pondělí 14. prosince 2015

Pražskou stovkou až k vítězství v EKUTu (300km/+13 200m)

4. 12. 2015, Beroun

"Budu se tě držet! Tys neběžel Loučení, budeš čertvej, poletíš jak vítr a to já potřebuju taky!" odkrývám Jožovi (Harčaříkovi) svojí ideální představu o průběhu závodu přesně den před startem. Aniž bych tomu úplně věřil, protože vítězné Loučení před 14 dny mě stálo přeci jen hodně sil, nakonec to tak přesně dopadlo. Ale to předbíhám.

"Ready to GO!" s Jožom na startu P100
Mezi Loučením, 1. a 2. etapou EKUTu* s parametry 170km/+7850 m, a Pražskou stovkou, 3. etapou EKUTu s parametry 130km/+5350 m, je pouhých 14 dní na to, aby se člověk dal nějak do kupy a zregeneroval. Já už mám naštěstí vynikající zkušenost z loňska. 3 dny po Loučení 2014 jsem zalehl s horečkou do postele a týden z ní nevylez. Trénink mezi závody byl roven nule a přesto to šlo. Tělo si odpočinulo a nakonec z toho bylo 3. místo v EKUTu 2014. Moje první bedna na ultra vůbec. Letos tedy plánovitě žádný trénink. Jen odpočinek, sauničky, regenerační elektroléčba a spánek. Nicméně už po týdnu mě hryzá svědomí. Jdu si oběhnout alespoň moje 9 km kolečko do lesa nad Roudnicí. Ale pech, na posledním kilometru si bolestivě zvrknu kotník. Že jsem se na to nevy...l! Naštěstí za další dva dny je už kotník zase ok.

* EKUT = Extrémní Kombinace Ultra Trailu, etapový závod na 300km/+13200m 

Takové štěstí v neštěstí bohužel neměl Gábor Nyakás. Maďar, vítěz loňského EKUTu, který je po prvních dvou etapách za mnou na 2. místě se ztrátou 33 minut. Pár dní před startem P100 dává na FB status s fotkou nohy, kterou má v gipsu. Prý na 6 týdnů. Při tréninku špatně našlápl na šutr a "křup". To je hned. Mrzí mě to, hodně jsem si na něj letos věřil a chtěl ho porazit. Bohužel z EKUTu je venku.

Bude to tedy boj hlavně se Slovákem Dušanem Krajčovičem, který je po Loučení na 3. místě se 40 minutovou ztrátou na mě. Jenže jeho se od začátku obávám skoro víc než Gábora, protože už vím, jak může být rychlý. Silniční maraton si letos dává o půl hodiny rychleji než je můj upocený osobák 3:15. Ale uvidíme, 40 minut náskok není málo. Bude záležet na náročnosti terénu. Čím horší, tím lepší pro mě, čím jednodušší tím líp pro Dušana. Na Loučení to bylo náročné hodně. Bahno, déšť a těžký terén. Proto jsem mu dal těch 40 minut. Spoléhám se na Olafa, že jako vždy trasa P100 nebude žádná procházka parkem. Zároveň se modlím, aby počasí bylo co nejhorší. Chci déšť, vítr, sníh, mráz, veškerej marast ať míří, prosím, na Beroun! Ano, letos P100 nevede z Prahy do Prahy, ale z Berouna do Prahy. Stejně jako v roce 2011, na mé první P100 a zároveň mé první stovce vůbec.

P100 2015 - Mapa a profil
Je to tu pátek 4.12, dnes se to vše konečně rozuzlí. Jsem ok. Zregenerovanej jak to jen šlo. Nic mě nebolí, jen mě trochu trápí trávení. Přikládám to nervozitě. Kolem deváté večer přijíždíme do Berouna vlakem spolu s přáteli Rakouska, kteří stejně jako loni startují na P100 také. Loni vzal s sebou Patrice, s kterým jsem se poznal na 100 miles of Istria, jen Helmuta a letos už jsou tři. Pražská stovka se jim prostě líbí.

Der typisch österreichischer Mann: Helmut Hofer
Máme dostatek času se dobalit, dojíst, odpočinout a já hlavně pokecat alespoň chvilku se snad všemi známými. Místňák Lukáš Pilař mě ujišťuje, že ač je nyní pěkně a zítra má být dokonce nádherně s teplotami kolem 10°C (ano, bohužel:( ), na trase je hodně bahna a náročných úseků, takže by to mělo být pro mě dobré. Škoda, že to nebyla úplně pravda. Před půl dvanáctou se začnou všichni srocovat na start, tak jdeme taky. Olaf ještě rychle připomene pár věcí k závodu a přesně v půla letošní favority nacpaná P100 odstartuje.

Startuje se samozřejmě rovnou do kopce po silnici z Berouna směrem na rozhlednu Děd. Ale jako by tu kopec ani nebyl. Na čele se běží vše. Hlídám si jen Dušana. Ten samozřejmě jako na Loučení běží okamžitě úplně dopředu na první místo. Ach jo, to bude zase krvák.

Vysmátý Jožo a za ním pozdější vítěz závodu Radek Brunner
Kolem se prožene něco maličkého, rychlého a usměvavého. "Ha, Jožo!" rozpoznám ho. Teď se musím za něj zařadit a držet se ho jako klíště. Stejně jako na zamlžené Podkronošce, kterou jsme spolu vyhráli. Ale kopec lesem je čím dál strmější, sotva se ho držím až mi zdrhne. Kolem proletí i Zbyněk Cypra odrážejíc se hůlkami. Jak tak na něj koukám, docela lituju, že sem si hůlky nechal ve startovním depu. Vezmu si je když tak až na druhou část z Berouna do Prahy.

V parádním seběhu do Králového Dvora dotáhnu všechny včetně Joža a dál běžíme spolu. Před námi jsou jen 4 kluci: Radek Brunner, Martin Střelka, Zbyněk Cypra a samozřejmě Dušan Krajčovič, který mě zajímá nejvíc. Ač jsme už 7. kilometru, stále jsme s nimi v kontaktu a na dohled. Jenže v klesání z první kontroly K1 Koukolova hora nedáváme pozor. Jožo letí ještě s nějakým klukem přede mnou a já v dobré víře, že ví kam běží, pádím za nimi. Pak mrknu na hodinky a jsme úplně mimo trasu. Otočím se vidím, jak ostatní čelovky klesají dolů za mnou v dáli vlevo. Ale ne. Kufr. Zapískám na kluky, že jdeme blbě a rozebíhám se přes pole, křovím a trním vlevo dolů přímou čarou směrem zpět na trasu. Pár škrábanců a jsem tam, kde mám být. Kolem akorát probíhá Patrik Hrotek (aktuálně 4. místo EKUT), tak se zavěsím a po chvilce ho předbíhám.

"Ty už si ma raz predbehol nie?" diví se Patrik
"Jo jo, kufr nesmí nikdy chybět!"

První občerstvovačka s čipovou kontrolou. Před ní Honza Bartas zuřivě máchá se zvoncem a na mocně povzbuzuje

"Makejtééééééé! Jedééééém!"

Všechno mám, tak se jen odpípnu a mažu dál. Na Dušana mám prý ztrátu 3 minuty. Paráda, ztráta z kufru opravdu minimální. Akorát mě dotál i Jožo, takže běžíme zase spolu.

"Makejtéééééé. Jedéééém. Dělejtééééé!" slyším Jendovo povzbuzování ještě dlouho za kontrolou, co ho míjíme.

K3 Vraní skála je v itineráři označená jako nebezpečné místo. Drápu se za Jožom nahoru, když v tom letí dolů již mírně roztrhaná vedoucí čtveřice. Dušan běží s Radkem. Hned jak mě spatří, už mě povzbuzuje.

"Poď poď Aleš! Stratu máš minimálnu!"
"Díky!"

Označím kontrolu, rozhlédnu se a hledám, kde je tady to "nebezpečno". Nic nevidím, asi ta tma, tak to pouštím dolů. Seběh ale parádní, ten si užívám. Lidi v protisměru nestačí uskakovat. Jen zjišťuju, že sem si málo utáhl X-Talony, trošku v nich plavu. No trošku víc. Pak následují dlouhé táhlé rovinky po zpevněných cestách a to mi už tak nechutná. Dušan si tu musí libovat. Alespoň že Jožo přebírá tempo, tak se zařadím za něj a držím se v háku.

"Makejtééééééé! Jedééééém!" slyším v dáli zase bití zvonce a ukřičeného Jendu.

Nezvratné znamení. Další občerstvovačka, kterou zařizuje Michal Dobiáš aneb Trailpoint, se blíží. Rychlé doplnění pití, trochu ovoce, pokec s kluky a letíme dál.

Občerstvovačka Trailpoint Michala Dobiáše (vpravo) a vysmátý Jenda Bartasů (vlevo)

Jožo běží přede mnou ještě s nějakým klukem, pravděpodobně Radovanem Čechem. Běží rychleji než je mi příjemné. Něž se trápit, spoléhám na to, že v dalším seběhu natáhnu krok a docvaknu je. To se mi taky daří. Jen v těch botkách plavu čím dál tím víc. Jak jsou mokré, tak jsou volnější a volnější. Budu to muset vyřešit.

Na další čipovce v hotelu Diana v Novém Jáchymově, ale na to nějak zapomenu. Ve spěchu do sebe kopnu jen polévku zředěnou vodou a zkontroluji náskok Dušana. Na 39. kilometru má náskok kolem 12 minut, stejně jako celá vedoucí čtveřice. To není vůbec špatné. Tak žádné zdržování a rychle za nima.

Sbíháme k další fixkové kontrole K9, podle itineráře nebezpečné místo. Označím kontrolu, vyhlížím zase nebezpečno, ale zase asi ta tma. Nic nevidím. Tak si tu alespoň konečně zavážu ty botky, protože mě už fakt štvou. Jožo s Radovanem zatím běží dál, což je dobrá motivace vše zvládnout co nejrychleji a zase je dotáhnout.

Talony utažený, návleky natažený, ale já jsem asi už nějakej přetaženej. Doběhnu na konec vracečky a nejsem si úplně jistý odkud jsme sem přiběhli a kam mám teď běžet. To je tak, když běhám za někým v úsporném módu. Nic moc nevnímám. Rozebíhám se sice v dobrém směru, ale čím dál jsem od rozcestí, tím větší jsou moje pochyby, že běžím správně. Kluci jsou fuč, čelovky nevidím, kam mám běžet? Dopředu nebo se vrátit? Ach ta noční demence, stejně jako na Loučení na cestě u Chvalova, podlehnu nejistotě a rozebíhám se zpět v protisměru. Pak zase zpět, pak se zastavím a už jsem tak zamotanej, že nevím kde jsem. Dokonce přemýšlím, že zavolám Jožovi, kam běželi. Z naprostého navigátorského faux pas a ostudy mě zachrání, když přes údolí na protější straně uvidím uhánějící dvě čelovky. To musí být oni a rozebíhám se konečně ve správném směru. Jo a až nebudete někdo v noci vědět kudy, neváhejte a klidně se mě zeptejte. Rád poradím.

Kluky doběhnu až po 6 kilometrech ve Stradonicích. Akorát v pravý okamžik. Jožo vpředu chybně odbočí ze silnice, po které jsme měli pokračovat, na cestu mezi baráky. Je to do krpálu takovou roklinkou. Jdeme, jdeme, ale najednou cesta úplně končí a Ambiti ukazují, že jsme špatně. Máme být víc vlevo. Vracet se nám nechce, tak to vezmeme přímo vlevo. Přes roklinku se vyškrábeme na krásný upravený trávník.

"Ty woe, to jsme u někoho na zahradě, ne?" odhaduji.
"Choď tamto po schodoch, tam bude cesta von." radí Jožo.
"Asi ne, tedy je nějaká terasa s posezením a grilem." koukám, když tam dojdu.

Celý barák obejdeme stranou po zahradě směrem k silnici, až nás zastaví plot. Naštěstí ho ani nemusíme přelézat. Normálně si jako civilizovaní běloši odemkneme branku a vyjdeme ven.

"Chalani máme fakt šťastie, že tu nemajú psa" glosuje Jožo neplánovanou návštěvu místní usedlosti.

Napojíme se na Olafovo vlastní značení tzn. Olafošipky a míříme dál směrem na rozhlednu Děd. Kolečko okolo Berouna je tak skoro uzavřené a to ještě není ani 6 hodin ráno. Ve stoupání však na Radovana přijde nějaká krizička, tak ho s Jožom necháme za sebou. Dolů z Děda do Berouna již pádíme sami. Po chvíli proti nám stoupají zpět na Děd Radek s Dušanem a kousek za nimi i Střelec (Martin Střelka). Zbyněk nikde, asi už jim utekl. A je tu Beroun. Právě v čas, v břiše mi to už pěkně vře, tak se těším až si ulevím na oné místnosti. Není mi špatně, ale přeci jen mám od čtvrtka pěknou hnačku, která se začíná zase ozývat.

Nicméně celé depo proběhne vlastně v běhu, takže na nějaký WC úplně zapomenu. Něž si doběhnu do tělocvičny pro batoh, obsluha občerstvení mi doplní kofolu do camelflašky. Z báglu beru jen gely na doplnění zásob a hůlky. První půlka byla jednoduchá, snad to teď bude o něco tvrdší a budou se hodit. Doplním gely do vesty, nacpu si plnou pusu pomerančů a čokolády a už už se deru ven. Počkat, ještě zkontrolovat pořadí a ztrátu na Dušana.

"Dušan tu byl první před 31 minutami, vy jste tu čtvrtí."
"Pane jo, ten to valí. Ale jako čtvrtí, před námi jsou přeci 4 kluci, ne?"
"Ne ne, jen 3. Zbynďa Cypra tu ještě nebyl."

Aha, tak proto jsme ho neviděli při klesání z Děda, jako ostatní ze špice. Museli jsme ho někde předběhnout. Ale předběhnout Zbynďu? Nějak se mi to nezdá. Jožo ještě něco řeší s výbavou, tak běžím zatím napřed. Už tak tu tvrdneme skoro 5 minut a pro mě je každá minuta drahá. Z mého 40 minutového náskoku na Dušana z Loučení zbývá už pouze necelých 10 minut a ještě 70 kiláků přede mnou.

Na konci Berouna míjím Zbynďu, jak teprve klesá do Berouna. Neběží, jen jde.

"Čau, co je?"
"Žaludek. Od 20. kilometru mě zlobí a dál už to nejde. Tady končím." odpovídá sklesle.
"Třeba si dole odpočineš a ještě to přejde!" zkouším mu dodat kuráž, ale očividně úplně marně.

Vyškrábu se, již po třetí, k rozhledně Děd. Chci se rozeběhnout dolů, ale důrazně se mi ozve škrundání ve střevech. Já si dole neodskočil! Do prčic. Teď už musím. Neodkladně. Vybočuji z pěšiny někam do lesa.

Velké zdržení. Jožo už mezitím dávno proběhl. Ztratil jsem hodně času. 5 možná 10 minut. Vydávám se ho stíhat. Šlapu do toho, ale to Jožo taky. Nic mi nedaruje a rozhodně na mě nikde nepočká. To je ale dobře, protože tím mě žene rychle vpřed. Na K15 ho ještě ani nevidím, ale na Ostrým už ho v dálce vidím, jak si označuje kontrolu K16. Než tam doběhnu, je zase fuč. Akorát začíná svítat. Úžasný východ slunce nad inverzní mlhou zalitým údolím. Zkouším to vyfotit, ale světla je ještě málo a na minutové expozice nemám čas, tak z toho nakonec nic není.

Metelím dál a stále napjatě vyhlížím v dáli před sebou Joža. Áááá, už ho vidím. Před lávkou přes Berounku v Hýskově ho konečně zahlédnu. Ale počkat to není Jožo. Je to sice nějaký závoďák, ale neběží. On to Martin (Střelka). Prohodíme pár slov, vyzvídám v čem je problém. Při seběhu si hnul s kolenem a tím si vystavil stopku.

"Zkoušel jsem s tím ještě běžet, ale bohužel. Nejde to. Smůla. Ty ale makej, makej a koukej je dohnat!"
"Jaký mají náskok?" ptám se
"Dušan s Radkem už tak 50 minut! Jožo asi 10. Nepotřebuješ něco? Gely, megnesko, cokoliv?" nabízí mi první poslední.
"Ne, díky, díky. Mám vše." a vyrážím dál.

Lávka přes Berounku v Hýskově
50 minut náskok. To snad né. I když není se čemu divit, když běží spolu Radkem (Brunnerem). Profil trati jim přeje sliničkářům jedněm. Nikdy bych nevěřil, že se budeme v rámci EKUTu nahánět na medailových pozicích P100. Už loni mi to přišlo těžké a to jsme se naháněli někde kolem 9. až 15. místa. Musím přidat, jinak vedení EKUTu ztratím. Ale třeba Radek Dušana nakonec utahá a on pak zpomalí. Nějak se mi nechce věřit, že by to Dušan s favorizovaným, nabušeným Radkem vydržel až do cíle.

Stoupání po Olafošipkách na K17 Plešivec

K18, 83. km - Lhotka rozhledna
Snažím se tlačit na pilu běžet opravdu vše, co jen trochu jde. Překonávám Plešivec, konečně pěkný kamenitý terén. Sbíhám dolů do Berouna, už zase, a tím uzavírám cca 20 kilometrovou motanici nad Berounem. Dál už se bude uhánět konečně směrem na Prahu do cíle do Modřan. Na posledních 20 kilometrech od depa v Berouně nebylo žádné občerstvení. Další je až za 5 kiláků a mě pomalu ale jistě dochází pití. Mám jen litrovku.

Ve Lhotce už jsem úplně na dně. Jazyk až na vestě. Víska je ale po ránu úplně vylidněná, nikde ani človíčka, hospoda nebo obchod už vůbec ne. Naštěstí nad návsí najdu starou pumpu. Jen co si začnu pumpovat vodu do flašky, objeví se děda se psem.

"Mladíku, ta voda z té pumpy je pouze užitková na zalévání. To byste opravdu neměl pít."

No skvělý. Vyleju jí na zem. Děda se nabízí, že mi doma vodu natočí, ale prý je to tak 5, 10 minut pěšky. Na to nemám čas, poděkuji a běžím dál směrem k rozhledně.

Čekal jsem, že nás Olaf požene až nahoru, ale kontrola je překvapivě už dole pod ní. Rozhledna je asi zavřená, jinak to není možný. Takovou šanci nás potrápit na stovkách schodů Olaf přeci nikdy nezahazuje.

Rozhlednu na vršku zalévalo ranní slunce, ale klesáním po silnici se vracím zpět do mrazivé mlhy inverze. Namrzlá silnice pěkně klouže, zatímco mlha se sluncem vytváří nádherné scenérie.

Klesání do Vráže
Vráž. Konečně občerstvení! Polévka není, zato vynikající frgále a obložené rohlíky. Začnu vše futrovat, paní výčepní mi doplňuje pití a kontrola hlásí, jak si vedou již pouze 3 kluci přede mnou. Dušan už má náskok opravdu 50 minut, ale už neběží s Radkem, ten tu byl o 4 minuty dřív. Jožo 11 minut přede mnou. Musím Dušana stáhnout pod 40 minut. Kéž bych tak dohnal Joža. Konec zdržování, běžím dál.

"Jožo ty vrahůůůů!!! Já tě nemůžu dohnat!" hulákam na něj, když se míjíme na první vracečce u Svatého Jana Pod Skalou.
"Poď, poď! Už ma máš!"

Foto: Václav Rada
Foto: Václav Rada
Foto: Jiří Januška
Při stoupání do druhé vracečky s výživným stoupáním na vyhlídku Svatý Jan si zapamatuji čas, kde se míjíme, abych věděl ztrátu. Jak pak zjistím stále 10 minut. Nejdřív musím ale nahoru a to se pěkně zapotím. Odměnou jsou mi krásné výhledy a povzbuzení od fotografů, že Radek dal Dušanovi už víc jak o 16 minut a hlavně, že Dušan vypadá dost unaveně. Je to blbý, ale je to prostě pravda. Nic víc vás tak nenakopne, jak když soupeřovi docházejí síly. Cítím šanci, nastřílím ještě pár fotek a rozebíhám se s chutí dolů stylem alá kamikadze. Schody dolů beru snad po pěti.

K22, 91. km, 10:23 - Vyhlídka Svatý Jan
Ještě než doběhnu na další čipovku s občerstvením v Karlštejně, už mi chodí na Ambity smsky, že tam Dušan ztrácí na Radka skoro 40 minut. Že by už fakt tuhnul nebo naopak Radek tak zrychluje? Musím v tom mít jasno a tak běžím co nejrychleji, abych už tam byl.

"Dělej Aleši. Makééééj." slyším už z dálky před kontrolou v hospodě Pod Dračí skálou.

No nemůže být nikdo jiný než Jenda Bartas, ale místo zvonce má nyní kolo a jede mi naproti. Vlítnu do hospůdky, odpípnu si čip, ale úplně nejdřív se starám o pití, protože jsem zase úplně na suchu. Pak teprve řeším kluky přede mnou. Jožo 11 minut. Dušan už jen 35. Jo! Už sem zase ve vedení EKUTu!

"On tu i dlouho odpočíval, skoro 20 minut." žaluje obsluha.

Kopnu do sebe zředěnou polívku a mažu dál. 5 minut rozdíl na dalších 30 kilometrů je jak nic. Navíc, třeba Dušan odpočíval prostě jen před závěrečným finišem a teď za to zase zatáhne. Blížíme se k Praze a bude více asfaltových úseků, které mu budou vyhovovat. Nesmím polevit!

Vyrážím přes hrad Karlštějn směrem na Mořinku. Cestu znám, protože přesně kopíruje část trasy závodu Běhej Lesy Karlštejn, který jsem běžel v létě týden před Andorrou. Pouze je to v protisměru.


Typická zimní fotka Karlštejna
Počasí už se asi definitivně zbláznilo. Úplně zapomnělo, že je prosinec. Slunce pere a je určitě nad 10°C. Začínám se vařit. Všechno musí dolu. Bunda, čelenka, dlouhé rukávy trika z ovce vykasat nahoru. Fakt jako v létě. Trasa je díky tomu strašně jednoduchá, jediný co je na ní náročné je to, že musím běžet rychle. Dušan tu určitě zrychluje, musím taky.

Poslední čipová kontrola je v Černošicích na 113. kilometru. Ještě než tam doběhnu proběhne závěrečná příprava na posledních cca 20 kilometrů. Přišlo na mě totiž volání divočiny. Musím si zase odskočit bokem, hnačka se hlásí. Pak kofeinové lomcovadlo Speed8, sluchátka do uší, zapnout nářez a jedeme z kopce. Na kontrole nakonec čip není. Píše se to na papír a já nevím, jaké mají kluci čísla. Tak řeším jestli náhodou už Jožo nepředhonil Dušana, protože obsluha jména kluků nezná.

"Jak vypadal ten druhý kluk? Nebyl to takový malý Slovák?" a mám na mysli Joža.
"Jo jo přesně malý Slovák"
"A ten třetí?"
"Ten taky."
"Ten taky co?"
"No, to byl taky takový malý Slovák."
"Aha, no jo, to je pravda. Sakra."

Takže tady se nic nedozvím a běžím dál. Každopádně pokud se kluci už nepomíchali, tak Dušan je přede mnou už jen 30 minut. Skvělý. Jožo mi naopak utíká, už má náskok skoro 17 minut.

Posledních 17 kiláků je snad nejnáročnějších. Už vidím Prahu, už vidím Modřany, říkám si, že teď už jen někde přes Vltavu a jsem tam, ale opak je pravdou. Z Černošic zase nahoru na nějakou vyhlídku, aby se mohlo běžet zase dolů do Radotína. Zase nahoru nad Chuchly, dolů do Chuchle, zase nahoru a dolů do Malé Chuchle a tak stále dokola. Čék se diví, kde se to tady vše v Praze vůbec bere. Sběhy a rovinky si užívám, ale běžet do mírných stoupání už mi vůbec nejde. Trápím se. Přichází na řadu indiánský běh. Hlavně nepřejít pouze do chůze.

Zachycen někde na cestě v Praze, ač to tak vůbec nevypadá.
Foto: Tereza Chmelíková
Konečně most Inteligence přes Vltavu do Bráníka. Teď už to bude pohoda. Ale kde že, to by nebyl Olaf. Následují ještě tři kráply, kde už síly fakt nemám a visím v hůlkách jak oběšenec. Rvu to co to dá a chroptím u toho, jak přeložená parní lokomotiva. Loni jsem měl rozdíl mezi mým 3. a 4 místem pouze 2 minuty, tak se to snažím tlačit opravdu až do konce. Na každé minutě záleží. Poslední rokle v Zátiší, poslední kopec. Kolem modřanského Labe běžím zoufalým úprkem z posledních sil až do cíle. Je teprve kolem půl čtvrté odpoledne a já tak vůbec poprvé dobíhám až do cíle P100 ještě za denního světla.

Cíl! Čip mi odpípne cílový čas 16h a 5min. Ufff. Průměrná rychlost něco málo přes 8km/h na 130km při převýšení +5350m. To je slušný kvapík.

Svalím se do židle vedle vítěze Radka Brunnera a jsem úplně na kaši. Jediný co mě zajímá než umřu, je jestli to klaplo. Jestli jsem si udržel vítězství v EKUTu.

"Tak co, stačilo to na Dušana????" ptám se s napětím.
"Musíme to spočítat, ale bude to asi těsný." napínají mě kluci v čele s Olafem
"Je mezi vámi necelých 30 minut rozdíl."
"Takže to je klaplo! Jooooo!"

Z mého 40 minutového náskoku po Loučení zbylo necelých 10 minut. Ale stačilo to! Zase o prsa jako loni, ale je to tam. Mám fakt obrovskou radost. Mám to, skoro musím zatlačit slzu. Za 7 ročníků EKUTu jsem teprve první Čech, kterému se to podařilo vyhrát. To je sen.

Vítězové EKUT (300km/+13 200m) zleva:
4. místo - Tomáš Štverák (CZE, 18let!), čas 43:26:50
3. místo - Patrik Hrotek (SVK), čas 43:06:15
2. místo - Dušan Krajčovič (SVK), čas 39:39:03
1. místo - Já (CZE), čas 39:29:27
Dušan Krajčovič je nakonec druhý jak v EKUTu, tak celkově v Pražské stovce! To je neuvěřitelný výkon a opravdu před ním smekám. Joža, který skončil v P100 na 3. místě jsem nakonec ze 17 minut stáhl v poslední části na pouhých 9 minut. Trošku mě mrzí, že jsem ho nedocvakl úplně, ale co 4. místo na letošní favority našlapané Pražské stovce beru všemi deseti. Zlato má favorizovaný Radek Brunner, který na zdolání 130km/+5350m trasy potřeboval pouze 14h a 45min. V ženách P100 vyhrává skvělá Zuzka Urbancová (10. celkově) s časem 17:46. EKUT žen pak vyhrává zaslouženě Káťa Šoubová, která k tomu přidává i druhé místo P100 v ženách (17. celkově). Moc jsem jí fandil.

Trasa se mi líbila, ale přiznám se, čekal jsem jí o hodně víc náročnější. Pro mě bez debat nejednodušší P100, kterou jsem kdy běžel  (běhám od roku 2011). Olaf se sice vždy snaží postavit co nejnáročnější trasu, leč je to stále v okolí Prahy, takže nezbytnou složku extrému vytváří právě náročné zimní počasí. To ale letos totálně zradilo, bylo krásně a sucho. Takže jediné co bylo letos extrémní bylo bohužel právě to teplo a to, že byl závod díky tomu opravdu extrémně rychlý a běhavý. To mi sice moc nevyhovuje, ale naštěstí jsem se úplně neztratil.

Díky Olafovi a celé organizátorské partě za skvěle připravený závod. Vše bylo opravdu parádně dotažené, proznačené a naplánované, kéž by to takhle bylo všude. Díky všem závoďáků na trase. Dušanovi, že mi to neudělal vůbec jednoduché. Radkovi, že Dušana trochu utahal ;) a hlavně Jožovi, že to hnal, jak to hnal a nebral na mě vůbec ohled. Udržel mě tak stále v rychlém tempu. Díky!

Doslov

- Na start P100 se postavilo 261 stovkařů. Díky přívětivému počasí dokončil rekordní počet 189 borců. Gratulace všem!
- Na etapový EKUT (300km/+13200m) se postavilo 70 lidí. 38 borců dokončilo. Gratulace všem ještě větší.
- Pověstné Olafokilometry měli letos na P100 skoro nulový koeficient odchylky od standardního kilometru. Naměřil jsem jen o 1,5 km víc než udávaná délka 130km. Přisuzuji to hlavně mým kufříkům.
- Použitá výbava: botky notně sjeté Inov-8 X-Talon 212, batoh Inov-8 Race Elite Vest a self-made camelflaška, čelovka Fenix HL50, ovce Icebreaker, komprese (šortky a lýtka) Compressport, šuska Sensor a foťák už stařičký Panasonic Lumix DMC-FT3.
- Výživa: Nutrend (Enduro, Carbo, Turbo Snacky, tyčky Voltage, Magneslife), solné kapsle 226ERS, kofein Speed8. Dále pak všechny polévky, ovoce, čokolády, frgály a jiné dobroty po trase.
- Přes to všechno mě stál celý EKUT víc než 4kg tělesné váhy. Z cca 80 kg na 76. Ale já se rychle dožeru, to nemám před vánoci vůbec strach.
- To byl můj poslední závod sezóny 2015. Sezóny, která se mi neuvěřitelně povedla. Doufám, že sezóna 2016 bude minimálně stejně tak skvělá. Teda měl bych už začít konečně nějak pořádně trénovat, jinak s těmi mými dvěma tisíci odběhanými kilometry ročně ty vlčáky na špici P100 nikdy nedoženu! ;)

Odkazy




3 komentáře:

  1. Klobuk dole paradny vykon graruluji...
    Joža poznam dobre, tak jsem se na clanku fakt bavil 1* Tohle jsou nadlidske vykony.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Diky Radovane, jo jo Jozo to je dobry kujón, malý a rychlý jak tryskomyš :) Jsem rád, ze bezel a pomohl mi tak s EKUTem.

      Vymazat
  2. Gratulace Alesi, moc pekne se to cte:)

    OdpovědětVymazat