naplno teplé slunce, až je mi i v těch kraťasech strašný vedro. Do krásně čisté a ledové říčky bych nejraději rovnou skočil, ale spokojím se alespoň s osvěžujícím opláchnutím snad co kilometr.


       
          
Konečně začínáme stoupat od řeky zase zpět do skal. Po krátké proplejtačce nastupujeme na uzonké schůdky v až neuvěřitelně těsné soutěsce. Dokonce si musím sundat z beder hůlky, abych vůbec prošel. No jo, tady už to znám. Hermannseck. Tady bude další kontrola. A jídlo!

Tahle kontrola, kterou drží Ivana s Edou, fakt bodne. Je tu vše a dokonce ještě neočekávaná super prémie.

"To je jako tatarák na těch chlebech?" ptám se nevěřícně
"Ano, můj domácí, ochutejte. Jste první tak si berte, dokud je." odpovídá Ivana
"Ježiš, ten je fakt božííííí." libujem si s Lukášem

        
Tataráček to je strava šampionů!
Foto: Ivana Čahojová

Spokojený, napapkaný, mažeme zase dál. Teď už je to do Mikulášovic jen kousek. Nějakých 10 km přes rozhlednu Weifberg. Na tu se šlo i letos v únoru o Ledopády. Hrozný vzpomínky na to prošlapávání se sněhem nahoru, v noci a se sto kiláky v nohách. Hnus. O to víc se tam teď těším, že si spravím chuť.

Jen co se vymotáme z lesa od Hermannsecku, už vidíme v dáli přes údolí rozhlednu. Lukáš hned přidává na tempu, jako kdybychom už běželi do cíle. Až ho musím trochu krotit, protože mě stále bolí třísla a je zase hrozný vedro. Naštěstí dole v údolí v Hinterhermsdorfu mají supr "kašnu" a to neodolám. Kebuli do studené vody vrazím s chutí až po uši. 

"Sssssssssssss" až to zasyčelo.


Hinterhermdorf. V pozadí rozhledna Weifberg

Kebulochladič
Mozek pěkně vychazenej, takže to zase běží, jak má. Za chvilku jsme na rozhledně, která má snad milion schodů, ale ten krásný výhled za to opravdu stojí. Do cíle první části chybí už jen 4 km, takže žádné zdržování, jen jednu fotečku a utíkáme dál až do Mikulášovic.

Rozhledna Weifberg

Nádherný výhled z rozhledny Weifberg

Nálada je i po 63 km stále super! :)
Foto: Filip Smetana
Jsme v Mikulášovicich. První 67km část je za námi a druhá kratší 37km před námi. Nijak se s Lukášem nezdržujeme, dáme rychlou polévku, od Olafa vyfasujeme itinerář druhé části a běžíme dál. Plán je jasný. Určitě chceme oba doběhnout ještě za světla zpět.

"Přece nebudeme znova vytahovat čelovky!" argumentuje Lukáš

Jenže už kousek za tělocvičnou si nevíme rady kudy kam. Z navigace není jasné, jakým směrem v křížení před námi se vydat. Nevíme, co je trasa návratu a co trasa začátku.

"Prosím tě..." ptám se malého chlapce na ulici.
"Kudy to vede do Tomášova, tudy vlevo?"
"Ne" odpovídá
"Takže dál rovně?"
"Ne" odpovídá, což je divný, protože žádná jiná možnost není.
"Tak kudy teda?" ptám se znova
"No, to musíte doleva" odpovídá
"Takže je to teda tudy doleva?"
"Ne" odpovídá zase stroze
"Jo aha..., no ty woe, co to je?" koukám se na Lukáše, který se už valí smíchy.

No nic, běžíme tedy vlevo, což je nakonec opravdu správná trasa. Stoupáme nad Mikulášovice směrem zpět k Německu, když v tom si uvědomím.

"Ty woe, je to pryč!"
"Co, je pryč?" ptá se Lukáš
"No ty třísla, už mě nebolej. Už to úplně přešlo!"

Přestalo to jako vždycky kolem 70. kilometru. Paráda. Zase se mi běží krásně a bez bolesti. Pískovcové skály v této části už nejsou, takže uháníme rychle po loukách a kopcích směrem na Sebnitz.

Skály nikde, ale i přesto je tu krásně...

...jen by Lukáš nemusel furt vybíhat všechny ty kopce 
Za Sebnitzem pokračujeme na rozhlednu Unger na 83. kilometru. Tam už čeká Honza Sedlák s poslední čipovkou K20 a bohatým občerstvením. Jako vždy u mě ale u Honzy zajímá něco jiného.

"Máš tady ten svůj zabijáckej čaj?"
"Mám, dáš si rovnou zase neředěný koncentrát?" odpoví Honza
"Jasný, jako vždycky neředěný!"
...
"Ááááá, to je panečku lomcovadlo! Teď to poletí samo!" oklepu se po prvním loku

No zas tak nám to už ale neletí. Jak jsem si na občerstvovačce sedl, což normálně nedělám, tak jsem strašně ztuhl a znovu se rozeběhnout je opravdu výzva. Nohy už bolí jako čert a Lukáš na tom není, zdá se, o moc líp.

K20, Unger - Sednout si byla velká chyba.

Nicméně seběhneme zase dolů na druhý konec Sebnitzu a pokračujeme dál zpět do Čech. Už nás čeká vlastně jen rozhledna Tanečnice, pak seběh do cíle do Mikulášovic a máme to za sebou.

To že už jsme zpět v Čechách poznáme snadno. Český lesáci se totiž nezapřou a po těžbě dřeva nám tu přichystali namísto lesních cest doslova bahenní lázně. Jako v Německu taky těžili dřevo, ale cesty všude skoro netknutý. Jak to ty kucí německý dělaj? A proč to tak nedělaj i ty naši?

Cestička jak malovaná.
Každopádně nejen tady, ale po celý závod, jsem rád, že jsem si vzal Inov8 X-Claw 275 z Trailpointu s bezkonkurenčním agresivním vzorkem alá X-Talon. Na tyhle sračky jsou prostě to nejlepší..

"Tak a teď už je to jen něco přes 3 kilometry z kopce." oznamuje Lukáš hned, jak se vydrápem na Tanečnici.
"Skvělý, tak mažem, ať už to máme za sebou." přitakám a rozebíhám se dolů.

Za světla to nakonec stíháme úplně v pohodě s minimálně hodinovou rezervou, protože ještě není ani 7 večer. Seběhnem Tanečnici, vyběhneme z lesa na louku a Mikulášovice jsou na dohled.

Mikulášovice na dohled.

Poslední metry finiše do cíle
Foto: Filip Smetana
A je to. Jsme tu.

"Cíl!"

Pomyslnou cílovou pásku 103 km dlouhé tratě protínáme s Lukášem na společném prvním místě v čase 13:44 lehce po 7 hodině večer. No, na to, že mám od ledna naběháno jen necelých trapných 300 km, tak velká spokojenost. Sice ještě 3 dny poté na Velikonoce nemůžu skoro ani chodit, ale i to časem přešlo a zbyly jen super zážitky.

Na 3. místě cca 25 minut po nás dobíhá i skvělý Petr Herejt a pódium je tak kompletní. S Lukášem si při vyhlášení ještě musíme střihnout kámen, nůžky, papír o to, kdo dostane pohár s 1. místem a kdo s druhým. K mé radosti je štěstí konečně na mé straně. Úplně stejně jsme to tu měli totiž i před dvěma lety s Robem Frohnem, taky jsme doběhli spolu na prvním místě a tohle střihnutí si o pohár jsem ale prohrál.

Bedýnka (zleva): já a Lukáš společné 1. místo, Petr Herejt 3. místo

Trofeje 
Díky Egonovi a Olafovi za fakt překrásnou trasu obsahující mimo jiné i přesně 8 069 schodů, jak Marta Ernstová pečlivě spočítala a jako vždy za skvělou organizaci závodu. Lukášovi dík, že byl super parťák na trati a doufám, že si zase spolu někde brzy zaběháme a né jako teď až po dvou letech.

Samozřejmě velké díky mým partnerům Kronium a Trailpoint. No a také Filipovi Smetanovi za parádní fotky ze závodu.

Skvělé GoPro video ze závodu od Josky Schovánka (4. místo)
Mihneme se tam s Lukášem v čase 4:40 a v závěru videa na vyhlášení.
 

Toto byla do července moje poslední stovka. Teď zase zpátky na kolo, abych byl ready 8. června na TransAtlanticWay Race, což je jedno-etapový silniční cyklistický závod bez supportu okolo Irska o délce 2 500 kilometrů. Moje nová výzva na kterou se moc těším a doufám, že mi budete držet palce.

Díky moc, že jste se dočetli až sem a zase někdy, někde čau.


Odkazy
Související články

pondělí 19. prosince 2016

Pražskou stovkou až na konec vydařené EKUT trilogie

9. 12. 2016, Spálené Poříčí

Foto: Jiří Januška
Foto: Jiří Januška

"Tak jak se těšíš na poslední letošní závod?" ptají se mě doma před odjezdem
"Těším se. Ale hlavě už to chci mít za sebou. Jsem nějakej unavenej." odpovídám

Po Loučení, první etapě EKUTu před 14 dny, se cítím tělesně docela fajn. Nic mě nebolí ani netrápí, ale únava nějak ne a ne odeznít. Motivace do závodu se bohužel taky nějak nedostavuje. Na čtvrtého v pořadí EKUTu Tomaše Kadlece mám po prvních dvou etapách (178km, +7700m) hodně slušný 3,5 hodinový náskok. Nemusím to tedy ani nijak hnát a to 3. místo v EKUTu si pravděpodobně v pohodě udržím. Na kluky přede mnou letos holt prostě nemám. Vlastně mi jde jen to, to nějak dokončit, vše už mít za sebou a pak si konečně odpočinout.

No, dost chabá motivace. Nakonec mi vytrhne trn z paty Michael z Trailpointu, když se v týdnu před P100 domluvíme na nějaké společné spolupráci. To mi nalije úplně novou krev do žil. Mám z toho fakt radost, kterou ještě znásobí fungl nové Inov8 X-Claw 275 na mých nohou. Konečně boty, které mi v řadě Inov8 dlouho chyběly: grip X-Talonu s pohodlím a ochranou Race Ultra. To je přesně nový X-Claw 275.

Nakonec, už dobře naladěn, přehodnotím cíl si pouze udržet 3. místo EKUTu a přidávám další cíl být v Top 10 Pražské stovky. Nebude to vůbec jednoduché, vzhledem k únavě po Loučení a zvučnými jmény nabité startovce, čítající skoro 300 jmen. No uvidíme.

Start P100 je letos ze Spáleného Poříčí u Plzně a čeká nás krásných 151 km s +4 900 m převýšení přes celé Brdy, včetně pro veřejnost nedávno otevřeného bývalého vojenského újezdu Brdy až do pražských Modřan.

Mapička P100 2016
"Sakra. Jsem si ty nový botky nějak utáhl." zjišťuji, když jdeme ze zázemí v místní škole na start.

Docela nepříjemně mě při každém kroku tlačí. Přemýšlím, že si je ještě povolím, ale na náměstí už střílí ohňostroj. Start je co nevidět, nemůžu se už zdržovat. Ani ne 200 metrů po startu je zúžení cesty, kde se to určitě hodně zacpe, takže je potřeba tam být co nejdřív. Však X-Claw budou za chvilku mokré, roztáhnou se a povolí. Bude to ok...

Na startu se pozdravím s Jožem (průběžně 2. v EKUT), Kuřetem (1. v EKUT) a s ostatními a jde se na to. Start.

Po vymotání se ze vsi následuje pozvolné stoupání na první kopec Kokšín. Běžím ve skupince asi 20 běžců na čele kousek za Jožom. Při každém kroku do kopce cítím, jak se mi v utažených botách pomalu odírají paty.

"To bude dobrý. Ono to povolí. Nemá cenu kvůli tomu zastavovat." přesvědčuji se

Seběh z Kokšína, po označení první kontroly K1, je ale parádní a v pohodě. Chodidla se natlačily do špiček a paty vůbec nedřou. X-Claw v seběhu drží jak přibité, super.

"To půjde! Vždyť jsem to říkal."

Nicméně v dalším stoupání už paty zase bolí tak, že fakt zastavím. Sednu na pařez, povolím boty a upravím ponožky. Na patách už jsou puchýře a to jsem mazal chodila, paty a vše ostatní tučnou vrstvou vazelíny. No super a to jsem teprv někde na 15. kilometru.

"Kurva, kurva!" nadávám si

Zastavení ale moc nepomohlo, bylo už holt pozdě. V dalším stoupání na Třemšín, to dře a hlavě pálí snad ještě víc. Hlavně pravá pata. Puchýř zdá se už dokonce praskl. Stoupám tak pomalu, že mi už všichni zdrhli. Když začínám klesat z vrcholu Třemšína, tak celé již roztrhané čelo už stoupá zpět z občerstvovačky v Třemšínské boudě. Ach jo.

Dorazím dolů, doplním si jen pití a jdu hned stíhat ostatní. Prvních pár kroků do kopce mě ale vrací okamžitě zpět. Bolí to jak sviň. Tady ani beran nepomůže. Dál to nepůjde, musím to ošetřit a hlavně zalepit. Jenže náplasti nemám. Celých 5 let co běhám ultra trail s sebou tahám vždycky náplasti, ale nikdy jsem je nepotřeboval. Nikdy jsem neměl puchýře a tak jsem ty náplasti z výbavy před 14ti dny před Loučením vyhodil... K sakru, zákon schválnosti je neomylný.

"Máte tu někdo náplasti?" hulákám hned co se vrátím zpět do útulny
"Mám, já mám." odpovídá naštěstí jeden z orgů
"Super, díky moc."

Nechci se tolik zdržovat, jak jinak vždyť stále závodím... , a tak si zalepím jen pravou patu, která bolí o hodně víc. Už je pěkně otevřená, jak puchýř praskl. Levou nechám levou a běžím dál zpět nahoru na Třemšín. Je to lepší, teda alespoň ta pravá pata.

Následují táhlé pasáže převážně po zpevněných cestách nebo asflatkách. Normálně by mi to vadilo, ale teď je to ok. Když běžím, chodidla jsou natlačené ve špičkách a paty se nedřou a tak běžím, co to jde. Na některých místech je to ale hodně namrzlé, jsou tu i zbytky sněhu a to co se zdá jako louže, je ve skutečnosti led na tom voda. Místy přes celou cestu. Po jednom seběhu následuje ostrá levá přesně na takovém super místě. Jen co na led pod louží v zatáčce došlápnu, už letím k zemi.

"Áááááááááááááááá"

Slide na jak na motorce. Po boku na ledu dokloužu až do příkopu. Au. Zvedám se. Levý bok mám úplně durch mokrý a naražený koleno. Super.

Začátek závodu zatím víc než ideální. Následující úsek přes vrchol Prahy (862 m n.m.), čipovku v Nepomuku až ke kopci Třemošná na 51. kilometru mám celý jakoby v mlze. Mlha tu sice je taky a dost hustá, ale jako bych měl mlhu i hlavně. Jen běžím, nic moc nevnímám a hlavně se snažím v hlavě vypnout to, jak strašně mě bolí ta levá neošetřená pata. Ve stoupání na Třemošnou už to nejde vydržet. Zastávka, vyzutí, pofoukání bebí, které už krásně mokvá nejen krví a se skoro rozvázanou botou vzhůru dolů do přes vyhlídku K10 Kazatelna až do Oseče, kde čeká Michael s Kristýnou a občerstvovačkou Trailpointu.

"Čau Aleši, tak co, jak to jde? Co boty?" ptá se Michael
"Na prd. Já vůl si je moc utáhl a už mám puchýře jak sviň asi od 15. kilometru."
"Nemáš náplasti, hodně náplastí?" ptám se pro změnu já

Michael mi dá naštěstí skoro celej pakl. Super. Nicméně od teď až do Jínců už žádné stoupání být nemá, tak to tolik bolet nebude. Ošetření nechám raději tedy až na čipovku do Jínců, kde mám i dropbag s novými ponožkami, které snad taky pomůžou. Zaliju hrdlo několika hrnky výborného horkého bujónu a pádím dál. Nemůžu se zdržovat, prý jsem v pořadí až někde ve 3. desítce. Hrůza!

Do Jínců na cca 70.km přicházím ještě za tmy za jasného svitu čelovky Fenix HL60R, kterou si zase nemůžu vynachválit. Na ty těžké kamenité seběhy v noční části jsem rád využil i ten nejvyšší 950lm mód, abych měl jistotu, že v tom fofru nešlápnu někam vedle. Přeci jen mám stále strach o kotník, který mi na začátku léta rupnul.

Tentokrát ošetření neodfláknu. Obě už otevřené paty vyčistím vodou, na puchýře dám vrstvou vazelíny a přelepím to náplastí. Vazelínu nanesu i na samotné náplastě, do rezervních fusek zevnitř i z zvenku a taky do pat obout bot. Něco pojím, doplním gely z dropbagu a bič a pryč. 20 minut zdržení, ale stálo to za to. Hned při stoupání na Plešivec paty sice cítím, ale už to naštěstí tak nebolí. Super.

Plešivecký hřeben a svítání

Kontrola kruhů pod očima. Ok, ještě dobrý.

Krásné to zákoutí pod Plešiveckým hřebenem
V Běšíně, který je ani né 12 km od Jínců, zjišťuju, že už mám ve flašce jen poslední 3 decky koly a dalších minimálně 12km do další občerstvovačky. Dneska nějak hodně piju. Když koukám nad vesnicí se tyčící vrchol Písku s radarem řízení letového provozu, žíznivě polknu. Musím někde doplnit vodu. A hele, u rybníka na návsi je pumpa. Zkouším pumpovat, teče, ale nikde nápis jestli je pitná nebo ne. To je jedno. Dopumpuju kolu vodou až po rysku 1l a běžím dál. Stoupání je prudší a prudší přecházím do chůze a chci se poprvé napít.

"Bléééééééééééééééééé, no fuj, to je humuuuuus!"

První doušek lahodné koly, která zůstala v hadičce, střídá hnus připomínající chuť zkaženého žabince nabíraného rezavým hrncem. Fuj, žaludek povyskočí hodně vysoko. Vylejvám všechno z flašky. Paráda dalších 10 km úplně bez vody. Dneska mi to jde.

Na vrchol Písku už jen kousek

Písek vrchol a radar stanice řízení letového provozu ČR
Výstup na Písek je pěkně výživnej. Olaf se zase vyřádil a natrasoval to tak, jak to umí jen on. Cestou necestou. Funím nahoru jak sentinel, bolavé paty ani nevnímám, chtěl bych se hlavně napít, ale není čeho. Písek za mnou, to jsem ještě ok, ale na Velký Babě mám už jazyk až na vestě.

Nakonec mě zachrání kouzelná studánka s vynikající vodou, která se po seběhu z Baby objevila jako na zavolanou. Tankuju plnou.

Moje záchrana a v tu chvíli nejlepší voda na světe
 
Studený vrch s rozhlednou
Úplný Krakonošovo
Den jak malovanej
Na další čipovce K19 v Malém Chlumci na 90. km mi udělá radost vynikající vývar, který do sebe vyleju rovnou z pulitru od piva. Navíc skvělé zjištění, jak jsem se pěkně posunul v pořadí vpřed. Už jsem 11. Paráda. Mám dalších 60km na to, abych se dostal o jedno místo vpřed do cílové top desítky. To by snad mělo klapnout.

Nicméně opak je pravdou. V dobrém rozmaru se ještě vyškrábu na vrchol Charvát, ale pak na mě v seběhnu přijdou strašné krize. Nejde mi běžet, padla ne mě hrozná únava. Hodně chodím a občas se dokonce zastavím sednu na pařez a vydýchávám se.

"Frnk" a už mě jeden borec předběhl

To jsem si vyfotil, abych si před dalším závodem mohl říct:
 "Takhle Aleši, takhle tedy ne!"
Zkusím běžet v háku za ním, ale jeho ostré tempo mě ještě víc unaví. Zase někde dřepím a odpočívám. Tahle mizérie, ze které se mi nedaří dostat a to jsem do sebe kopl snad všechny kofejnový lomcovadla, co jsem sebou měl, trvá dlouhých 20 kilometrů až na další čipovku ve Lhotce na 108. km. Mezi tím mě předběhnou naštěstí pouze dva stovkaři a několik běžců z dětské trasy. Když ale přiběhnu do Lhotky, překvapí mě z občerstvovačky vybíhající Robert a ještě asi 3 další stovkaři.

"Když se tu moc nezdržím, mohl bych je třeba docvaknout." bleskne mi hned v hlavě nový impuls.

Jenže nezdržet se na tradiční frgálové občerstvovačce organizátorů mé oblíbené Rakovnické 60? To prostě nejde. Dám si tedy výborný ale hodně rychlý trojboj frgál, polívka, frgál. Doplním točenou fofolu a vyrážím dál. Zdržení ani ne 5 minut a 2 stovkaři tu ještě sedí. Super. Do cíle je to už jen pouhý maraton, tedy cca 42 kiláčků.

Frgálová K23 od týmu Rakovnická 60
Když o něco jde, tak to jde úplně samo. Najednou se mi běží zase skvěle a rychle. V dálce už vyhlížím Roba, musím ho určitě za chvíli dohonit. Dlouhá krize před Lhotkou je definitivně pryč. Zdržuje mě jen to, že tento úsek tratě je fakt nádherný a kochací. Udělalo se krásně pozdně odpolední světlo, které úžasně nasvěcuje krásnou krajinu. Nedá mi to, vyndám foťák a fotím o 106.

Kousek za Lhotkou, letos nám zase vyšlo to pravé zimní počasí...

To už je skoro kolmé stoupání na Píšťák 

Miluju svoje hůlky, bez nich bych pošel!

Píšťák, skoro nahoře

Píšťák, vyhlídka

Pěkný obrázky, ale trochu to zdržuje. Takže mě ani moc nepřekvapí, když mě na Babce na K26 doběhne Martin Jiskra. Něž si uklidím výkaz, hole a foťák, tak už je hluboko pode mnou v náročném kamenitém klesání, které si tu Olaf pro nás připravil. Padám dolů za ním a lituji ty, kteří toto půjdou za tmy.

Nenáročné klesání z Babky...
Martina se mi nedaří dohnat, ale přeci jen někoho docvaknu. Robert. A neběží, pouze jde.

"Já už mám stehna, úplně na kaši, už nemůžu běžet." oznamuje

Ne že by mě to u Roba, jakožto známého přepalovače, překvapilo, ale přiznávám, potěší to, protože jdu přes něj a dostávám se tak na 10. místo. Skvělý.

Přes krásné Černolické skály se dostávám na dohled od Cukráku. Je 15:45, světla je čím dál tím míň a za chvíli západ slunce. Sice je ještě vidět, ale raději si už teď někde dřepnu na pařez a připravím čelovku. Jak si tak sedím, otočím se, co to za mnou funí a ona to grupa 5ti běžců a jdou přeze mě. Kde se tu kurník vzali? Většina jsou z kratší 80 km trasy, ale stovkaři Honza Kotyk a Tomáš Kadlec (průběžně 4. v EKUT) mi radost nedělají a okamžitě mě donutí zvednout můj línej zadek. Ten 10. flek si musím udržet!

Cukrák na dohled
Přes kluky se dostanu ještě v prvním stoupání a dál se držím svěžího tempa tří čerstvých osmdesátkařů, s kterými dobíhám až na poslední čipovku v Jílovišti. Do cíle už nějakých slabých 22km. To už nemá cenu se ani zdržovat nabízenou polívkou. Místo ní do sebe kopnu gel a zapiju ho točenou malinovkou. Hmmm, ta je tak dobrá, že si beru litřík i s sebou do flašky a běžím sám vstříc legendárnímu údolí Nazaret.

V rámci Pražských stovek jsem to tu už párkrát běžel, takže mě drsnější terén a hlavně nespočetné skákání přes potok nijak nevyvádí z míry. Nicméně to nemění nic na to tom, že je to opravdu parádní úsek s bonusovou hrou: Bude na konci v botách sucho? ANO/NE. 

Dnes se daří, HL60R šajní na max svých 950lm, vše je krásně vidět, letím rychle přes všechny nástrahy Nazaretu a na konci končím onu hru úspěšně. V botách je sucho, takže se hned drápu do příšerně prudkého stoupání směrem na Cukrák. Nejdřív si ale po pár metrech označím na stromě kontrolu K30. Po dlouhé době se mi zase připomínají puchýře na patách, jak se chodidla v botách sunou do pat. Když se konečně vyškrábu tím brutálem až nahoru, vidím, že se proti mě někdo vrací. A on to Martin Jiskra. 

"Máš tu kontrolu?" ptá se
"Myslíš tu, která je dole úplně na začátku tohodle krpálu? Mám, tys jí neviděl?"
"Ne" a rozebíhá se pro ní dolů

Tak to mu fakt nezávidím. Na druhou stranu, nevyužij takto hozené rukavice. Najednou jsem už devátý! To si musím udržet. Před 2 lety jsem doběhl EKUT třetí a P100 devátý, kdyby se to podařilo i letos, kruh mé EKUT trilogie by se tak krásně uzavřel. Opřu se tedy do toho a běžím, co to dá. Dotahují se ke mě sice další čelovky, ale to Martin nebude, to budou ty osmdesátkaři. A taky že jo. Skvělý, řadím se za ně nechám se jimi táhnout v parádním tempu přes Zbraslav, most Závodu míru přes Vltavu až k Arcibiskupskému altánu nad Zbraslaví. Tam už na ně sice nestačím, ale stále je mám na dohled a to i ve stoupání na Šanci. Pohledem zpět z Šance na protilehlé klesání od altánu vidím blížící se světlo čelovky. 

"Martin! Už je mi v patách. Sakra!"

V klesání k Nickerleho vyhlídce se míjím s osmdesátkařema. Ptám se, jak je to ke kontrole ještě daleko, protože klesám už vyloženě s nechutí. Myslel jsem, že už žádné klesání nebude, ale to by nebyl Olaf, aby nám to ještě na posledních kilometrech závodu neosladil.

Jenže při stoupání zpět vidím, jak se rychle blíží další čelovka. To není možný! Jak to, že už je tady? To musel tu Šanci snad vyjet lanovkou, ne?! Ještě větší překvapení přichází, když se na začátku vracečky k Nickerleho vyhlídce míjíme. Není to totiž Martin Jiskra, ale Honza Kotyk. A vypadá hodně odhodlaně. Navíc prohodí něco o tom, že teď valí bomby, že už chce být v cíli. Chápu to jasně, jde po mě.

"A sakra!"

Sbalím nohy na ramena, zapínám berana a zdrhám pryč, jak nejrychleji jen můžu.

"Já chci svoje 9. místo! Nesmí mě už předběhnout!" řve mi beran v hlavě  

A zase, když o něco jde, tak to člověk i po 145 km dokáže rozbalit tak, jako by v nohách neměl nic. Najednou nevnímám ani únavu, ani puchýře na patách, ani kilometry v nohách a letím jak vítr. Postupně předběhnu všechny tři už roztahané osmdesátkaře přede mnou a mažu dál.

K Olafošipkám a jeho reflexkám se přidávají další a další jiné reflexky očividně z nějakých jiných akcí či tras. Docela to mate, ale naštěstí si dobře pamatuji upozornění, že letos se půjde do Modřan jinak než v minulých ročnících a to přímo po nové zelené, tak se jí držím a pádím až k Modřanské rokli. Ta nová přístupová trasa se mi moc líbí, je rychlá, kratší a na závěr určitě příjemnější něž to dřívější nekonečné bludiště Olafošipek. 

Vydrápu se posledním krpálem Modřanské rokle, naposledy mě zabolí sedřené paty, označím si poslední kontrolu K35 a mažu přes sídliště až ke škole, kde se naposled ohlížím za sebe. Dobrý. Nikdo za mnou.

No a je tu cíl.

Nejlepší pocit za světě. Mám to za sebou. Nakonec 153 km a +5040m za 20h 50min. Navíc se dozvídám, že nejsem devátý, ale osmý, protože někdo z čela, kde se to dost mlelo, nedokončil.

Vítězové EKUT 2016: (zleva) 1. Tomáš Štverák, 2. Jozef Harčarík, 3. já, 4. Tomáš Kadlec
Skvělý, povedlo se, jsem v top 10 s 8. místem a hlavně mám 3. místo v EKUT 2016 (329km, +12700m). Moje EKUT trilogie se tím tak krásně uzavřela. V roce 2014 jsem byl třetí, loni 2015 první a letos 2016 zase třetí. Tímto s EKUTem končím, třikrát mi to už stačilo. Je to skvělá, ale fakt náročná magořina:). Příští rok půjdu pouze P100, kde mi bedýnka ještě chybí a já bych si jí moc přál. Loni chybělo pouhých 8 minut, tak třeba příští rok neunavený z EKUTu to konečně cinkne.

Díky Olafovi a všem členům jeho skvělého týmu za parádní a za mě naprosto bezchybný závod, Jožovi a Tomášovi a všem ostatním spoluběžcům z EKUTu i P100 za super společnost na trati.

Za podporu velké díky Trailpointu a Kronium

Užijte si hezký svátky a všem přeji úspěšný, šťastný Nový rok 2017! 

Na Ledopádech v únoru čau :)

Odkazy
Související články
P.S.: Nový boty neutahovat! A hlavně je před závodem nejdřív pořádně rozšlápnout... ;)