čtvrtek 14. prosince 2017

TRANSATLANTIC WAY BIKE RACE 2017 | Jedna etapa, 2500 km, bez suportu, za 7,5 dne

8. 6. 2017, Dublin, Irsko




"Co já tady vlastně vůbec dělám?" honí se mi v hlavě, když se rozhlížím kolem sebe

Skoro 90 jezdců z různých koutů světa tu v dublinském Phoenix parku stojí se svými výzbrojí ověšenými koly, jako vojáci v první linii připravení nastoupit do těžké a dlouhé bitvy. V jejich tvářích je vidět odhodlanost, nadšení a zkušenost. Zkušenost, která mě, jakožto hlavně běžci, asi nejvíc chybí. Cítím se teď proto tak trochu maličký a nesvůj. Fakt, že délka závodu 2500 km je víc, než můj dosavadní největší roční nájezd na kole, tomu moc nepřidá. Na druhou stranu není lepší věc než nastoupit do závodu jako naprostý outsider. Nikdo od vás nic nečeká a můžete jen mile překvapit.

Ke startu připravit, pozóoor....

Ready to GO před startem s Tomášem Zaplatílkem
Cesta na start TransAtlantic Way Bike Race (TAW) začala vlastně už loni a nikterak pozitivně. Za vše mohla zlomenina kotníku při tréninkovém seběhu z Milešovky. Na 3 měsíce mi vystavila stopku od běhání. Protože jsem nemohl běhat, začal jsem po 2 měsících alespoň intenzivně jezdit na kole a pak, v rámci mého výletu #NordSeaTrip, se dojel vykoupat za necelé 3 dny až k Severnímu moři.

Dobrodružství a zdolání velkých vzdáleností vlastní silou v minimálním čase. To bylo to, co mě na tomto výletu bavilo nejvíc a já to chtěl znovu zažít. Plánoval jsem nějakou další podobnou cestu, ale závod? To mě vůbec nenapadlo. Shodou okolností znovu na Milešovce, na podzim, v době kdy už jsem zase běhal, potkávám při závodě 4x4 Milešovka Michala Hampla, který jel irský TAW loni jako jediný Čech a skončil na úžasném 6. místě. Slovo dalo slovo, pár fotek v mobilu a já měl jasno, že tohle musím zažít taky. Závod místo výletu, to je ono!

2 500 kilometrů s 20 000 metry kumulovaného převýšení na jeden zátah bez jakékoliv dopomoci. Navíc krásné a zároveň drsné Irsko. Věčně zelený ostrov, kde jsem před 13 lety skoro rok žil a kam mě to nejen v myšlenkách stále táhne. Skvělá příležitost se tam znovu vrátit, zavzpomínat, zažít něco výjimečného a přitom si pořádně šáhnout na dno.

"Jo, jdu do toho!" odhodlávám se

Ale ouha. Při pokusu o registraci zjišťuji, že závod je již beznadějně obsazený. Přihlašuji se tedy alespoň na listinu náhradníků. Po dlouhých dvou měsících čekání přesně 10. ledna mi přichází potvrzení, že pár jezdců odřeklo a jsem nakonec IN! Okamžitě účast potvrzuji, zacvakám nemalé startovné a trénink spolu s přípravou výbavičky může začít.

Výbava ale potřebuje poladit opravdu razantně. Tohle není sranda výlet za koupáním k moři, ale ostrý závod. Navíc to celkové převýšení +20 000 metrů. Na to zrovna nemám svojí žiletku Author úplně nastavenou. Takže nová přehazovačka, kompakt tácy + kliky, větší kazeta (28z), silniční pedály, širší pláště, skvělé brašny Apidura, spacák, karimatka, lepší aero hrazda, silniční tretry, péřovka a hromada a hromada dalších věcí. V podstatě oproti loňskému výletu k Severnímu moři zůstalo stejné jen samotné karbonové kolo Author CA6600 (r. 2009) a jinak nic. Vše je ale nyní skvěle vychytané a při několika trénincích v plné polní i dobře odzkoušené. Váha kola v plné polní je nyní pod slušných 16 kg, takže spokojenost.

Můj hand made BikePacking v2016.08 na loňskou cestu k Severnímu moři
Můj Apidura BikePacking v2017.06 letos na TAW2017







Startovní kupička (chybí pouze spacák)
Výbava Fenix od Kronium.cz



















Co se týče tréninku, plán byl najet na kole do startu 8. června alespoň délku toho závodu tedy 2500km, což je shodou okolností i můj zatím největší roční nájezd na kole. Zároveň při tom ale naběhám cca stejnou vzdálenost tzn. 2 až 2,5 tis. kilometrů za rok. Takže pro mě celkem výzva to stihnout najet na kole jen za 5 měsíců. Nakonec se ale hecnu a v podstatě zcela na úkor běhání nalítám na kole do startu dvakrát tolik. Přesně 5 000 km včetně i jednoho 505 km dlouhého nonstop švihu po oblíbené Labské cyklostezce. Od ledna do června navíc díky intensivnímu kolu jdu dolu s váhou o 6 kg z 82 na 76, což se hodí, můžu si zabalit třeba víc čokolády ;).

Takže čeho bych se vlastně bál. V přípravě jsem udělal maximum, co jsem mohl. No a zbytek přeci zvládne jako vždy můj beran v hlavě.

Znovu se rozhlédnu kolem sebe, už ale s mnohem lepším pocitem. Za chvilku jdeme na to. S Tomášem a Kubou, dalšími dvěma Čechy co tu jsou, si popřejeme štěstí a rozjíždíme se. Celou noc a ráno hustě lilo a teď na start pršet přestalo. To je dobrý znamení.



1. Den: Start

TAW2017: 2 550 km, +20 500m
Trasa Trans Atlantic Way Bike Race je v podstatě celá přesně definovaná vyjma prvního cca 260km úseku z Dublinu na první kontrolu (CP 1) v Severo irském London Derry. Tento úsek si musel každý předem naplánovat sám. Z důvodů bezpečnosti je zakázán pohyb po dálnicích (jak jinak) a po většině silnic 1. třídy. Z CP 1 v London Derry se jede dál cca 2 200 km po definované trase tzv. Wild Atlantic Way, což je značená turistická silniční trasa vedoucí po celém západním atlantickém pobřeží od severu až na jih. Tato trasa vede těmi nejhezčími místy, které jen může toto divoké pobřeží Irska nabídnout. Poslední úsek, cca 40 km z CP 2 v Kinsale do cíle v Blarney u Corku, je opět na každém, jakou cestu si zvolí.

Jedeme. Miluji ten pocit, když začne závod. Veškerý stres z přípravy, balení a tréninku můžete hodit úplně za hlavu a konečně se soustředit už jen na závod samotný. Vyjíždíme vlažným tempem, závod sice již začal, ale prvních 15km je tzv. neutralizačních. Vpředu a na konci pelotonu jsou vodiči v reflexních vestách udávající jednotné tempo pro všechny. Jejich úkolem je nás bezpečně vyvést z města až na 15. kilometr, kde nás opustí a tam to teprve skutečně začne.

Šlapeme s Tomášem a Kubou vedle sebe a probíráme každého taktiku. Kdo chce kolik denně ujet, jak bude kdo spát a na kolik dní to odhaduje. Já v tom mám jasno, kolik denně ujedu bude záležet na tom, jak mi to prostě půjde. Každopádně od jedenácti v noci si budu hledat místo na spání a spát chci každý den cca 4-5 hodin. Můj cíl je dát těch 2 500 km pod 9 dní, což je v průměru 270 km denně. No, uvidíme.

"Ty jo 18. kilometr. Už můžeme závodit." hlásí Kuba
"Fakt? Ty woe, tak to už mi všichni určitě zdrhli! Co tu ještě dělám? Jedééém!" dělám si srandu

Peloton se i přes vodiče dost roztahal, takže jsme si ani nevšimli, že vpředu už nejsou a že už se do toho můžeme konečně opřít. Zalehnu tedy do hrazdy a zrychlím. Kuba se nejdřív drží, ale za chvíli jsem úplně sám. Od teď už se s Kubou ani s Tomášem po celou dobu závodu neuvidím.

Neprší a jede se mi skvěle. Vůbec netuším na jaké jsem pozici, ale stále někoho předjíždím a to mě hrozně baví. Navíc vylezlo i sluníčko. Paráda. No, je mi až vedro.

Až před hranice Severního Irska do města Castleblayney (cca 110. km) jedeme v podstatě všichni po státovce N2. Přestože je to silnice 1. třídy, je povolená. Má široké krajnice tzv. hard shoulders a je tudíž pro cyklisty bezpečná. Není tu sice nic moc pěkného na koukání, ale beru to jen jako takový rychlý teleport do Severního Irska. Tam už bude oceán a konečně Wild Atlantic Way. Navíc vítr fouká do zad, tak jedu rychle s průměrkou kolem 35 km/h. Co víc si přát.

Státovka N2 a jízda po hard shoulders

Za Castlebayney se ale tato silnice mění v dálnici, takže dál po ní už jet nemůže. Ještě před tímto městem mě ale zastaví práce na silnici a kyvadlový průjezd v jednom směru.

"10 minut" říká dělník striktně

Přestože bych s kolem v pohodě projel, projet mě prostě nenechá. Čekám netrpělivě asi 5 minut a dojíždí mě další jezdec. Chvíli po něm druhý. Prohodíme pár slov. Oba na mě působí hodně našlapaně a velmi odhodlaně. Až později zjistím jejich jména: Charles Batho a Dan Massie oba z Anglie. Zajímavá náhoda, že jsme se tu takto už na začátku sešli jen mi tři. Ač to v tuto chvíli ještě netušíme, budeme se spolu s Danem a Charlesem od teď přetahovat o výsledné pozice až do úplného konce závodu.

"Let's go guys!" pouští nás dělník vpřed

Nic si nedarujeme a společně se naháníme až do Castlebayney. Jízda v háku je v tomto závodě zakázaná, takže si nemůžeme pomáhat jízdou v balíku. Musíme mezi sebou dodržovat předepsané rozestupy. Jediná možnost si znovu pokecat je jen při vzájemném předjíždění nebo jízdě vedle sebe.

"Jedeš dál po doporučené cestě nebo po vlastní?" ptám se Charlese na křižovatce v Castlebayney
"Ne. Po vlastní." odpovídá a každý pokračuje dál svou cestou.

Jsem zase sám, což mi vůbec nevadí na rozdíl od toho, že začalo pěkně pršet. Ze začátku lehký deštík, přešel do totální průtrže mračen, která, zdá se, jen tak nepřejde. Zastavuji. Oblékám rychle nepromokavou bundu. Návleky na tretrách mám celou dobu, ale nepromokavé kalhoty si neberu. To je chyba. Liják stále zesiluje. Nohy mám za chvíli durch a v tretrách i přes návleky úplný bazén, protože voda teče dovnitř po návlecích na nohy. Chtělo to přes ještě ty nepromokavé kalhoty, ale už je pozdě. Aby toho nebylo málo, projíždím v jednom údolíčku zaplavenou silnici, která vypadá spíš jak řeka. Myslím si, že je to mělké a vlítnu do toho celkem rychle. Voda je ale najedou až nad přehazovačku, tretry jdou při šlapání úplně pod vodu a já to tak tak na poslední chvíli vyrovnám, abych z kola tím zbrzděním nespadl a nešel do vody celý.

Sem si měl vzít spíš kanoi
    
Když tě to baví, není co řešit.
Foto: James Robertson
Ta Adrianem (hl. organizátorem) doporučená, nikoliv povinná cesta, je nic moc. Samý kopec a nekvalitní, pomalé vedlejší silnice. Zdá se, že jsem snad jediný, kdo se touto cestou vydal, protože během dalších minimálně 100 km vůbec nikoho nepotkávám. Všichni už jsou určitě dávno za první kontrolou v Derry. Jsem pomalej.

Po 240 km z Dublinu a 9 hodinách v sedle dorážím konečně před osmou večer na CP1 v severoirském Derry. Check point je umístěn přímo uprostřed krásného pěšího mostu nebo spíš lávky The Peace Bridge. Kontrola, razítko do výkazu a už už se mám k odjezdu, abych se pokusil stáhnout mojí ztrátu, kterou jsem musel tou blbou trasou nabrat. Ale kolikátý vlastně jsem? Ptám se tedy ještě rychle orgů.

"Tak si tipni, kolikátý jsi." vyzývají mě
"Já nevím, tak někde v půlce. Čtyřicátý, padesátý asi?"
"Kdepak jsi v Top 10, jsi na 9. místě!"
"Cože? Devátý? To není možný!" nechápu nic

Takže mi to jde skvěle! A já se tak podceňoval. Strašně mě to nakoplo. Teď mám najedou sílu a chuť se do toho opřít ještě víc. Závod pro mě znovu začíná. Šance bojovat o přední pozice mě nakopne v jakémkoliv závodě.

"Pokud si chceš koupit něco k jídlu, tak moc neotálej. V osm tu všude zavírají a dál už si nic do zítřejšího rána nekoupíš." radí mi ještě při odjezdu osazenstvo kontroly.
"Jj, pravda, málem bych zapomněl. Díky."

Dyť já vlastně musím i něco jíst! Nic ale po cestě nenacházím, až na konci města McDonald's a před ním kolo jednoho ze závodníků. A hele, on je to ten anglán Dan z té uzavírky na silnici. Prohodíme spolu pár nadávek na adresu irského počasí, stále totiž leje a během toho, co ještě jím, Dan už valí dál.

Po 20 minutách vyrážím také. Z Derry už se jede dál až na CP2 přesně po trase Wild Atlantic Way. Konečně oceán a krásné, drsné a divoké Irské pobřeží. Ale také pořádné kopce a hlavně společník na zbytek celé trasy: protivítr. Na včerejším předstartovním briefingu, to Adrian vystihl, co se týče navigace a větru, přesně:

"Pokud budete mít oceán po levé straně a vítr v zádech, buďte si jistí, že jedete špatně."

Takže s oceánem vpravo, protivětrem a dalším slejvákem bojuji do jedenácti do noci, kdy je podle mého taktického plánu načase si najít spaní. Potřebuji jakýkoliv přístřešek, přestože mám kvalitní žďárák, tak péřový spacák na dešti nerozbalím.

Selfíčko s novým kámošem Masseyem Fergusónem 
Místa (skoro) tak akorát.












Nakonec po delším hledání mě na konci nějaké vesnice zaujme probořená kamenná zeď u statku a za ní přístřešek se starými vyřazenými traktory. Přeskočím s kolem přes zeď a jsem tam. Mám co dělat, abych se mezi ty traktory s tím mým pelechem vůbec vešel, ale nejak se tam nakonec napůl pod jedním traktorem poskládám. Je půl 12, nařídím budíka na 4 hodiny spánku a jdu chrnět. Už se těším na zítra. Baví mě to.




Za dnešek najeto: 303 km, +2 970 m (Dublin - London Dery - Lematudder)



2. Den: Cestou necestou


"Pi píííp, pi píííp, pi píííp" řve v půl čtvrté ráno budík.
"Co to! Uáááá" leknu se a vystřelím z lehu do sedu, až si málem jebnu hlavou o schůdky traktoru pod kterým ležím.
"Kde to jsem, co se děje?" ptám se sám sebe

Už mi to dochází. Jedu vlastně ten závod... jó, ten závod v Irsku, naskakuje pomalu mozek. Mám pocit, že jsem usnul tak maximálně před 10 minutami. Popravdě skoro jsem nespal. To je můj klasický problém, když jsem unavený a přetažený, tak nedokážu usnout. Spíš jen tak ležím a odpočívám. Teď to bylo stejný. Navíc jsem v noci furt slyšel nejaké hlasy. Už jsem si myslel, že mě někdo jde z pod traktoru vyhodit, ale nakonec to byly vždycky jen další projíždějící závodníci. Někteří jeli hluboko do noci nebo dokonce nonstop.

Snažím se rychle vyrazit, ale trvá mi to. Sbalit nafukovací karimatku, péřový spacák, žďárák, věci na spaní a vše ostatní zpět na kolo, něco pojíst, promazat řetěz. Nezdá se to, ale zabere mi to skoro hoďku. Hrůza, to musím zlepšit! Mezitím kolem projedou postupně 3 další jezdci a dokonce jedna závodnice. Už jsem z toho na nervy, jak mi to trvá. Konečně ve 4:30 jsem v sedle a vyrážím. Slunce je už dávno nad obzorem, sice za mraky, ale neprší, skvělý!

Pořádně se do toho opřu. Nevím kolikátý teď jsem, ale 9. už rozhodně ne. Muselo mě předjet strašně moc lidí a já je chci všechny dohnat. Jede se mi parádně. Nasávám energii z překrásné krajiny, která se přede mnou otevírá. Divoké útesy, rozeklané pobřeží, zelenou trávu spásající všudypřítomné ovce, jejich specifická "vůně" a rozbouřený oceán. Nádhera.

Malin Head - Nejsevernější bod Irska
Přes nejsevernější bod Irska Malin Head, kde předjíždím pár prvních závodníků, se dostávám pod úpatí Mamore Gap. První z pěti vrcholových prémii v rámci vložené soutěže Mike Hall King of the Mountains na počest letos tragicky zesnulé největší legendy dálkové cyklistiky Mike Halla.

Začátek stoupání pohoda. Úzká slinička ale rychle nabere takové strmosti, že mi to úplně ničí stehna. Nedá se to vůbec urvat. V nejprudší vrcholové pasáži nakonec potupně sklopím uši, slezu z kola a musím jít pěšo. Kompakt a 28 kazeta na to prostě nestačí. Už chápu proč většina jezdců má kazety o alespoň 34 zubech a děsím se dalších brutálních stoupáku, kterých je prý tady v oblasti před Donegalem opravdu hodně.

Já myslel, že se pojede kolem vody po rovině...
Po zaslouženém odpočinku při sjezdu z Mamore Gapu a rychlé snídani v sámošce ve vesničce pod ním se sjíždím s Finem Markem (Markku Leppala). Chvilku jedem vedle sebe, kecáme a dozvídám se, co vše už má tenhle týpek za sebou. Mimo jiné i TransAM a TransCon tzn. cyklistické závody bez suportu napříč Amerikou (5,5 tis. km) a na napříč Evropou (4 tis. km).

"A co si už jel ty?" ptá se mě Marrku
"Já... , já nejel ještě nic. To je můj první závod tohoto typu. Spíš běhám ultra." odpovídám trochu se studem

Drápem se do dalšího kopce. Marrku je asi 100m za mnou. Skoro nahoře, u kamenité cestičky odbočující od silnice mě zastaví taková babička u auta.

"Nevíte jestli tahle cestička vpravo vede do národního parku Glenveagh?"
"Ne, to nevím. Já vím jen, že já mám jet po této silnici rovně." odpovídám

Rozjedu se dál rovně a jen pro jistotu kouknu na navigaci v hodinkách. Ty ale překvapivě ukazují zatočit také vpravo po té kamenité stezce.

"Cože?" nevěřím svým očím

Na brífinku před závodem nás upozorňovali na cca 10 kilometrovou "štěrkovou" pasáž, ale toto? Každopádně všichni loňští účastníci TAW se prý shodli na tom, že je to skvělý a tak to nechali i v letošní trase. No nic, mezitím mě dojel Markku, tak odbočujme ze silnice po štěrku vpravo dolů a jdeme na to. Držte si klobouky, pojedeme z kopce a bude to drncat!

"To myslí jako fakt vážně?"

Chtělo by to celopéro

Glenveagh
Většina jde opatrně sjet i se silničkou, jen pár úseků musíme z kol slézt. I tak je to opravdu úlet a nakonec fakt top úsek, na který jen tak nezapomenu. A ani Markku, protože ten nakonec proráží jeho přední bezdušový plášť a musí lepit. Tím končí naše společné putování. Dál pokračuji sám.

Postupně dojíždím a předjíždím další a další závodníky, až mě to samotného překvapuje, jak mi to jde. Musím se kouknout do mobilu na Trackleaders, jak na tom jsem. Všichni máme totiž na kolech GPS trackery, které každých 5 minut odesílají naší pozici na mapu na Trackleaders.com a každý se tam může podívat, jak se komu daří. Jak fanoušci tzv. dotwatchers, tak samotní závodníci.

V mobilu vidím, že kousíček přede mnou je další závodník s iniciály "JJ", tak se ho vydávám s chutí nahánět. Když ho dojedu, koukám, jak je strašně dobitej. Odřený rameno, předloktí, bok, stehno a lýtko. Potrhaný dres nasátý krví.

"Co se ti proboha stalo?" ptám se
"V noci jsem sjížděl z kopce a najednou mi něco skočilo přímo pod kolo. Asi ovce, nevím. Tak jsem se s tím srazil a jsem šel k zemi asi ve 40 km/h."
"Shit! A si v pohodě? Můžu ti nějak pomoct?"
"Ne ne, už je to dobrý. Jsem jen odřený, mám prasklou helmu, zlomený berany, levou páku od brzdy a přesmykače, ale jedu dál!" usměje se a směle dupe dál.

Úplně je mi stydno ho předjet. Už jen tím, že pokračuje i přes toto všechno dál je u mě JJ jasný vítěz.

Modro. Asi na 10 minut

Já to říkal.
Kolem čtvrt na 7 večer zastavuji na pumpě v městečku Ardara. Před pumpou stojí opřené další závodní kolo, tak jsem zvědavý, kdo to je. A on to Charles s kterým jsme včera stáli společně ještě s Danem na té silniční uzavírce. Skvělé si zase s někým po celém dni v sedle pokecat. Sedíme na obrubníku před pumpou a během vyprávění zážitků se ládujeme sendviči. Charles pak vyráží dál o něco dřív než já, ale za pár kilometrů ho zase sjedu. Přesně před stoupáním do další vrcholové prémie Glengesh Pass. To je zase opravdu brutální a strmý krpál. Nicméně přestože mám v nohou za dnešek už skoro 300 km, vydupu kopec tak rychle, že mě Charles nestíhá. A to má 34 kazetu a já jen tu zpropadenou 28. Mě se ale zatím jede snad čím dál tím líp.

Když je člověk nahoře, tak to vypadá celkem nevinně.

Kolo je už unavené, furt staví a chce takhle opřené odpočívat.

Tady by se koupalo, nebýt to v Irsku...
Počasí je celý den proměnlivé, občas malá přeháňka, ale teď před nocí se počasí začíná dramaticky zhoršovat. Udělám ještě jednu poslední zastávku pro doplnění zásoby vody a jídla na noc a také na zítřejší ráno. Později bych totiž už nic nesehnal. Je už po 8 večer. Když znovu vyrážím, začíná už poprchávat. Než dojedu Charlse, který mě mezitím předjel, už solidně lije. Rychle tedy ještě zastavuji, oblékám bundu a pro jistotu i nepromokavé kalhoty a návleky na tretry, protože toto jen tak nepřestane.

Během dvou hodin už se to nedá nazvat ani lijákem, ale spíš průtrží mračen. Neskutečný slejvák. Nepromokavé věci to tak tak zvládají, ale jak si v tomto rozdělám někde spaní, to si fakt nedokážu představit.

"Kde budeš spát?" ptám se Charlese, když ho předjíždím
"Hotel v Donegalu!" odpovídá naprosto rozhodně a bez debat

Hotel, hotel, to není blbej nápad. Donegal je si 15km od nás. Horká sprcha, postel, dobít baterky. Hmmm. Sním si v tak hlavě.

"Já ještě uvidím, ale asi taky hotel." odpovídám a jedu napřed
"Hotel, hotel..." usmívám se

Vidina horké sprchy mě v tom dešti žene takovou rychlostí, že Charlese nechávám daleko za sebou.

Po pár km sjíždím už sám do Donegalu, když v tom po jedenácté v noci v hustém dešti uvidím stát u silnice tak 17ti letého kluka s kolem a s mobilem v ruce, jak na mě křičí:

"Bravo. Bravo. Let's go!"

Zastavím a dám se s ním do řeči. Neuvěřitelný. Je to fanoušek dot-watcher, který sleduje závod pomocí Trackleaders a přijel nás v tomhle nečase v noci povzbudit. Promočený tam stojí a čeká až kolem něj někdo z nás projede, aby ho povzbudil. Smekám.

"Good luck!" volá na mě ještě, když se sním loučím

S díky razím dál. Jsem už v podstatě v Donegalu, ale najít ještě otevřený hotel nebo B&B po jedenácté v noci mi docela dost trvá. Nakonec kolem půlnoci konečně něco najdu. Cenu strašných 40 éček se mi podaří usmlouvat na i tak strašných 35 éček.

"Ale já tu budu ubytovaný maximálně pět hodin. V pět ráno mizím a jedu dál." pokouším se argumentovat
"Cože?" kouká na mě hoteliér, jako bych spadl z višně, nicméně víc už nesleví.

Teplá sprcha a postel za to dnes ale opravdu stoji. Nařídím si budíka zase na 4 hoďky spánku tzn. na půl pátou a jdu spát. Pořád mě to baví, zvlášť když v mobilu před usnutím ještě zjišťuji, že jsem se vrátil do top desítky a jsem dokonce sedmý.


Za dnešek najeto: 373 km, +3 920 m (Lematudder - Donegal)



3. Den: Vítr a bolístky

Nakonec spím jen něco přes 3,5 hoďky. Usnul jsem sice okamžitě, ale zbytek času vyhrazeného na spaní nakonec trávím na wc a pokouším se bezúspěšně přemluvit zácpu, která mě trápí. Zase nic.

Horký teplý čaj a skromná snídaně skvěle nakopne, ale navléct se do promočených cyklo hadrů, které samozřejmě nestačily vůbec uschnout, "nakopne" ještě víc. Brrr. Musím jet, ať se rychle zahřeju. Naštěstí nemusím balit věci na spaní, prostě jen sednu na kolo a těsně před pátou ranní jedu. Asi už budu spát jen v hotelech. Žádné zdržení, všechna elektronika dobita, co víc si přát. Jen je to drahý a né moc dobrodružný.

Ještě ve městě, v dešti stále smáčeném Donegalu, si všimnu v dálce přede mnou malé blikající světélko. "To bude určitě Charles" napadá mě. Kopnu do vrtule a za chvíli ho mám. Ale ne, to není Charles, to je ženská. Usměvavá Charlotte Thomphsonn (UK). Včera jsme se párkrát míjeli a přišlo mi neuvěřitelné, jak skvěle jede a že se drží v top desítce i mezi chlapy. Když ji dojedu, jedeme chvíli vedle sebe, abychom neporušili pravidla a kecáme.

"Taky jedu tento typ cyklistického závodu poprvé." řekne mi překvapivě, když probíráme, kdo co má již za sebou.

Po pár společných a příjemně prokecaných kilometrech, se do mě ale dává zima. Rozloučím se s Charlotte a přidám, abych se už konečně zahřál. Pršet už sice přestalo, ale po ránu je stále ještě zima.

Kolem půl deváté projíždím městem Sligo, když v tom vidím před sebou dalšího cyklistu. A zase ženská. Tu už ale poznávám hned, celou dobu vím, že ji mám někde před sebou. Není to totiž nikdo jiný něž Paula Regener (SCO), která loni skončila na 3. místě v celkovém pořadí! Dojedu jí a stejně jako s Charlotte si s ní chvilku povídám, když v tom:

"Kurva! Já jsem píchla!" přeruší Paula naší konverzaci 
"Jeď dál, já tě pak doženu." instruuje a nedává mi šanci jí ani pomoct
"Ok"

Tak jedu. Ani s jednou z holek se už ale nepotkám.

Pozn.: Následující den se bohužel dozvídám, že obě holky nakonec postupně ze závodu odstoupili. Paula kvůli problému s kolenem a Charlotte kvůli zablokované krční páteři. 

Ono snad bude nakonec i hezky! Déšť úplně přestal, mraky se trochu rozestoupily a neuvěřitelná věc: občas vykoukne i sluníčko.

Cože? Bude modro?

Fakt, že jo.

A už se to zase začíná zase mračit. Njn Irsko.
Krásnou jízdu kazí jen fakt, že jsem si ráno asi moc utáhl tretru na levé noze a pěkně mě z toho začal bolet kotník. Tretru tedy úplně rozepnu a po zbytek dne jedu jen tak rozepnutý.

Když už jsem u těch bolístek, tak další věc, co mě začala trápit, je bolavý kloub zápěstí na levé ruce. Snažím se řidítka a hrazdu uchopit nějak jinak, abych si ulevil, ale moc se mi to nedaří. Po chvilce kloub bolí v každé pozici a zvlášť na nerovných silnicích, kde to drncá. Což je teda tady skoro všude. No a pak ta zácpa, zatím jsem ještě nebyl ani jedou. Po tom všem, co jsem už na cestě snědl, mám pocit, že každou chvíli asi prasknu. Jinak se mi jede ale skvěle a všechno to jsou v podstatě prkotiny.


Gumídci. Základní příjem rychlých cukrů.
Chedar. Základní příjem tuků a bílkovin.

Jídlo řeším hlavně po bezinkách, které jsou tu vždy spojené s malým obchodem Spar nebo Centra. Tam seženu vše, co potřebuji. Vlastně jednu věc nemůžu sehnat. Nevím proč, ale asi po tom všem sladkém, co jím, mám strašnou chuť na nejakou pálivou maďarskou klobásu nebo tak něco, ale to tu prostě nemaj. Jako náhražku jsem si ale oblíbil 200g bloček Irského Chedaru, ten je skvělý. Pak jsem si ještě hodně oblíbil gumídky Haribo, těmi se láduji přímo z řidítek v podstatě nepřetržitě celý den.





Kolem čtvrté odpoledne se začíná počasí rychle měnit. Když přijedu po úseku vnitrozemím zase k pobřeží u pastýřské vesničky Kilcommon, překvapí mě opravdu silný protivítr od oceánu. Přijde mi to strašně sradovní, jak hrozně to fouká a je to pro mě zatím takové vtipné zpestření dne. Však ono to přejde. Od oceánu pak stoupám zpět do vnitrozemí zase přes nejakou vrchovinu. Nahoře to ale fouká ještě víc a stále proti. Na nejlehčí převod se do kopce proti větru sotva hnu. V poryvech to občas strhává i řízení. Vítr je tak silný, až se mi to zdá úplně absurdní a směšné proti tomu šlapat. Stále ještě ale relativně veselý si to točím dokonce i mobilem na video.

"Pohoda. Sjedu dolů z kopce a tam už to foukat nebude." říkám si

Jenže opak je pravdou. Vichr stále sílí, od oceánu přihání temné mraky z kterých začíná okamžitě lejt jak z konve. Oblékám nepromokavou bundu a pokouším se to nějak projet. Veselá nálada z osvěžujícího větříku mě už dávno přešla a úsměv dokonale ztuhl. Z vrchoviny dolů do městečka Bangor Erris musím proti vichru neustále šlapat, jinak by mě snad odfouklo zpět nahoru. Nakonec tam dorazím úplně zmrzlej, promočenej a vyfoukanej jak nikdy. Nejhorší je zjištění, že dole v údolí to fouká už úplně stejně jako nahoře. Kdyby nebylo teprv 7 večer, tak už to tu někde zabalím, nejlépe v nějakém B&B a prdím na to. Ale je ještě brzo, minimálně do jedenácti musím ještě šlapat. Můj nesmlouvavý beran v hlavě zase úřaduje. Dám si tedy alespoň chvíli odpočinek v naštěstí ještě otevřeném obchůdku Spar. No, nakonec je z toho víc než hoďka. Když tady je takový teplo, zásuvky pro dobití elektroniky a ven bys v tom nečasu ani psa nevyhnal. Po chvilce mě v mé pauze vystopuje media tým TAWu a točí se mnou poměrně dlouhý video rozhovor. Bohužel se ale nikdy nikde neobjeví. Asi tak drkotám zimou zuby, že mi ani není rozumět.

     
Chvíli po osmé večer konečně vyrážím dál. Upřímně se mi do toho nečasu fakt nechce. Stále prší, silným vichr nepřestává a cesta vede někam úplně mimo civilizaci do pustiny, nad kterou visí temné černé mraky nasáklé vodou až po okraj. To chci vidět, kde si pak najdu nějaký přístřešek na spaní, pod který se schovám před deštěm.

Štěstí se ale na mě nakonec usměje. Přímo na začátku okruhu ve tvaru osmičky okolo Achill Island ve vesnici Mallarnney uvidím základní školu a u ní takovou jakoby otevřenou garáž s posezením. Hop šup a jsem tam. Paráda. A tak, ač je teprv jedenáct večer, dál už nejedu. Poloostrov Achill Island nechávám až na zítra. Lepší úkryt na spaní bych v tom dešti později už nemusel najít. Vím, že Achill Island je nádherný, když jsem tu v Irsku žil, bylo to jedno z mála míst, které jsem chtěl navštívit, ale nakonec se mi to nikdy nepovedlo. Ve dne to vše vidět bude dozajista lepší než teď po tmě v noci. Budíka řídím na čtvrtou raní. Ó dokonce 4,5h spánku, já s si teda dopřávám. Už se těším na zítra.

Za dnešek najeto: 290 km, +2 549 m (Donegal - Mallarnney)



4. Den: Bunda? Zbytečná zátěž

"Píp, píp, píp" budí mě vřískající budík

Vyspal jsem se ale opravdu skvěle. Musím si pochválit pořízenou výbavu. Spaní mám naprosto luxusní a pohodlné s opravdu minimální váhou a velikostí ve sbaleném stavu. Šlo by to ještě lehčí, ale to by bylo už na úkor komfortu a tím kvality spánku. Jo a ještě nesmím zapomenout na skvělou věc: dámské silonky. Nic to neváží, místo to nezabere, ale jak to panečku v noci nohy zahřeje. Každopádně jsem rád, že mě tu nikdo nevidí, jak balím a pobíhám v tomto super outfitu kolem jako nějaká baletka.

Snídaně šampiónů: Muffin a Red Bull :) 
Moc dobrý spaní tady tato školní "garáž"














Než vyjedu zkouknu ještě rychle Trackleaders, jak si vedu. Když jsem šel spát byl jsem na 5. místě a teď jsem na 7, takže mě předjeli pouze dva lidi, když jsem spal. To jde, nato že jsem šel spát relativně brzy. Oba ještě spí ani ne 10 km přede mnou, takže když rychle vyrazím, určitě je zase předjedu. Kopnu do sebe snídani šampionů, kterou jsem si včera koupil do foroty, zabalím, už mi to jde docela rychle, a před pátou ranní vyrážím vstříc okruhu okolo Achille Island.

Asi bude pršet.
Počasí po ránu nic moc, zamračeno, mokro, ale aspoň že momentálně neprší. Valím si to po pár km z kopce, když tu vidím, jak z takového pobořeného, opuštěného domku vylézá jeden z těch jezdců, kteří mě v noci předjeli. Je vidět, že teprve vstal. Něž se pobalí, budu už dávno někde za horami. Pozdravím ho mávnutím a dupu co nejrychleji pryč.

A je to. Jsem zase pátý, protože toho druhého už jsem někde taky předjel. Skvělý. Navíc 4. jezdec taky není moc daleko ode mě. Dokonce se potkáváme i v proti směru, protože on už má přesně půlku okruhu po Achille Island ve tvaru osmičky za sebou a já do ní teď vjíždím. Má tedy odhadem tak 25-30 km náskok. A heleme se, je to ten starej známej anglán Dan.

"Ahóóój!" to jediný si stačíme při míjení se v protisměru říct

Budu ho muset někdy dohnat, abych si s ním pořádně pokecal. Teď se ale soustředím na něco jiného. Achille Island opravdu nezklamal. Nádhera, ty divoké útesy mě naprosto dostávají a to vím, že to nejlepší mě teprve čeká na druhé straně. Nejdřív se ale musím vyškrábat přes výživný kopec.

Nevinné kopečky
A pak to přijde. Nádherná zátoka White Clif of Ashleam, kde fouká tak silný vítr od oceánu, že v tom prostě nejde jet. Každou chvíli čekám, kdy kolem mě proletí vzduchem nějaká z ovcí, které se tu všude pasou. I oni mají co dělat, aby ten vichr ustály, natož já. S kolem a hlavně s řidítky to mává tak, že mě to 2x pošle přímo do příkopu. Tak se aspoň můžu zastavit a vychutnat si tu divokou krásu běsnícího oceánu.

White Clif of Ashleam

Nejsilnější vítr na celé cestě (viz video zcela dole).

To kolo málem větrem spadlo. 

Kolem deváté dopoledne projíždím znovu kolem místa, kde jsem spal. Okruh okolo Achille Island je za mnou a pokračuji dál. Super a dál už je to jen 1 500 km, protože během rána jsem se překulil přes prvních 1 tisíc kilometrů v závodě. Taky už mě konečně začíná pěkně bolet zadek.

Počasí je stále špatný. Strašně fouká, samozřejmě že proti, ale zatím alespoň neprší. To vydrží, tak do desíti. Ještě když projíždím Westport, je to ještě v pohodě, ale pak to začne. Spustí se slejvák, jak když někdo hází kýble s vodou. Rychlá převlékačka věcí do deště a pak to celkem jde nějak přežít. Hlavně díky mojí skvělé pertexové bundě Montaně Minimus Jacket z Trailpointu. Co bych si bez ní počal. Jo jo, to ale ještě nevím, že jí mám dnes naposled... 

Ještěže alespoň i ta deštěm zmáčená krajina je prostě stále nádherná a je na co koukat . Jasně, za krásného dne by to bylo asi lepší, ale tohle je prostě to pravý drsný Irsko, který mám tak rád.

Doolough Valley. Je tu krásně.

Pozor zmije na ceste aneb oficiální značka Wild Atlantic Way

Dnes se počasí obzvlášť vydařilo
"Irsko debilní. Prší už 7 hodin v kuse!" nadávám a měním názor.

Už mám i mokro v tretrách. Návlek nenávlek, po 7 hodinách deště v nich mám už slušný bazén. Ale najednou co se neděje, přestalo pršet. Mraky trochu zesvětlely a je alespoň na chvilku po dešti. Super. Vítr ale stále fouká, tak mám bundu za chvilku suchou a je mi v ní vedro. Sundávám jí, ale balit jí nebudu, protože za chvilku bude stejně zase lejt. Dávám si jí jen tak zmačkanou pod gumicuk na zadní podsedlovou brašnu.

Ještě v kompletní výbavě do deště. Naposled...
Po hoďce začíná zase mírně pršet, ale hlavě mě ten silný vítr už tak vyfoukal, že mi začala být zima. Zastavím, otočím se k podsedlovce pro bundu a...  
... a ona tam není.

"Do prdele, kde mám bundu?! To né. Je pryč! Kurva, kurva!" zuřím

Jak jsem jí tam dal jen tak ledabyle nesloženou pod gumicuk, tak mí jí vítr z pod něj vytahal a odfoukl. Nevím kdy, kam a ani kde. Vůbec jsem si toho nevšiml. Vím jen, že jí jen těžko najdu. Na těch cca 30 km co jsem mohl mezitím ujet, nemám šanci. S větrem odlétla kamkoliv a zkoušet jí hledat vyhodnocuji jako zbytečnou ztrátu času.

"Kurva! Já sem fakt debil!" řvu nasranej jak nikdy.

Koukám v mobilu na mapu a na hodinky. Asi 10 km přede mnou je město Clifden. Když sebou hnu, mohl bych tam před sedmou být a třeba budou mít ještě někde otevřeno, kde bych mohl koupit novou, protože mi je jasný, že bez bundy to v dešti moc nepůjde. Rozjedu se jak šílenec, abych se to pokusil stihnout.

Ta bunda bude chybět...
Jenže během té šílené jízdy, šlapu jak o život, ležím v hrazdě a při tom ještě kontroluji navigaci, zda to stíhám a kam mám jet. Jak tak koukám do mobilu na řidítkách, přehlédnu výmol na silnici a vletím do něj. Tvrdým nárazem a ležící v hrazdě na ní loktem zlomím půlku loketní opěrky levé ruky...

"Kurva, nééééé! To snad není možný!" zuřím zase

Aspoň, že jsem neprorazil duši. Oklepu se a jedu dál. O opěrku, tedy o její zbylou polovinu, se dá naštěstí stále opřít. Je to trochu nepohodlné a míň stabilní, ale jde to. Řítím se dál vpřed jak magor. Teď navíc z kopce a přitom lovím v mapě, jestli nenajdu předem v Clifdenu nějaký obchod se sportovním zbožím, abych jel přímo tam. Když v tom zvednu na poslední chvíli hlavu a vidím, že mířím v té rychlosti do krajnice a dál přímo do příkopu. Prudce strhnu řidítka vpravo tak, že mě to celého skoro vyhodí ze sedla, dokonce se mi vypne i tretra z pedálu, ale naštěstí to nějak, zcela nepochopitelně, bez pádu ustojím. 

"Ufff"

Tohle bylo fakt o fous. Mohl jsem se ještě ke všemu dost šeredně vysekat. Zmatkuji a kumuluji chyby, uvědomím si. Takhle se brzy někde zmrzačím, dřív než tam dojedu. Zpomalím tedy a věnuji se opravdu jen jízdě. Jenže do města před sedmou dojet nakonec nestíhám. Už je po a všude zavřeno. Zeptám se alespoň na bezince v centru, jestli mi nějak neporadí, kde teď bundu třeba sehnat.

"Ne, ne, všude už je zavřeno." potvrzuje paní za kasou
"Ale my tu prodáváme igelitový ponča, to by vám mohlo zatím stačit, né?" dodává
"Cože pončo? Ježiš, to je super! Díky moc!" a jedno si za 3€ beru. 

Paráda problém alespoň částečně vyřešen. Pončo na mě sice při jízdě plápolá tak, že se celé málem větrem roztrhá, ale po stažení tenkým gumickukem, který jsem si naštěstí duchapřítomně s sebou vzal, už to docela jde.

Další pozitivní věc v tomto jinak smolném čase, je, že zácpa konečně povolila a já si tak mohl konečně po více než 3 dnech úspěšně odskočit na velkou. Ufff.

Jinou barvu rostlin než zelenou trávu, je v Irsku fuška najít. 


Na cestě do nebe.
Zíma je relativní

Od Clifdenu vede trasa více po poloostrovech podél oceánu, kde už tolik neprší. Dešťové mraky se drží spíš nad vnitrozemím v horách kolem Národního parku Connemara, který už mám za naštěstí za sebou. Ještě za posledního světla jedu jen ve vestě a pončo není potřeba. Jakmile se ale kolem desáté večer setmí, zase začne ukrutně lejt. A to tolik, že bych radši už někde zastavil a rozložil spaní, než v tom dál jet. Pončo sice drží trup docela v suchu, ale ruce resp. návleky jsou promočené skrz na skrz a je mi fakt zima. Njn, bunda je bunda. Hledám tedy vhodný přístřešek, abych nerozbaloval péřový spacák na dešti, ale zaboha nic nemůžu najít. Skvělé přední světlo Fenix BC30 a čelovka HL50 pářou noční tmu a provazy vody na cucky, ale i tak nic na spaní tu prostě nikde nevidím. 

Hurá. Projíždím okolo nejakého statku. Na dvoře se svítí a dokonce je někdo s deštníkem venku. To je šance! Ihned tam odbočuji, sázeje na irskou pohostinnost, zkusím vyžadonit přespání nebo alespoň nějaký přístřešek. Cokoliv. Musí se jim mě zželet, jen když se na mě, totálně promočeného a zmrzlého, podívájí. Bohužel, opak je pravdou.

"Ne ne to nejde. Není to tu naše, jsme tu v pronájmu. Fakt ne."  odpovídá asi tak 25 letý mladík
"Mě stačí cokoliv. Lehnu si klidně do garáže nebo do stáje, to je jedno. Potřebuju jen nějakou střechu nad hlavou." prosím.
"Tak já se zeptám ještě manželky" odvětí.

Super. Ženská určitě nebude mít srdce mě vyhnat zpět do noci a deště. Vylezou z baráku oba a jeho žena povídá.

"Bohužel. To nejde. Zkuste to jinde." a zabouchne dveře.

Stojím tam promočený ve tmě, čumím jak péro z gauče a nevěřím svým očím a uším. Tak to bych tu v Irsku fakt nečekal. Ti mladí jsou už asi hold jiní. Sklopím uši, sednu zpět na kolo a šlapu dál nocí nějakou debilní pustinou, kde vůbec ale vůbec nic není. Déšť s větrem mě šlehá do tváře, je mi zima a prostě nechápu, jaký by byl problém, kdyby mě tam na tom statku nechali kdekoliv pod střechou přespat.

Uteče další hodina v hustém dešti, je kolem půlnoci. Já snad dojedu až do Galweye, která je už jen asi 45 km ode mne. Že bych to dal a tam někde sehnal hotel nebo B&B? Naštěstí ne. Konečně mám štěstí a co to nevidím: Škola.

Branka na dvůr opět otevřená, tak jedu skoro najisto a doufám, že to zase klapne. Zabočím tam, objedu budovu školy a za ní je přesně to, v co jsem doufal. Zase ta otevřená školní garáž podobná té, v které jsem spal i na dnešek. Zdá se, že to tu tak mají všechny základní školy. Skvělý. Rozbalím tam spaní, rozvěsím promočené věci do síťě od branky na minifotbal vedle mě a chci jít spát. Ještě ale musím něco vyřešit. Z toho dnešního mokra mám už pěkně rozmočený a hlavně rozedřený zadek a celý rozkrok. Takže nejdřív sprcha v dešti a pak ošetření. Celý rozkrok a zadek pořádně promažu vemínkovkou (protizánětlivou vazelínou).

"Doufám, že tu nemají noční kamery. To by se školník ráno divil!" říkám si při této operaci nahý v dešti na dvorku.

Hotovo. Řídím budíka na čtvrtou ranní jako vždy. Koukám, že je už půl jedné. To znamená jen 3,5h spánku. Lehnu a okamžitě usínám jako mrtvola. Dneska to bylo náročný, ale pořád mě to strašně baví.



Za dnešek najeto: 318 km (Mallarnney - kdesi 45km před městem Galway)



5. Den: Závodní den

Když zazvoní budík, ani si nestačím uvědomit, zda mi to spaní stačilo nebo ne a už vše balím. Přijdu si jak nějaký robot. Rychlý mechanický a přesný pohyby, tak trochu ještě ve spánku a vše mám sbaleno. Řetěz naolejovaný, teď už si jen sundat věci na spaní, péřovkou a vrhnout se na to nejhorší: obléct se zpět do totálně promočených a studených hadrů. No fuj tajbl. Nicméně jsem oblečen, nasedám na kolo a ve 3/4 na pět ráno vyrážím. Jenže sotva dosednu do sedla....

"Ááááááááááá, jau! Co to do prdele je?!" řvu bolestí 

A je to prdel. Zapoměl jsem totiž na ten rozedřený rozkrok. Bolí to, jak když sedím na kaktusu. Ale co se dá dělat, zadek si musí hold zvyknout.

Hlavní plán na ráno mám jasný. Musím sehnat v Galwayi tu bundu. Jenže Galway je jen kousek a tak tam jsem moc brzy, už kolem sedmé ráno. Krámy jsou ještě zavřený, nikde nikdo, tak se ani nezdržuji, jen si na benzině koupím jídlo a jedu dál. Bundu koupím jinde.

Nikde nikdo.

Při průjezdu městem a pak výhledem z přístavu na Aranské ostrovy se mi vybavují dávné krásné vzpomínky. Galway je fakt nádherné, takové pravé irské město, rozhodně víc irské než Dublin. Strašně rád jsem sem dřív jezdil, no a ty Arany tam to bylo vůbec úplně nej. Nejradši bych tam jel zas, ale musím jet dál. Dál na jih.

Na rozdíl od pobřeží od Galwaye na sever, kde jsem dřív ještě nikdy nebyl, pobřeží do Galwaye na jih, až k nejjižnějšímu místu Mizen Head, znám úplně celé. Takže zatím co do teď jsem se i přes nepřízeň počasí kochal tím, co jsem ještě neznal, od teď dál už vše znám a nemusím tolik fotit, zdržovat se a víc se soustředit na závod samotný. Prostě ještě víc závodit. Po shlédnutí vývoje závodu totiž zjišťuji, že jsem už na 4. místě. Jezdci, který byl celou dobu na druhé pozici se muselo něco stát nebo prostě odstoupil, protože v pořadí závodu už není a tím jsem se šoupl na 4. místo. A to je pro mě jako červený hadr. Jsem strašně soutěživý a vidina možnosti dotáhnout to až na bednu je prostě jako doping. Člověku to dodá tolik nových sil a motivaci o které ani neví. Ještě na startu jsem o něčem takovém ani nesnil a teď jsem tak blízko. Jen jeden flek mě dělí od neuvěřitelného 3. místa. Jsem rozhodnutý. Udělám všechno proto, abych Dana dojel a hlavně předjel. Kdybych se o to nepokusil, určitě bych si to později vyčítal. Dan je přede mnou jen nějakých 25 km, to není moc. Jdu na to. Dnešní den bude Race Day!

Hrady, voda, kamenné zdi, hnusný počasí a tráva. Ještě ovce a mám to Irsko komplet alespoň na fotce

Podél vody. Skoro jako na Labský cyklostezce

Val před Cliffs of Moher

Dupu a dupu, jak to jen jde. Když jsou rovné pasáže, tak každou chvíli kontroluji mobil, zda Dana doháním nebo jestli mi ujíždí. A jde to dobře. Vždycky je snadnější být v pozici lovce než lovené zvěře. A já jsem dneska na lovu. S každým kilometrem Dana kousíček po kousíčku stahuji. 

Sice jsem si řekl, že se dnes nebudu nikde zdržovat, ale úžasné Cliffs Of Moher prostě nejde jen tak projet, aniž bych si je znovu alespoň na okamžik neprohlédl. Trasa vede těsně kolem nich, takže stačí jen odbočit ze silnice na vyhlídku a už je mám před sebou v celé své kráse.

Cliffs of Moher
Chvilku jsem zvažoval, jestli ho přes tu zeď nehodím.
Po sjezdu dolů od Moherových útesů projíždím městečko Lahinch, kde se prý hodně surfuje a kde mi místňáci doporučí specializovaný Surf Shop hned u pláže, kde by pro mě mohli mít nějakou tu novou bundu. Mají. Paráda! Kam se sice hrabe na tu mojí původní, ale rozhodně je lepší než nic nebo to již dávno rozškubané igelitové pončo. Super, výbava zase kompletní. Ve městě sfouknu ještě nějaký rychlý oběd a vzhůru dál za Danem. I přes to malé zdržení je přede mnou už jen nějakých 13 km.

Po dalších cca 100 km stíhací jízdy se kolem 7 večer blížím k městu Limerick. Zatímco loni byla součástí trasy i plavba trajektem přes zátoku u Limericku, my jí letos musíme celou objet. Cesta je to poměrně nezáživná, vedoucí po státovkách s docela hustým provozem, ale zase fakt rychlá. Ležím v hrazdě, šlapu a šlapu, když v tom v dálce před sebou vidím malinkou pohybující se tečku. To musí být už Dan, vím, že je přede mnou už ani né kilometr. Nemusím se ani moc snažit a za chvilku ho docvaknu. Vypadá docela jetě, očividně dnes nemá svůj den.

"Už 3x jsem dneska píchl, mám problém s bolavým kotníkem, mám toho dnes fakt dost." vypráví naštvaně, když jedem kousek vedle sebe. 

Něco málo pokecáme a po chvilce si popřejeme good luck. Já se opřu zase do pedálů a jsem rychle fuč. Jako ač to nezní moc dobře, tak je pravda, že nic nepotěší a nedodá sil víc, jako když má protivník slabou chvilku.

Dan je v nedohlednu a já si to konečne uvědomím:

"Ty woe já jsem na bedně!!! Jupííííí!" křičím radostí v maximální eufórii

"Teď už to jen udržet. Do cíle zbývá nějakých 900 km. To jsou max 3 dny."
"A jak daleko je vůbec ten na 2. místě? Jen 80 km? Že bych ho taky zkusil docvaknout? To by mohlo ještě vyjít..." lítají mi hříšné myšlenky v hlavě.

Prostě s jídlem roste chuť a je potřeba se neustále dál motivovat. Nicméně osud to chce nakonec celé úplně jinak...

Kontrolní fotografie, zda vypadám a jsem ještě normální. Vyhodnocení: Ne.
Na obrovské vlně eufórie si to valím krajinou dál až do noci. Dnes se všechno povedlo, mám novou bundu, předjel jsem Dana, jsem na průběžné bedně a za dnešek mám už odšlapáno hodně přes 300 km. Příliš mnoho štěstí najedou, což není nikdy dobře, takže se to postupně začne rozpadat, jak domeček z karet.

Nejdřív mě kámoš, který mě pečlivě sleduje na Trackleaders, informuje smskou o změně v průběžném pořadí. Bernd Paul, který ráno zmizel z 2. místa v pořadí, se tam zase vrátil. Celou dobu prý jel, jen mu nefungoval tracker. Orgové ho tedy autem odchytli, dali mu nový a je zpět. Takže už nejsem třetí, ale čtvrtý. A to mi to tam tak slušelo. Každopádně euforie je pryč, docela mě to vzalo vítr z plachet. 

Aby toho nebylo málo. Začal zase slejvák. Zase na noc. Zase mokro, zase zima a navíc se přidala i mlha. Šlapu dál, ale protože je už skoro 11, pokukuji již i po nějakém přístřešku na spaní. Nikde nic ale nevidím. Z nějakého kopce sjíždím zpět dolů k pobřeží. Jedu hodně rychle, spěchám protože už nechci dál moknout, když v tom se asfaltová silnice dole pod kopcem rozdvojuje ve dvě štěrkové cesty. To ale v té tmě, mlze a dešti spatřím vzhledem k velké rychlosti už příliš pozdě. Ještě na asfaltu jdu prudce na brzdy, strhávám řízení vpravo, ale na mokru a následném štěrku už nemám šanci. 

Jako čuně
"Áááááááááá" padám ve slajdu z kola a to si letí po boku někam dál po cestě.

Tvrdý náraz do helmy, kotrmelec bokem, druhý a zastavuji se na studené zemi na zádech. Chvíli bezvládně ležím. Úplně nechápu, co se vlastně stalo. Světlo na kole mi pere oslňujících 500 lumenů přímo do deštěm smáčených očí.

"Už si pro mě přišli ufoni?" napadá mě v té záři od mého Fenixe BC30

Vzpamatuji se. Dochází mi, co se stalo. Vysekal jsem se. A pořádně. Pokouším se v leže zjistit, zda nemám něco zlomeného. Do návleků se mi od rozbitého kolene nasává krev, stejně tak z lokte, ale hýbat se můžu. Nakonec zjišťuji mi vlastně skoro nic není. Trochu pomlácený, rozbitý koleno a loket, potrhaný návleky, špinavý a promočený jako použitý hadr. Jinak nic.

Opatrně vstanu a obhlížím kolo. Vypadá, že mu taky skoro nic není, až na přehazovačku, ta dostala pěknou ránu. Zkusím ji. Jde ztuha, ale jakž takž funguje. Nasednu na kolo, nijak dál ho nekontroluji a ještě trochu v šoku vyrážím co nejrychleji pryč z tohoto místa.

Přehazovačka ale nejdřív protestuje. Řetěz na kazetě přeskakuje, ale po pár přehození nahoru dolu a zpět se to docela srovná a drží. Jen jde o poznání hůř a ztuha řadit.

Vzhledem k držkopádu měním plán. Musím se někde dát do kupy, vyprat si věci, omýt a ošetřit rány. Venku spát nemůžu. Potřebuji B&B nebo hotel. Nejbližší vesnice, kde je nějaké ubytování, je podle Google Maps 20 km. To tam budu v tom dešti nejdřív o půlnoci. V tomhle stavu mi to paradoxně přijde jako strašná dálka a taky že jo, ale nějak se tam doplácám.

Z prvního a vlastně jediného B&B mě ihned vyhazují. Jednak jsem je vzbudil a jednak asi i když mě viděli, jak jsem jako dobytek a ještě od krve. V nedalekém hotelu je kluk za recepcí na noční směně naštěstí úplně ok. Když zaplatím, je mu to úplně jedno. Jenže chce strašlivých 60 éček. Smlouvám.

"Chci jen chvilku přespat, nechci ani snídani, v pět ráno vstanu a jedu dál."
"Cože?" kouká na mě nevěřícně

Nakonec volá majiteli a po dohodě s ním to shodí na pade. To beru. I když dnes, takhle rozbitej, bych to vzal klidně i za sto.

Pokoj je ale fakt luxusní, stejně jako celý hotel. Vyperu si poprvé věci, úžasná vařící sprcha, zalepím rány, vše nabíjecí vrazím do zásuvek a v půl druhé ráno padám úplně grogy do postele. Ještě nařídím s velkým zapřením budíka na pátou ráno, zhasnu a ve vteřině usínám. To byl teda den.






Za dnešek najeto: 379 km, + 2392 m (Kdesi 45km před městem Galway - Limerick- Ballybunion)



6. Den: Štěstí v neštěstí

"To si ty? Nevěřil jsem, že fakt vstaneš tak brzo, jak si říkal." diví se klučina za recepcí, když ho v půl šestý ráno budím už sbalen v plné polní, ať mi odemkne dveře a pustí mě ven.

Povyprávím mu o závodě, co mám za sebou a hlavně ještě před sebou a on zase nevěřícně kroutí hlavou. 

"No tak hodně štěstí! Budeš ho asi potřebovat." popřeje mi ve dveřích a já vyrážím, po včerejším držkopádu decentně rozlámaný, do dalšího už 6. dne závodu.

Zase krásný ráno
Ráno už naštěstí neprší, ale je zase tak typicky irsky nevlídno a zataženo. Jak jsem jel včera dlouho do noci, tak jsem snědl úplně všechny rezervní zásoby jídla. Teď mám bez snídaně pěkný hlad a nic do huby. Na první otevřenou bezinku se Sparem narazím až v 8 ráno na kraji krásného města Tralee. Tou dobou už mám za sebou 60 hodně hladových kilometrů, takže si v regálech nabírám do náručí tolik věcí k jídlu, až mi to z nich padá.

"Tašku?" ptá se bystrý prodavač, když mě vidí.
"Ano, prosím. Díky." odpovídám

Zaplatím a vše si do té papírové tašky naskládám. Včetně peněženky. Venku si sednu do výlohy a skoro celou tu snídani za bratru 20 éček do sebe s chutí nafutruji. To málo, co zbylo, naskládám do kola, tašku s odpadky vyhodím do koše a spokojený, s pocitem v bříšku jak v pokojíčku, vyrážím dál tralalááá z Tralee. 

Typická snídaně na TAW. Tahle trošku osudná.
S plným žaludkem se šlape úplně jinak. Cesta ubíhá jako po másle a konečně se přede mnou začínají objevovat zase nějaké kopce. Zatímco cesta od Clifs of Moher, přes Limerick až do Tralee byla spíše rovinatá, od Tralee dál, vlastně celých zbývajících cca 800 km do cíle, je to samý kopec včetně nejvyššího místa tratě a další vrcholové prémie Connor Pass (456 m.n.m), který mě za chvilku čeká.

Konečně kopce a trochu modrý oblohy

Kopce zůstaly, modrá obloha ne. Nepřekvapivě.  

Sakra, ještě jsem se od oceánu nevydrápal ani do poloviny stoupání na Connor Pass a začne mi klepat zadní ráfek. Jasné znamení, píchl jsem. No nic, tak šup z kola a slepit to.

"A kurva! Do prrrr..e!" nadávam, když vidím co vidím

To není jen obyčejné píchnutí, já mám úplně prodřený plášť! Náhradní ale s sebou samozřejmě nemám... Sakra. Hned mi dochází, kde jsem k tomu přišel. To ta včerejší noční mrcha, šel jsem tak prudce na brzdy, až jsem ten plášť na tom štěrku probrzdil. Do kelu. Nejen že musím zalepit duši, ale provizorně zazáplatovat i ten blbej plášť a co nejdřív někde sehnat nový. 
  
To není jen obyčejné píchnutí

"Ahoj, co se ti stalo?" ptá se týpek, který se tu zničeho nic objeví na fat-bajku.
"Já ti pomůžu, ať se nezdržuješ. Vím, že jedeš ten závod." dodává vzápětí a už mi pomáhá nasadit zpět kolo
"Cože? Jak to víš?" ptám se s údivem
"Sleduji celý závod od začátku, tak jsem dnes vyjel, abych vás povzbudil osobně." a ukazuje mi v mobilu Trackleaders, kde svítí na mapě vlaječka s mými iniciály AZ.

Úžasný. Fionán mi pomůže dát kolo do kupy a hlavně mi doporučí bike shop ve městě Dingle, které je odtud jen pár kilometrů. Tam prý budou nový plášť určitě mít. Stačí vyjet Connor Pass a pak jen sjet dolu přímo do Dingle. Tak nakonec nebude ten prodřený plášť taková tragédie. To ještě ale nevím, co přijde. Nicméně poděkuji za pomoc, rozloučíme se a jedu dál.

Stoupání až nahoru na Connor Pass je vcelku výživné, ale mě to jede do kopců den ode dne líp a líp. Myslel jsem, že budu mít po skoro už 2 tisících km stehna úplně na kaši a ono je to přesně naopak. Šlape mi to skoro samo, stehna úplně v pohodě. To spíš mě začíná trápit trochu únava a hlavně z toho neustálého mokra totálně rozedřený a nehorázně bolavý zadek.




 Connor Pass, vrchol.  

Výhled z Connor Pass na okolní divokou krajinu v mracích je naprosto úžasný. Chvíli bych tu ještě pobyl, ale nechci se moc zdržovat a rychle mířím dolu do Dingle sehnat ten plášť. Sjezd dolů je fakt parádní. Velmi přehledný a mírně se vlnící prudký sešup dolu k oceánu. Nemít ten zazáplatovaný plášť, tak bych to dolu pustil snad kilo, ale pro jistotu opatrně přibrzďuji.   

To bude sjezd, když přežije plášť
Bike shop v Dingle nacházím díky instrukcím od Fionána ihned. Přestože obchůdek má starý pán, který podle toho, co tu vidím, opravuje maximálně skládačky a městský kola, pláště na silničky tu naštěstí má. Beru to nejlepší, ať to ještě něco vydrží a za chvilku mám na zadním kole fungl novou 25mm Schwalbe Durano Plus.

"Paráda. Problém vyřešen." pochvaluji si, jak jsme tu výměnu rychle zvládly a mám se k placení.

Otevřu kapsu v brašně, kam dávám peněženku a... a...

A ona nikde. Dávám jí vždycky jen tam, nikam jinam, přesto prohledám úplně všechny kapsy, brašny, oblečení a nezvratně tuším obrovský, ale OBROVSKÝ průser. Je to jasný...

"Já nemám peněženku, já jí ztratil. Do prdele. NÉÉÉÉÉÉÉÉ!"
"Kurva, kurva, kurva, já jsem fakt debil, to snad ani není možný!" zuřím

Celý závod je rázem ten tam. Dál nemůžu pokračovat, nemám doklady, peníze, kreditku, nic. Celou dobu mi fandí takových lidí, závod se zatím dařil nad očekávání skvěl a já to takhle poseru, všechny zklamu a nejvíc sám sebe svou blbostí. 

"To je konec."
"Ne, to nemůže. Nesmí."
"To musí jít přece nějak vyřešit! Kde jsem jí jen mohl ztratit?" šrotuje mi v hlavě

Přehrávám si celý den, kde jsem byl, kde jsem něco platil a najedou mi to docvakne. Vždyť já jsem byl jen ráno na té benzínce v Tralee. No jo a tam ta papírová taška, do který jsem si dal celou nakoupenou snídani i s peněženku. Pak už jsem jí neměl v ruce. Všechno mi dochází. Z tašky jsem vyskládal všechny věci, ale peněženku v ní asi nechal. Obaly od toho, co jsem snědl, jsem hodil zpět do tašky a celou tašku pak zmuchlal a hodil do koše, aniž bych si všiml, že tam mám stále tu blbou peněženku. Je to jasný.

"Musím zpět do Tralee! Ta peněženka je tam na benzínce v koši!" vyhrknu na prodavače, který se už už chystá mi tu Schwalbinu sundat z kola.
"Máte auto, můžete mě tam prosím hodit? Zaplatím vám to!" prosím ho.
"Nemáš čím chlapče a já auto stejně nemám." odpovídá.

Sakra. Mezitím do krámu vchází nějaký mladý kluk, tak se ho hned ptám, jestli nemá auto a nehodil by mě tam.

"Já ne, ale možná moje holka by mohla. Zavolám jí." odpovídá
"Super!"

Otočí se. Volá jí, chvíli se s ní cukruje po telefonu a směje se při tom.

"Skvělý, to vypadá dobře." říkám si, když v tom to típne, otočí se a...
"Tak sorry, ale nejde to." povídá  

Ach jo. Co teď? Jet tam a zpět na kole, to je nějakých 110 kilometrů a ten prodavač mi ten plášť stejně nenechá, když nezaplatím. Nabízí mi jen pár drobných na autobus, ale ten jede až za 3 hodiny. To už mezitím ten koš určitě vyvezou, bojím se. Nedá se nic dělat, nejrychlejší bude zkusit autostop. Tak tam kolo nechám na krámu a cvak cvak v cyklistických tretrách a outfitu, si to šinu na výpadovku na Tralee. 

Mávám, prosím, žadoním, skoro čtvrt hoďky nic, když v tom zastaví prťavý Nisan Micra.

"Jedete prosím do Tralee?" ptám se
"Ne, bohužel. Jen na půl cesty." odpovídá řidič a hladí štěně labradora na sedadle spolujezdce 
"To neva, lepší než nic, jedu s vámi." odpovídám
"Ok, tak si vlez dozadu, tady sedí pes."


Můj zachránce...
...a zachráňkyňě
Řidič Adian je pohodový týpek, který se se zvědavostí vyptává, co že se mi to přihodilo, že stopuji v cyklistickém. Povyprávím mu o závodě, o tom co se mi stalo a že si myslím, že moje peněženka je v tom koši na benzínce v Tralee. Nevěříce se na mě do zadu podívá, jako na toho největšího trotla.

"Cože? Na benzínce? V koši?" kroutí nevěřícně hlavou

Nicméně můj příběh ho nakonec zaujme tak, že mi chce pomoct.

"No a co na tu benzinu zkusit zavolat, abys tam nejel zbytečně?" navrhuje 

Při zběsilé jízdě volá kámošovi, ať mu zjistí číslo té benzínky. Kámoš volá za chvilku zpět a diktuje jej. Adian tam hned volá, vysvětlí jim o co jde a poprosí je, zda by nemohli ten koš prohlédnout, jestli tam tu tašku s peněženkou nenajdou. Dobrá zpráva je, že naštěstí se koše ještě prý nevyváželi. Tak to snad klapne.

Za ani ne 10 minut volají z bezinky zpět. Adian se na mě otočí a širokým úsměvem křičí:

"Byla tam! Našli jí! Ty si teda klikař!"
"Fakt? No skvělý!" raduji se

"A víš co, já tě dovezu až do Tralee a pak i zpět až do Dingle."
"Vážně? Ježiš, to by skvělý, díky moc!" raduji se ještě víc

Tomu se teda říká štěstí v neštěstí...
Jsem prostě klikař.

Za necelou hoďku jsme v Tralee. Na bezince v už na mě čeká uvítací výbor všech zaměstnanců včetně majitele pumpy a všichni jsou zvědaví, jak vypadá ten trotl, co hází peněženky do koše. No, úplně normálně samozřejmě...

"To je trdlo, ten kluk" říká blondýna
Vše vyřízeno a Adian už se se mnou a svým štětem řítí zpět do Dingle. Cestou mu neustále děkuji za to, jak hodně mi pomáhá. Nejen, že mám svojí peněženku, ale celé toto zdržení, zdá se, díky Adianovi nebude trvat déle než 3 hodiny. Protože mám na další jezdce v pořadí slušný náskok, tak to vypadá, že mě ani nikdo za ty tři hodiny nepředjede a zůstanu dál na svém průběžném 4. místě.  

"Dneska ráno jsem byl hodně přísný na svého psa. Byl jsem s ní běhat, ale ona nechtěla a já jí přesto přísně nutil. Je to ještě štěně, tak mě to pak hodně mrzelo. Chtěl jsem si proto zlepšit svojí karmu, udělat nějaký dobrý skutek, někomu pomoct a pak jsem uviděl tebe, jak stopuješ. Proto jsem ti zastavil. Ty si moje dobrá karma, víš." vysvětluje Adian s úsměvem svoje pohnutky.

Od teď miluji Nisan Micra
Kolem půl třetí jsme zpět v Dingle. S Adianem se rozloučíme a znovu mu poděkuji za jeho obrovskou pomoc. Vyhodí mě přímo u bike shopu a tak přesně po 3 hodinách, co jsem překročil práh tohoto cyklo obchůdku, konečně slavnostně zaplatím za nový plášť a vyrážím na kole dál. To byla teda slušná zápletka. Uff.

Pozn.: Adian o našem setkání sepsal velmi vtipný blog, který si můžete přečíst v angličtině zde

V rychlosti mrknu do mobilu, zda mě nikdo nedojel. Jako těsně, ale jsem stále čtvrtý. Dva jezdci už ale sjíždí z Connor Passu do Dingle. Jeden z nich je samozřejmě Dan. Bylo to tedy tak tak. Opřu se rychle do pedálů a vyrážím na překrásný okruh kolem Dingle Peninsula. Při jízdě mě přepadají úplně euforické pocity z toho, jak je to tu krásné, jak jsem z toho dnes vybruslil a jak strašně mě toto napínavé dobrodružství baví.

Já ty fotící Japonce z toho záběru nedostanu

Road Cyclist Porn

Támhle všude je modro.

Počasí je dnes jedno velké překvapení. Zatím co ráno bylo nic moc, celý den se to zlepšovalo, místy začalo i slunce pálit a já tak snad poprvé jedu jen v bib šortkách a triku. Dokonce si musím pořídit i malý krém na opalování, jak to odpoledne připaluje. Kolem půl osmé večer se přede mnou otevírá majestátní údolí. Brána do tzv. okruhu Ring of Kery, což je cesta okolo dalšího nádherného polostrova, který musíme celý obkroužit. Jenže tento je až s horskými pasážemi a celý okruh má skoro 200 km. 

Vše začíná výživným stoupáním čarokrásnou roklinou Gap of Dunloe s další vrcholovou prémií v rámci vložené vrchařské soutěže. Ta se ale nelíbí mojí už hodně jetý přehazovačce. Čím dál tím častěji mi samovolně přeskakuje řetěz na kazetě popř. nereaguje na přehazování. Několikrát zastavuji a snažím se to nějak opravit, vyštelovat nebo alespoň promazat. Blbne to hlavně při zátěži do kopce, kterých je tu teď spousta. S každým zastavením a zdržením se s přehazovačkou, se ke mě čím dál tím víc přibližuje Dan. Šlape mi pěkně na paty. Role se nám oproti včerejšku nějak prohodili. Dnes jsem kořist pro změnu já a Dan je lovec. Není dobrý být kořist...  

Další díl pána prstenů se točí tady.

Ještěže jsem dorazil na noc, nikdo tu není.

Krása střídá nádheru

Je libo trochu štěrku?
Tím, že je již po 9 večer, tak je celá takto jinak velmi turisticky oblíbená a navštěvovaná oblast naprosto opuštěná. Není tu ani živáčka. Úzká silnička, linoucí se mezi kopci a jezery, je celá jen pro mě. Snažím se jet co možná nejrychleji, ale zase několikrát zastavuji kvůli přehazovačce.

Dan je mi stále v patách a já nechci, aby mě předjel, takže neustále šlapu, ač už je úplná tma. Už je skoro jedenáct.

"Aleši, zastavíš, až zastaví on. Dřív ne! Musíš ho udržet za sebou." opakuji si svojí beraní taktiku

Jenže, jak kontroluji na mobilu, on stále jede, stále se přibližuje, zatím co mě začíná ke všemu ještě přepadat pěkná spánková krize. Dá se ještě chvíli nějak ustát, jenže pak přijde dlouhý, táhlý sjezd po šotolině. Nemusím šlapat, tepovka rázem klesá úplně do klidových hodnot a to je konec. Chce se mi spát úplně neuvěřitelně. Snažím se s tím bojovat, zpívám si, fackuji se, křičím na sebe, abych se probral, ale je to čím dál tím horší. Při jednom mrknutí, když jedu stále ještě po tmě z kopce, se přistihnu, že to už vůbec nebylo jen mrknutí, ale regulérní mikrospánek. Ujel jsem aspoň 20 metrů, o kterých jsem vůbec nevěděl. Strašně se toho leknu.

"Tak dost, končím! Musím jít okamžitě spát!" dávám si jasný rozkaz

Co rozhodně nechci, je, se tu někde v mikrospánku přizabít. Bezpečnost jsem si stanovil už na začátku jako hlavní prioritu. Dan prostě půjde před mne, nedá se nic dělat. Jedu ještě kousek opatrně dál a hledám, kde půjde spát. Nejdřív nic nevidím, ale pak mě zaujme osvětlená cesta od silnice a na ní otevřená brána do nějakého, asi golfového, rezortu. 

"Tam se určitě něco najde!" říkám si a odbočuji

Hned kousek za vjezdem si všimnu na straně od cesty dětského hřiště a na něm malého plastového zahradního domečku po děti. Je fakt parádní. Má střechu, okna, dveře, podlážku je prostě skvělý! Má jen jednu drobnou chybku: je fakt hrozně maličký. Tak max 1,5m x 1,5m. Vlezu do nej a zkusím si v něm lehnout. Když se schoulím do klubka, tak se tam takto stočený jakžtakž vejdu. Normálně bych tak nebyl schopný usnout, ale teď je mi to úplně jedno. Vím, že únavou usnu v jakékoliv pozici a to doslova okamžitě, jen potřebuji tu střechu nad hlavou. Kolo nechám před "barákem", rozbalím spaní, karimatku tedy jen asi na 2/3, víc se sem nevejde a přesně o půlnoci ulehám. Jestli chci Dana dohnat, musím vstát zase brzo, takže budík řídím na půl čtvrtou. 

"Jak může být někdo tak strašně bezohledný vůči sám sobě?" ptám se sám sebe než zavřu oči. Asi beran...

"Zzzzzzz" a už spím jak mimino.





Za dnešek najeto: 258 km, + 2329 m (Ballybunion - Tralee - Dingle - Parknasilla) 



7. Den: Smolařů král

"Píp, píp, píp" zvoní neodbytně budík po 3,5 hodinách krátkého, ale tvrdého spánku.

Nevím, kde v sobě ještě furt beru tu motivaci, ale opět okamžite vstávám a začínám balit. Zase naprosto automatické a vychytané postupy. Lehká snídaně (Red Bull s tyčkou Milky Way) a ještě za úsvitu chvilku po 4 hodině ranní vyrážím na stíhačku Dana. Na rozdíl ode mne, on stále ještě spí asi 30 km přede mnou. Když si dáchne ještě hoďku, plus než se zbalí, tak ho určitě mám.

Zastávka a opět štelování přehozky.

Rovinatá pasáž podél pobřeží, kvalitní asfalt a kolo letí úplně samo. Kolo sice ano, ale po pár kilometrech se zase ozve problematická přehazovačka. Nahodile mi shazuje zařazený převod směrem dolů. Vždycky jen přehodím zpět nahoru a jedu dál, když v tom najednou v páce přehazovačky zničeho nic lupne a je vymalováno.

"Co to kurva, zase je?!" nevěřícně zkouším řadit pákou, která ale neklade žádný odpor.
"Lanko! Do prdele!" dochází mi co se stalo.
"Nééééé!"

Myslíte, že mám s sebou náhradní? Samozřejmě, že ne. Takže jsem opět v pěkný kaši. Pokouším se to nějak spravit, ale bez náhradního lanka jaksi není jak. Jediné řešení je z toho udělat single speed a takto dojet do nějakého bike shopu, kde pořídím nové lanko. To bude ovšem výzva, protože tu žádné město široko daleko není a i kdyby bylo, není ještě ani 6 ráno a všude je minimálně do devíti zavřeno. 


Zafixuji přehazovačku na prostředním pátém kolečku a jedu. Stále je tu zatím spíš rovina, takže to docela jde. Nicméně jedu znatelně pomaleji, převody chybí a zdržení narůstá. Dana, který už mezitím dávno vstal a vyrazil, takto už nikdy nedoženu. 

Projíždím kolem nějaké usedlosti na samotě a u domu vidím opřené horské kolo. Z baráku zrovna vychází pán. Napadá mě se ho zeptat, jestli náhodou nemá náhradní lanko k tomu kolu.

"Bohužel, to nemám." odpovídá se silným irským přízvukem
"Ale v Cahersiveenu je moc dobrý cyklo obchod, tam ho určitě mají." dodává
"A jak je to daleko?"
"Nějakých 60 kilometrů" odpovídá
"Cože? Šedesát?" nevěřím vlastním uším 

No potěš. Bez přehazovačky to bude pořádná šichta. Pán se mě ptá kam až jedu, řeknu mu o závodě a že jedu až do Corku. 

"Opravdu rád bych vám nějak pomohl, ale bohužel nic jiného tu blíž není." konstatuje pán

Stojím tam skleslý před jeho brankou a přemýšlím co dál. Jsem ospalý a dává se do mě zima.

"A neměl byste prosím náhodou aspoň kafe? To by mi fakt pomohlo." zeptám se opatrně a napětím čekám, jak zareaguje.
"Ale ano, jistě! Poďte dál." a zve mě hned srdečně dál.

"Pojďte dál" a tak jsem šel.
Dobrý den. Jsem Aleš a budu u vás bydlet.
Velmi rád přijímám. Uvnitř je krásně teplo a útulno. Nakonec nezůstane jen u kafe. K mému překvapení pán připraví rovnou i parádní snídani. Míchané vajíčka s houbami, chléb s máslem a kotel vařícího čaje. Úplná hostina a ještě si chvíli skvěle pokecáme nejen s ním, ale i s jeho manželkou a synem. Konečně typická irská pohostinnost v praxi.  

Po snídani se rozloučíme, za vše poděkuji a jedu dál. Takto posilněn, zahřátý a s čerstvou dávkou kofeinu v krvi bude těch 60 km bez přehazovačky úplná hračka.

A taky že je, ale jen než se krajina zase zvlní a přijdou pořádné kopce. Ty už bez přehození nedávám, takže pod kopcem musím vždy zastavit, zafixovat přehazovačku na nejlehčí převod, vyšlapat kopec, nahoře slézt z kola, zafixovat přehozku na převod pro sjezd, sjet dolů pod další kopec a takhle stále a stále dokola.

Am mekánik, golden české hende.

Zase krásný den jako z katalogu
  
Cahersiveen. Moje záchrana.
V Cahersiveenu jsem tak až kolem desátý dopoledne. Víc než 60 kilometrů bez přehazovačky bylo opravdu výživných a tak se těším, jak tu dám kolo rychle do kupy a pojedu dál.

"Víte co, přijďte nejdřív za hodinu, teď tu toho mám hodně a nemám na vás čas." odpálkuje mě nejdřív prodejce a mechanik v jedné osobě hned u dveří i přesto, že mu říkám, že jedu závod.

"Tak mi jen prodejte to lanko a půjčte mi nářadí. Vyměním si to tu sám." 
"OK, to by šlo." souhlasí naštěstí

Lanko mám hned vyměněné, jenže zase další komplikace. Zbytek lanka, které prdlo přímo v mechanice páky, se do té mechaniky dokonale zamotal. Nejde to zaboha vyndat a tak stále nejde přehazovat. Dneska bych to kolo fakt už vzteky rozkopal. Nadávám nad ním, až se na to prodavač už nemůže koukat a jde mi s tím přeci jen pomoct. Přestože je lanko do mechaniky úplně beznadějně zamotané, podaří se nám to po půl hodině společnými silami drátek po drátku z jemné mechaniky vymotat a páku rozchodit.

"Stejně to ale přehazuje nejak blbě." konstatuje stále nespokojený prodavač
"Otoč to kolo, podíváme se na to." a už ho otáčíme kopyty vzhůru.
"Člověče, ty máš tu přehazovačku celou nějakou nakoplou!" odhaluje ihned problém  

Už to vidím taky. Ramínko a celá přehazovačka je vůči řetězu úplně mimo osu. Proto šlo tak ztuha přehazovat a proto prasklo námahou to lanko. Za všechno může ten smolný pád předevčírem v noci. Mezitím už prodejce ohýbá přehazovačku zpět do osy velkými sikovkami. To že jí tím zároveň i slušně poškrábe ho vůbec netankuje a mě vlastně taky ne, protože prostě účel světí prostředky.    

"No vidíš, teď to maká správně!" pochvaluje si prodejce rychlý zákrok 
"Skvělý!" raduji se

S kolem u doktora
Myslel jsem, že to bude oprava maximálně na 10 minut, ale nakonec z toho byla víc než hodina zdržení. Ale vyplatilo se. Po prodřeném plášti, ohnuté přehazovačce a prasklém lanku mám teď kolo po tom přede včerejším držkopádu konečně úplně v cajku a můžu šlapat bez obav dál.

Ještě než vyjedu zjišťuji, že už mi zbývá jen posledních cca 500 km. Těsně před Cahersiveenem jsem se totiž prošlapal už přes hranici 2 000 kilometrů. Přestože mám dneska zase velké zdržení, když s sebou teď pohnu, mohl bych být už zítra večer snad v cíli. Ani se mi tomu nechce věřit. Teď když kolo zase pojede jako nový a ono už to vše skoro končí... Já snad i zpomalím, abych si to tu ještě užil. Ale ne, i tak to bude to ještě boj. Dana už teď určitě nedohoním, jen za dopoledne už je o 60 km přede mnou, ale výzva bude udržet i to současné 5. místo. Ani ne 20 km za mnou se na mě dotáhl další jezdec. A není to nikdo jiný než starý známý: Charles... Takže už žádné zdržování a vyrážím dotáhnout zbývající část okruhu Ring of Kerry. Ideálně tak, abych Charlese udržel stále za svými zády.

Opravený kolo jede skvěle a kopce jsou už zase hračka. Ani ta 28 zubová kazeta mi už nijak nevadí, nohy jsou paradoxně čím dál tím silnější. Na nejlehčí převod už urvu prostě vše včetně poslední vrcholové prémie Ballaghbeama Gap.

Kopce, už se vás nebojím, už můžu přehazovat!

Ještě kousek na vrchol.

Ballaghbeama Gap zdolán.

Sjezd bude rychlý.

Partička německých motorkářů na GSách se nahoru na Ballaghbeama Gap vyškrábe přesně ve stejný okamžik jako já na kole. Oni navlečení v kožených kombinézách nechápou, jak to že mi není v tom krátkém rukávu a kraťasech kosa. Ze mě přitom úplně leje protože to stoupání nahoru fakt nebylo zadarmo. Vzájemně se na památku vyfotíme a jedeme dál každý svojí cestou. 

Za Ballaghbeama Gap čeká ještě jedno výživné stoupání na Molls Gap. Než se tam ale doplácám, počasí se začne rychle zhoršovat. Zase lije a zvedá se nepříjemný vítr od oceánu. Na vrcholu Molls Gap je pak hnusně ještě o to víc, takže se tu vůbec nezdržuji. Prudký vichr s deštěm, samozřejmě proti, se mnou mává po silnici jak s kusem hadru. Ve stoupání jsem se dokázal šlapáním ještě zahřát, ale v dlouhém sjezdu je mi teď strašná zima. Navíc mě začíná zase přepadat spací krize jako včera v noci. A zase když jedu z kopce. Moje lomcovadlo v bidonu (kola smíchaná s dvěma RedBully), které piji poslední dva dny, už na mě vůbec nepůsobí. Normálně by mi to dalo fakt snad ty křídla, ale za těch 6 dní už mám snad místo krve čistý kofein, takže to se mnou už vůbec nic nedělá.

Chce se mi tak strašně spát, že chvilkami raději i zastavím, než abych měl mikrospánek za jízdy. Přemýšlím zda někde alespoň na chvíli nezavřít oči a neklimbnout si, ale v tom dešti a vichru je mi hned taková zima, že raději jedu zase opatrně dál. Hlavně ať už jsem dole, kde bude určitě nějaká pumpa a velké teplé kafe.

Usínání při nekonečném klesání 
Totálně vymrzlý, mokrý a neuvěřitelně ospalý dojedu konečně zase dolů k oceánu resp. k zátoce Kenmare Bay, kde naházím i tu vysněnou bezinku se sámoškou. Rozhoduji se tu zůstat, odpočinout si a zahřát se. Vyjedu až mě přejde ospalost. Ani si nestihnu zamknout kolo a už přijíždí k mému velkému překvapení další závodník. Není to Charless, ale k mému ještě většímu překvapení postarší Francouz jménem Roland. Když koukám na jeho spíše trekingové kolo s obr stanem na kovovém nosiči nad zadním kolem, absolutně nechápu, jak mě s tímhle setupem dokázal vůbec dojet.

"Bojour, bojour!" zdraví mě hned, jak mě vidí.
"No, no, já už nezávodím, já končím. Zkracuji si to a jedu rovnou do cíle. Počasí je letos oproti loňsku opravdu strašné a já už nemám čas, musím do práce." odpovídá anglicky se silným francouzským přízvukem na otázku, kde se tu vzal.

Strávíme spolu na pumpě v deli koutku více než hodinu, kterou celou příjemně prokecáme. Přitom do sebe kopnu dvě kafe, pořádnou porci teplého jídla a je mi zase o dost líp. Ale jen do té doby, než zjistím, že Charles už sjíždí z kopce do Kenmare, takže je za mnou ani né 5 km.

"Musím už jet." loučím se Rolandem a on vyráží také.

Zatímco Roland míří přímo do cíle do Corku, já se vydávám na opačnou stranu po trase závodu podél zálivu Kenmare Bay až na cíp poloostrova Lambs Head. Počasí je zase jak jinak než strašné, zase lije a lije. Člověk už je ale tak nějak zvyklý nebo možná spíš už trochu apatický. Počasí prostě nezměníš, můžeš jej pouze přijmout.

Po desáté večer dorážím konečně před finální cíp poloostrova Lambs Head, kde mě čeká ještě asi 14 km vracečka. 7km tam a 7km zpět. Charles se drží stále za mnou nějakých 13 km. Trošku jsem mu ujel, ale i tak nechci, abychom se na vracečce potkali. Dalo by mu to pocit, že je se mnou v kontaktu a to já samozřejmě nechci. Zapnu tedy berana na plné obrátky, zalehnu do hrazdy a vyhecuji se tak do skoro časovkářského tempa. 14 km kopcovitou vracečku prolétnu snad nadzvukovou rychlostí a Charlesem se tak naštěstí nepotkávám. Bylo to ale o fous.

Dooneen, co to tak může znamenat?

Irské počasí nikdy nezklame.
Stmívá se, je už skoro jedenáct, čas hledat spaní. Nakonec se čistě takticky rozhoduji pro nějaké ubytování než pro spaní venku. Potřebuji ještě dobít akumulátory, trochu usušit věci, nezdržovat se ráno s balením a hlavně se dobře prospat na zítřejší poslední štaci na kterou po dnešku zbývá posledních nějakých 350 km. Otevřené B&B, kde mě ještě vezmou nacházím ale až někdy o půlnoci.

"To kolo ale musí zůstat venku." vyžaduje landlord, když se s kolem snažím prodrat dovnitř.
"To mi ho ale někdo ukradne." oponuji
"Tady se ještě nikdy nic neukradlo mladíku." vytahuje starý pán neprůstřelný argument
"Tak dobře"

I tak si ho alespoň připnu k zábradlí terasy mým maličkým zámečkem. Případný zloděj by jej přestřihl snad nůžkami na nehty, ale tak alespoň pro ten pocit, že je to "jako" zamknuté.

Vařící sprcha, horký čaj s mlékem, vše do nabíječek, mokré věci na rozvěsit na topení a v jednu ráno konečně padám do postele. Ještě koukám v mobilu, že Charles zastavil na spaní také v této vesnici. Budík tak řídím na čtvrtou ráno na pouze 3 hodiny spánku. Je blízko, oba už cítíme, že je blízko cíl a já ho musím udržet za každou cenu za mými zády. Navíc už zítra se cíli pořádně vyspím, takže ty 3 hoďky teď musí prostě stačit.




Za dnešek najeto: 265 km, + 3166 m (Parknasilla - Kenmare - Casteltown Bearheven)



8. Den: Cíl na dohled

"Píp, píí ..."

Budík nestačí snad ani dvakrát pípnout a hned ho zaklapávám. Lezu odevzdaně z postele, oči mi padají, tělu se nechce, ale beran v hlavě mě nadšeně hecuje a utěšuje zároveň:

"Dnes naposled! Dnes už naposled!"

Slupnu připravenou studenou snídani a ani ne půl hoďky po budíčku, už sedím na kole a kilák po kiláku ukrajuji z posledních pár stovek zbývajících kilometrů. Nejdříve v klídku, ale jen než se mrknu, jak je na tom Charles. K mému překvapení zjistím, že vyjel ještě před 4 ráno a že už je skoro 15 km přede mnou. Já to tušil, že zaútočí a že to bude určitě ještě boj. Udělal bych to úplně stejně.

Přehledná palubka je základ a taky dobrý sušák na mokré oblečení. 
Když o něco jde, skrytá síla se vždycky někde najde. Opřu se do pedálů, zalehnu do hrazdy a letím ho odhodlaně nahánět. Stáhnout jeho 15 km náskok na více než 300 km by neměl být problém. Nicméně nevěřím svým očím, ale už po necelých 35 km ho vidím v kopci před sebou. Jede znatelně pomaleji než já, takže ho velmi lehce docvaknu.

"Hi Charles!" zdravím ho

Je to skvělé se zase vidět. Za těch 5 dní, co jsme se neviděli, máme každý tolik zážitků, že spolu resp. vedle sebe ujedeme skoro 20 kiláků, než si alespoň část z toho řekneme. Když mi vypráví o tom, jak jednou musel v jednu ráno s bidony pro vodu na diskotéku, která byla jediná otevřená a předvádí mi reakci udivených přiopilých lidí u baru, kteří ho tam v cyklistickém s bidony spatřili, tak málem padám smíchy z kola.

Dokud je cesta rovinatá jedeme dál vedle sebe, abychom neporušili pravidla, ale na začátku poloostrova Sheep's Head začínají zase pěkné stoupáky. Charles hodně zpomaluje a nestíhá. Popřejeme si tedy good luck, rozloučíme se se slibem společného pivka večer v cíli a jedu napřed sám.

Kopce mám (už) rád.

Přibíhá pan správce.
Na konci nechutně kopcovitého Sheep's Head peninsula se ještě potkáme na asi 10 km vracečce. Charles však vypadá velmi vyčerpaně a skoro ani nešlape.

"Co je s tebou?" ptám se ho
"Už nemám absolutně žádnou energii. Ještě jsem nic nejedl, protože už nic nemám a nikde zatím nebyl žádný obchod." odpovídá
"Já mám jídla dost, něco ti dám. Ná. Vem si." a nabízím mu dvě čokoládové tyčinky Milky Way

S několika díky přijímá. No snad ho to trochu nakopne. Zatím co já už budu jen sjíždět z kopce k oceánu, jeho čekají pěkné krpály, které mám už naštěstí za sebou. Jenže nakonec i já musím bojovat s problémy. Paradoxně kvůli sjezdu. Jak nešlapu tepovka hned klesá úplně na minimum a je to zase tady: spánková krize. Chce se mi fakt šíleně spát. Snažím se co nejmíň mrkat, abych nenechal zavřený oči a nedostal mikrospánek, profackuji se, zkouším si zpívat, ale nic nepomáhá. Chvilka zastavení a zavření očí je lepší. Pak jedu zase opatrně z kopce dál, ale je to okamžitě zpět. Zase zastavuji. Ten sjezd mě dostává úplně na kolena, co bych dal za nějaký kopec. Párkrát ještě zastavím, ale naštěstí už se blížím do vesnice Durrus, kde nacházím otevřený krámek. To bylo na poslední chvíli. Měl jsem už o sebe strach, nechtěl bych se tu někde rozsekat, když už jsem tak blizoučko k cíli. Potřebuji nějaké silné kafe nebo radši dvě a nějak se tu zmobilizovat, abych mohl vůbec pokračovat dál.

Půllitr horkého amerikána s dvojitou dávkou pressa, ručně dělaný sendvič, nejlepší co jsem tu za celou dobu měl a půl hodiny odpočinek mě nakopnou do relativně schopného módu se zase posadit na kolo. A právě v čas. Akorát kolem projíždí Charles, tak se hned pouštím za ním.

Stále ale jede o hodně pomaleji než já.  Dává mi to jistotu, že dříve či později se mu trhnu na dobro. Pokud tedy zase nebudu někde usínat za jízdy. Doženu ho, vyměníme si vzájemné povzbuzení a jdu zase před něj.

Vedro, fakt vedro. Jsem ještě vůbec v Irsku?

Zatímco ráno bylo počasí nic moc, tak cestou na Mizen Head se úplně vyčasilo a je snad poprvé skutečně nádherně. Teplo a bez mráčku. Celý týden na nás nenechalo to pravé fucking Irisch weather kousíček suchého prádla a teď na závěr jakoby se to snažilo vše vyžehlit. Asi podle rčení Konec dobrý, všechno dobré.

Na nejjižnější bod Irska Mizen Head dorážím přesně v poledne. Zdá se mi to úplně neuvěřitelný, že před 6 dny jsem byl na nejsevernějším bodě Irska na Malin Head a mezitím jsem odšlapal až sem na nejjižnější bod přes 2 000 km.

Netlačit mě čas, šel bych se kouknout ještě na úžasný historický maják na útesu, ale už jsem tam dříve byl, takže to mám splněné.

Mizen Head. Nejjižnější bod Irska

Dneska by to šlo.

Moc se tedy nezdržuji a uhání zase dál. Uháním doslova s větrem o závod, protože od Mizen Head se už pobřeží stáčí celé na východ a to znamená si po týdnu protivětru konečně užít i jízdu, světe div se, po větru! A je to sakra znát, protože s větrem v zádech to letí snad úplně samo. Za Mizen Head se ještě naposledy míjím ve sjezdu s Charlesem, který tam teprve míří a pak už jen nadobro roztočím pedály a po větru si to ženu nespoutaně dál. Ta nezvyklá rychlost, krásné počasí a divoké pobřeží mě úplně nabijí novou energií. Spací krize střídají intenzivní emoce z té nádhery všude kolem.


Jen v tričku a kraťasech. Nemůžu tomu uvěřit. 

Road Cyclist Porn II
Až na to že se mi začínají rozmotávat omotávky na beranech, což už odmítám jakkoliv řešit, kolo dnes jede úplně skvěle. Žádný defekt, píchnutí, problém s přehazovačkou, dokonce ani ztracená peněženka prostě nic. Navíc s větrem v zádech ukrajuji kilometry tak rychle, že se kolem sedmé večer už se blížím k městu Kinsale, kde oficiálně končí i turistická trasa Wild Atlantic Way a kde je druhý check point CP2. Z Kinsale je to pak do cíle přes Cork nějakých slabých 40 km.

Strašně bych chtěl dojet do cíle ještě za světla a tak jako správný závoďák ve finiši ještě víc stupňuji tempo. Přestože po hlavní je to Kinsale už jen kousek, trasa závodu mě ještě pěkně potahá po okolí a neustále odbočuji na všelijaké poloostrůvky, zátoky a útesy s majáky. Do Kinsale tak dorážím až po 8 večer. CP2 je v nějakém pubu u přístavu, ale podle navigace v Ambitech vůbec nepoznávám kde. Naštěstí jsem si na předzávodním briefingu vyfotil slide z prezentace s fotkou toho pubu, tak ho podle té fotky snadno identifikuji. Zas tak těžký to ale nebylo. Je totiž celý bílý a jmenuje se jednoduše: The White House.

Bílý dům. CP2
Kolo opírám o zeď, vlítnu tam, barmanka mi vrazí s úsměvem razítko druhé kontroly do závodního výkazu a můžu rychle pokračovat dál.

Když jsem si doma před závodem připravoval navigaci do mých hodinek, rozdělil jsem si celou trať kvůli limitům velikosti na 7 samostatných dílů. Když jsem si je pak do hodinek nahrával, říkal jsem si zda na tu poslední sedmou část skutečně někdy vůbec dojde. A teď si ji tady před Bílým domem prsty rozklepanými dojetím nastavuji a spouštím. Posledních 40 km. Pomaličku mi začíná docházet, že celý tento neuvěřitelně dobrodružný "výlet" přes všechny ty krize a problémy v posledních dnech nakonec asi skutečně zvládnu a ještě k tomu na pro mě naprosto neskutečném 5. místě. Musím jet nebo se tu rozbrečím. To bude asi už ta únava, já jinak moc nebulím. 

7 část = posledních cca 40km do cíle

Podle připravené navigace nakonec vyjedu pouze z města a pak namísto abych zahnul na naplánované okrsky do Corku zůstávám dál na státovce vedoucí přímo na Cork. Je to sice trochu delší, ale po letmém seznámením se s nepříliš dobrým stavem té okrsky, to vyhodnocuji jako časově rychlejší variantu. Cestu z Kinsale do cíle do Blarney si totiž může každý zvolit kudy chce.

Cork je na Irsko obrovské město, takže se mi tu ještě podaří trošku zabloudit než se napojím zpět na mojí trasu v navigaci. Jsem za centrem, je pul desáté večer a chybí mi posledních 6 km do cíle z Corku do Blarney. Mísí se mi v hlavě všemožné pocity, štěstí střídá smutek že už to končí, radost, uvolnění, únava a obrovské dojetí. Do očí se mi hrnou slzy a já mám pocit, že se fakt nejpozději v cíli dojetím strašně rozbulim.

Z toho všeho mě vyléčí poslední stoupání ještě v Corku, který je celý obehnán obrovským přírodním valem, přes který se ještě musím dostat.

"Co to zase za kurevský kopec! Proč, prooooč?" dupu vzhůru, nadávám a dojetí je rázem fuč.

Rozčarovaný se přehoupnu přes val, prolétnu posledních pár kilometrů a tak jak jsem si přál, stále ještě za světla, těsně po desátý večer dorážím do cíle do Blarney. V parku objedu cílový strom a je všemu konec. Pomyslnou cílovou pásku 2 545 kilometrů a +20 205 metrů převýšení tak protínám v celkovém čase 7 dní 11 hodin a 32 minut na úžasném 5. místě. Jsem unavený, strašně ospalý, ale neuvěřitelně šťastný. Nakonec, při objetí se s hlavním organizátorem Adrianem O'Sullivanem, se i nějaké to dojetí dostavilo.

Interview ihned po dojezdu do cíle.
(Autor: Breifne Earley)


A mapička je kompletní. 2545 km jen to fikne.

Za dnešek najeto: 340 km, + 3 369 m (Casteltown Bearheven - Kinsale - Cork - Blarney)


Závěr

  • Finálním časem 7d:11h:32m jsem si svůj plán dát celý závod pod 9 dní s rezervou 1,5 dne splnil. Příště budou cíle vyšší.
  • V oficiálních výsledcích závodu se nakonec posunu na konečné 4. místo, protože jezdec původně na druhém místě byl na vlastní žádost diskvalifikován.
  • Vítěz Němec Björn Lernhard dal celou trasu za úžasných 6d:01h:24m. Hlavní náskok si získal hned první noc, kdy jel nonstop. Inspirativní.
  • Z 86 jezdců na startu dorazilo do cíle jen 43 což je přesně 50% úmrtnost.  
  • Dan dojel do cíle 4 hodiny přede mnou.
  • Charles nakonec dorazil až 6,5 hodiny po mě, protože před Kinsale (CP2) po tmě v noci už trpěl halucinacemi z vyčerpání. Rozhodl se prospat hodinu v Kinsale v B&B a brzy zrána dorazil bezpečně do cíle. 
  • Společné pivko s Charlesem a Danem jsme tak dali hned druhý den odpoledne v Corku 
Doplňování vhodných tekutin je základ dobré regenerace.
Zleva: ja (5th), Daniel Massie (4th), Charles Batho (6th)
  • JJ, který se srazil první noc pravděpodobně s ovcí, dojel i přesto to všechno na 8. místě (!) za přesně 8 dní.
  • Další Čech Tomáš Zaplatílek dojel na skvělém 13. místě (8d 06h 57m) a Jakub Gisela na 38. místě 10d 08h 34m.
  • V průměru jsem denně ujel 340 km a spal cca 3,5 hodiny.
  • Moje průměrná rychlost v pohybu byla 20 km/h, celková průměrná rychlost vč. přestávek a spaní byla 14,2 km/h. 
  • Co se týče financí, když nepočítám dokoupenou výbavu, tak nejdražší samostatná položka bylo jídlo. Za těch 7,5 dní jsem projedl a propil v součtu přes 14 tis. Kč. Což bylo víc než třeba startovné (cca 11 tis. Kč).
  • Při závodě jsem přesto zhubl 6 kg, nicméně 8 jsem nabral hned v průběhu ani né 14 dní po závodě.
  • Ještě skoro měsíc a půl po závodě jsem trpěl "záchvaty" hladu, kdy jsem se nezřízeně přežíral.
  • První týden jsem se dokonce budil až 2x v noci hladem a musel jsem se najíst. 
  • Také obrovský spánkový deficit a únava mě pronásledovala minimálně ještě 14 dní po závodě.
  • Když nepočítám kolo při triatlonu, tak toto byl můj třetí čistě cyklistický závod. Ty předchozí dva byly pouze na cca 65 km.
  • Chybami se člověk učí, takže příště bude dobré s sebou vézt i nějaké náhradní díly. Minimálně náhradní lanka a plášť by se fakt šikly.
  • Tento blog jsem sepisoval skoro 4 měsíce a bylo to pro mě snad ještě náročnější než jet ten závod.  

Můj sestřih ze všech videí, které jsem v průběhu závodu natočil.
Volume up. Zvuk nutný!

V průběhu závodu mě sledovala a podporovala spousta mých známých, přátel, kolegů a moje rodina.
Chtěl bych vám všem za to ze srdce poděkovat, za všechny podpůrné lajky, komenty, smsky, emaily atd. Vždycky když mi bylo ouvej, našel jsem v nich potřebnou motivaci šlapat pro vás dál. Na tom skvělém výsledku máte všichni obrovský podíl, byli jste skvělí, děkuji moc všem.

Za materiální podporu děkuji mému osvědčenému partnerovi Kronium.cz, kteří mě kompletně vybavili na cestu co se týče osvětlení a dobíjení všech el. zařízení viz výčet výbavy níže.

V neposlední řadě děkuji Adrianovi za skvělou organizaci tohoto těžkého závodu v nádherné divoké zemi a Michalovi Hamplovi, že mě na tento závod naočkoval a já tak mohl zažít své zatím největší dobrodružství v životě. Těch 7,5 dne se mi zapsalo nesmazatelně do mé duše a už se těším na další takové dobrodrůžo.

Výbava

Kolo: Author CA6600 (r.2009)
Brašny: Apidura
Aero hrazda: Profile Design T3+ Alu
Oblečení na kolo: Bicycle Line
Spodní vrstva: Icebreaker (merino)
Bundy: Montane Minimus Jacket,  The North Face Verto Prima Hoodie (péřovka)
Tretry: Gaerne Carbon Chrono
Spacák: Warmpeace Viking 300 (peří)
Žďárák: HighPoint Super Light Cover 
Karimatka: Sea To Summit UltraLight Mat + podložka z Tyveku
Nabíjení: Fenix ARE-X1   
Navigace a záznam trasy: Suunto Ambit 3 Peak Sapphire
Mobil a foto: Samsung S5 Mini (všechny fotky zde)
Držák na mobil: Quad Lock

Odkazy


Díky všem, kdo jste se dočetli až sem. Vážím si toho.