Andorská RONDA DELS CIMS (170km, +13 500m), Bez respektu vstříc prvnímu DNF

Caulla (102. km, nastoupáno +8 826m, čas 25h 49min, 37. místo)

"Jsi v pořádku?" ptají se mě orgové
"Ne, to fakt nejsem. Mám totálně oddělaný stehna, nemůžu ani chodit. Musím si tu odpočinout."

Kluci jsou hrozně ochotní, nabízejí mi hned spacák místo ve stanu, ale tam bude strašný vedro. S díky odmítám. Svalím se na záda přímo na zem u velkého šutru. Nohy dám vzhůry a zapřu si je o kámen. Je strašnej hic. Jsem zpocenej a smrdím jak uzená makrela dva dny na slunci. Během vteřiny se na mě snáší hejno dotěrných much. Sedají ji mi na čelo, nos, rty a sosají můj slaný pot. Sundavám si z ruky bufík. Rozložím si ho přes obličej, aby mě nechali na pokoj. Stehna pulsují bolestí.

Bože, co tady dělám? Teprve 102. kilometr ze 170 a já už dál nemůžu ani jít natož běžet. Potřebuji odpočinek. Snad se ty stehna ještě vzpamatují. Trápím se s nimi už od 70. kilometru.
Zavírám oči. Tma. V hlavě si přehrávám celý závod od začátku. Jedna chyba za druhou. Nechal jsem se vším naprosto strhnout a přepálil to jako totální zelenáč. Proč se vůbec divím, že to takhle dopadlo...


Ordino (Start, pátek 26.6, 7:00 ráno)

Je to tady. Vrchol mojí letošní sezóny Andorra Ultra Trail a její nejtěžší trasa Ronda dels Cims s naprosto šílenými parametry: Při celkové délce 170 kilometrů se musí zdolat celkové převýšení +13 500 metrů a v protisměru hodinových ručiček tak oběhnout celé Andorské knížectví.



Do Andorry jsme přijeli autem s Petrem Kubištou, Martinou Němečkovou a Pavlem Fexou ve středu odpoledne. Po 20 hodinách strávených v autě, jsme ve středu jen skočili na rychlé pivko se zbývající českou výpravou a pak šli brzo spát. Ve čtvrtek jsme si odbyli registraci, připravili výbavičku a po desátý večer šup do postele. Chyběla únava, zato byla nervozita, vedro a strašný hluk aut z ulice, takže spánek nic moc. No, spíš nic než moc. Místo spaní jsme s Petrem vedli zhruba každou hodinu různé sofistikované diskuse typu:

"Spíš?"
"Ne"
"A ty?"
"Grrrr... hádej woe."
"Asi ne, co?"

V pět ráno budíček, přejet autem do Ordina a teď jsme tu připravení na ranní start v 7:00. Jestli něco na ultra nemusím, tak to jsou ranní starty. Já raději startuju na noc, ale co se dá dělat.

"Ke startu připravit, pozóóóór, ...."
Zleva: já, Petr, Pavel, Martina
V hlavě narychlo přemítám svoje plány a cíle:

1) Nepřestat závodit, běžet to opravdu co nejvíc.
2) Dát to pod dva dny tzn. pod 48 hodin.
Jako mustr jsem si napsal loňské časy JBho, který to dal za úžasných 41 hodin. K jeho průběžným časum jsem přidal mé odhadované zpoždění tak, aby mi to vyšlo do těch 48 hodin. 
3) Když ne, tak alespoň dokončit. A to za každou cenu!

Je to tedy dosti optimistické až drzé. Ale říkám si proč ne, cítím se fakt ve skvělé formě. Transvulcania se mi kvůli vedru sice moc nepovedla, ale zas tak špatné to taky nebylo (309. místo ze 1496). Nicméně na všech ostatních závodech doma v Čechách se mi opravdu dařilo. I nějaké ty bedýnky byly. Po vulkánii jsem se záměrně snažil hodně trénovat ve vedrech ve Středohoří a Krušných horách, takže vysoké teploty už by také neměly být takový problém. Ano, cítím se fakt dobře a nadupaně, tak proč to tady nezúročit.

Ó, jak pošetilé. Úročit něco na nejtěžší stomílovce v Evropě...

Přivítáme se s ostatními, celkem nás jde Rondu 10 Čechů. Většina zůstává vzadu. My s Petrem se prodereme startovním polem čítajícím 357 odvážlivců až skoro úplně dopředu. Nechci udělat stejnou chybu jako na UTMB a zašpuntovat se chvilku po startu v úzkých pěšinkách se stovkami pomalejších běžců.

Tamtamy buší, atmosféra houstne, odpočet ukrajuje poslední desítky vteřin. Ohňostroj a startovní výstřel. 7:00 ráno odbilo. Je odstartováno.

Zahřívací okruh Ordinem
Začátek trasy nás na zahřátí protahuje kolečkem v mírném stoupání po ulicích Ordina. Start jsem pěkně utrhl, takže Petra jsem nechal za sebou a běžím vpředu sám.

Vbíháme za městem do lesa. Začíná prudké stoupání v podstatě až na první vrchol Collada Ferreroles. Z Ordina v 1300 m.n.m do cca 2600 m.n.m na 14 kilometrech. Co víc si na dokonalé zahřátí nožek přát. Z opasku na hůlky, který jsem ještě včera večer spíchl já švadlenka šikovná, tasím zbrusu nové karbonové Leki. Jde se na to. Stoupání jde dobře, ba přímo skvěle. Držím stále hodně vpředu. Pár borců jde samozřejmě přede mě, stoupání stále není moje silná stránka, ale není to tak hrozný jako jindy.

Hopky, dupky, kde se vzala tu se vzala, jde přede mě kraťoučkými, ale rychlými krůčky Nerea MARTÍNEZ, jasná favoritka na vítězství v ženách. No tak jo, přiznávám, start jsem měl opravdu trošku rychlejší měl bych teď asi zpomalit. Ale zase tak rychle do kopce nejde, tak se za ní zavěsím. Dupu za ní, když v tom přijde první kilometrový úsek s klesáním. Rozbíhá z kopce, já valím za ní. Myslel jsem, že nasadí strašnou kládu a bude hned pryč. Ku podivu ale moc rychle neběží. Teda, běží dokonce spíš pomalu, až musím kvůli ní brzdit a to já z kopce fakt nerad. Funím za ní, aby mě jako pustila, ale neuhne z úzké pěšinky ani na vteřinku. Nechci na ní nijak halekat, tak koukám před ní až bude vhodný okamžik a v zatáčce to vezmu vnitřkem a jsem před ní. Pouštím to samospádem bez brzdění dolů. Za chvíli je v nedohlednu.

Zase stoupáme. Les přešel do klečí a na místo příjemného stínu už ranní slunce vystrkuje drápky. V seběhu jsem si udělal náskok, ale Nerea jde do kopce (bez hůlek!) jako mašina a za chvíli je zase za mnou.

Vzhůru nahoru. Třetí zprava Nerea.

Dneska to bude připalovat.

Čtyřnohý fanoušci
Je tu nádherně. Pyreneje mě učarovali. Nevím co mám dělat dřív. Běžet, fotit, nasávat vůni hor, kochat se rozhledy, závodit. Soustředím se tedy bez pardonu alespoň na jedno. Jídlo a výživu. Každou celou hodinu do sebe kopnu jednu solnou tabletu a něco sním. Gel nebo energetickou tyčku. Zatím to funguje víc než dobře. Žádné křeče ani ztráta energie. Skvělý.

Ještě pár výškových metrů a jsem na prvním vrcholu v 2 600 m. Těsně před vrcholem mě zase dotáhla Nerea a jde přede mně.

Do kopce Nereu nestíhám
Za vrcholem se objevují první sněhové plotny. Paráda! Přestože už je strašný vedro, je tu sníh, potůčky, říčky. Spousta příležitostí se skvěle ochladit. Co bych za to dal před měsícem na vyprahlé rovníkové Transvulcánii. Takže jak vidím sníh, zastavuju. Neberu jej do hrstí, zchladím si obličej a další hrst sněhu si dám za triko za krk. Tam pak pomalu taje a krásně chladí.

Zchlazeno a můžu dál. Krásný technický seběh. Kameny, tráva, potůčky, sníh, bahýnko, mech. Rozmanitý terén, kde si každý najde to, co se mu líbí. Mě se líbí v seběhu všechno, takže to pouštím a letím dolů jako šílenec. Za chvilku dotahuju na sněhu Nereu. Zase běží tak nějak opatrně a pomalu. Asi ví proč. Na 100 pro ví.

Já ne. Mě tady ty seběhy strašně baví, užívám si tu rychlost a absolutně mě nenapadá, že by to možná chtělo se také trochu šetřit...

Předběhnu jí a mažu z kopce dál. Nádherná rychlá pasáž. Dole už na nás už čeká první občerstvovačka na 21. kilometru.

Downhill by Nerea

Sorteny (21. km, nastoupáno +1 860m, čas 3h 6min, 35. místo, pátek 10:05)

Občerstvovačka je slyšet už několik stovek metrů předem. Bude to asi velký. Vyběhnu z lesa na louku vedoucí k můstku přes potok. Všude plno fanoušků, fotografů a kamer. Všichni povzbuzují, úžasná atmosféra. Za můstkem je kraťoučké stoupání a horská bouda s občerstvením obležená dalšími nadšenými fanoušky, fotografy a organizátory. Čtečkou mi oscanují čip a na displeji se objeví 35. místo a čas 3:05:55.

"Tý jo, super!" raduji se nahlas.

Vůbec mě netrápí, že podle mého časového plánu jsem tu o víc než půl hodiny dřív a navíc v úplně stejném čase jako loni JB. Naopak mám z toho radost, jak to mi pěkně jde. Vrhnu se na jídlo a koštuji trochu od všeho, co tu je. V jednom momentu se přistihnu, že mám v puse najednou meloun, sušenou šunku, olivy a zakusuju k tomu oříškovou čokoládu... Když ono je všechno tak dobrý.

Konec zdržování, vyrážím dál. Přes menší kopec proložený kratším klesáním se dostávám k potoku podél kterého se dále stoupá až na Portella Rialp. V jednom mokrém klesání podél potoka mi podklouznou nohy a já si čupnu na prdel.

"A sakra!"

Když si oprašuju pozadí, zjistím, že sem si pěkně roztrhl gaťky od Compressportu. Pravá půlka holého zadku kouká dírou ven. No nic, aspoň to bude v tom vedru chladit.

Nedlouho po tom se kolem mě ve stoupání prožene zase Nerea. Moje holá půlka jí očividně nezaujala a maže v klidu dál. Ve stoupání proti ní nemám šanci. Ani se už o to nesnažím, takže je brzy je fuč. To je naposled, co se vidíme. Naštěstí.

Pozn.: Nerea nakonec závod žen s přehledem vyhraje v čase 38:47:14. V celkovém pořadí skončí na 13. místě.



Vyškrábu se na kopec, kde je parádní rozhled. Dokonce v dálce přes údolí je vidět i další občerstvovačka Coma Arcalis na 31. kilometru. Kdyby se šlo přímo, je to chvilka. Trasa vede ale samozřejmě tak, aby byla co nejnáročnější. Takže nejdříve seběh po louce dolů do údolí, pak se zprava vyškrábat pěšinami zase nahoru k horskému plesu, aby se mohlo zklesat zase do údolí a zamířit konečně nahoru k Arcalis.

Výhled na lyžařské centrum Arcalis

Jen tam skočit lomeňáka

Coma Arcalis (31. km, nastoupáno +3 025m, čas 5h 42min, 47. místo, pátek 12:42)

Tahle občersvovačka je v lyžařském areálu u horské chaty, ke které vede i silnice, takže je jednoduše dostupná autem. Není tedy divu, že tu strašně lidí a všichni fandí o 106. Čék přibíhá ke kontrole s občerstvením pomalu špalírem. Všichni pokřikují, fandí a pokouší se vyslovit moje jméno ze startovního čísla. Je to opravdu úžasný pocit. Jsem tu sice o víc než hodinu dřív než jsem tu plánoval být, ale to vůbec neřeším. Cítím se úplně skvěle a hlavně mám chuť na všechny ty dobroty na stolech. Zvlášť místní vývar Caldo s nudlemi mi fakt bodne. Sice je děsný vedro, ale teplým vývarem do žaludku nikdy nepohrdnu. Doplním ještě camel kolou a rychle vpřed. Celkové zdržení necelých pět minut.

Dupu do kopce a všude kolem mě vedou nahoru lanovky. V zimě to tu musí být paráda. Teď je ale léto, sněhu je jen poskrovnu a lanovky nejezdí. Nahoru se hold musí po svých.

Cítím se skvěle a vůbec nic mě netrápí.

Arcalis
Konečně jsem nahoře. Výhledy zase luxusní. Za mnou celé lyžařské středisko Arcalis a přede mnou prudké kamenité klesání k nádhernému plesu. To jsem přesně potřeboval, protáhnout si nohy a dát si adrenalinový technický seběh až dolů. Letím dolů, boty skvěle drží (inov8 RaceUltra 270), maximálně si to užívám. U plesa povinná ochlazovací zastávka. Brrr to je ledový! A letím dál průsmykem s obrovskými balvany a sněhem k dalším jezírkům.

Voda a sníh. Ochladit se dá naštěstí všude.

Proč tohle nemám za barákem...

Velmi vzácná rovinka na trase
Při stoupání na vrchol Clot Caval jí konečně spatřím. Comapedrosa. Nejvyšší vrchol na trase závodu a zároveň nejvyšší vrchol celé Andorry. Comapedrosa se tyčí majestátně přede mnou do výšky 2 942 metrů nad mořem. Normálně by to byl pěkný celodenní výlet, ale budu jí muset zmáknout trochu rychleji. Nejdřív ale ještě dotáhnout tento "menší"  vrchol (2 600 m.n.m) před ní.

Comapedrosa (2 942 m.n.m)
Před nástupem na Comapedrosu dorazím ještě na malou občersvovačku v bivaku Pla de l'Estany. Doplním vše potřebné. Hlavně pití, které už skoro docházelo. Nesmí chybět vynikající teplé Caldo do bříška a zazdít to pořádnou porcí čokolády. Než vyrazím koukám vzhůru k vrcholu Comapedrosy a v hlavě se mi vybavuje barvité vyprávění od Honzy Suchomela, jak strašný ten výstup je. Ufff.

"Vzhůru do toho a půl je hotovo." říkávala babička

Posbírám si svých pět švestek, rozbalím Leki, opřu se do nich a jdu na to.

Metry rychle přibývají
Z počátku to není tak hrozný. Je to sice kurva prudký, ale pěšinka je pěkná a výškové metry rychle přibývají. Pak ale dorazím k obřímu suťovisku. Cesta by sice mohla vést v klidu po louce bokem, ale to by bylo moc lehký, takže trasa vede přímo šutrákovou sutí. Zprvu nic moc, ale pak najdu správný rytmus. Je to skoro jako po schodech a už si to valím svižně nahoru. Dokonce v tom stoupání dotáhnu dalšího borce.

"Teda mě to dneska jde. To je úplně super!" chválím se v duchu

Skoro jako po schodech

Pohled dolů na výstupovou trasu na Comapedrosu.

Comapedrosa [2942 m.n.m] (47. km, nastoupáno +5 035m, čas 10h 4min, 47. místo, pátek 17:04)

Blížím se k vrcholu a už z dálky mi přijde, že slyším dudy. To neni možný, já mám snad už slyšiny. A ono ne. Normálně přímo na vrcholu kontrolor a vedle něj týpek s dudami. Jen co mě spatří, tak do toho hmátne a přes vrcholky hor se line melodické kvílení skotských dud.

Paráda jsem na vrcholu. Šlo to úplně samo! Navíc koukám kudy klesá značení trasy a vypadá to zase na hodně parádní seběh. Podle profilu nějakých 600 výškových metrů dolů. Zavtipkuji chvilku s dudákem a kontrolorem a vyplácí se. Chlapík vytáhne z batohu z vlastních zásob místní pivko v plechu. Nabídne mi a tak ho dáme spolu na půl. Gely přeslazený žaludek to pěkně srovná a po několikanásobném "Gracias" jsem ready to pustit těch 600m střemhlav dolů.

Comapedrosa. Vrcholovka. 
Po pivku to pádí dolů samozřejmě úplně samo. Ty seběhy jsou tady naprosto neskutečný, kam se hrabe Milešovka ;). Těsně před jezerem Estany Negre doháním dalšího běžce. Kluk je na sněhu nejakej nejistej a to má hůlky. Já mám hůlky z kopce vždycky sbalený a upnutý v pase. Předběhnu ho a pálím to dál po sněhu, jako by se nechumelilo. Sníh je pěkně měkký, tak není co řešit. Kdyby to podklouzlo, spadnu do měkkého, tak proč se obávat. Když v tom...

Estany Negre

"Šup"  najednou to podklouzlo a už jedu z kopce po zadku dolů.
"Aúúú" vyjeknu bolestí.

Zapomněl jsem na tu díru a obnaženou zadnici. Hrubé sněhové krystaly mi obrousily zadek až do krve a navíc se mi tou dírou nasunulo do šortek spousta sněhu. Pěkně to ale chladí, tak to ani neřeším. Ono to za chvíli roztaje.

Neboj! Neklouže to... skoro.

Lepší se přidržet lana. Jinak zaváhání končí ledovou koupelí.
Od jezera dál následuje už pohodové a krásně běhatelné klesání až k boudě Refugi Comapedrosa. Pode mnou v dálce vidím dalšího běžce. Říkám si, že ho ještě před kontrolou dám a předběhnu ho, ale nakonec jsem to už nestihl.

Refugi na dohled

Refugi Comapedrosa (51. km, nastoupáno +5 076m, čas 10h 47min, 46. místo, pátek 17:47)

"Where are you from?" ptají se mě sličné dobrovolnice u občerstvení.
"República Checa!"
"Checa? Dobrý dén, jach se máž? Si z Praga?" odvětí jedna lámanou češtinou.

Tak to bych tu nečekal. Příjemné překvapení. Prohodím s ní pár slov a sunu se k lavici. Musím si přemazat chodidla vazelínou. Nohy už mám z potůčku a sněhu slušně rozmáčené. Při seběhu už to trochu bolelo, tak se bojím, aby se mi neudělaly puchýře. Hotovo, teď se rychle najíst. Mířím ke Caldu, ale průšvih. Někde jsem ztratil svůj skládací kelímek. Musel mi někde vypadnou z batohu. Nemají mi tak vývar do čeho nalít. Ptám se pár běžců co mezitím doběhli, jestli ho někdo nenašel, ale bezúspěšně. Nakonec se mě ujme česky mluvicí holčina a uřízne mi dno z PETky od koly. Vysrknu Caldo, provizorní kelímek šoupnu do kapsy od batohu, nacpu si pusu plnou dobrot ze stolu a vyrážím vstříc vrholu Portella de Sanfons.

Výhled z Portella de Sanfons směrem k refugi Comapedrosa
Během chvilky se vyškrábu vysoko nad Refugi Comapedrosa. Při pohledu zpět si můžu vychutnat pohled na refugi u jezera, odkud jsem vyšel a hlavně na majestátní Comapedrosu. Parádní kopeček.

Comapedrosa panorama
Od Portella de Sanfons začíná snad první souvislý čistě hřebenový úsek v délce kolem 3 kilometrů. Do teď to bylo v podstatě pouze jen do kopce nebo z kopce. Užívám si to. Běží to úplně samo. Nicméně následné klesání o -600m níž stojí opravdu za to. Vede přímo po louce, takže to vypadá v pohodě. Je to ale tak prudký, že mi z toho poprvé začnou trochu cvrnkat stehna. Kdyby tu byly alespoň nějaké serpentiny, ale ono to vede fakt přímo rovně prudce dolů. No v závěru jsem fakt rád, že další občersvovačka není hned dole, ale musí se k ní ještě vystoupat po sjezdovce. Nohy se tak změnou zátěže do kopce rychle zmátořily a je to zase dobrý.

Prostě Trail Porn!

Nevypadá, ale je to ukrutně strmé.

Botella (61. km, nastoupáno +5 720m, čas 13h 02min, 50. místo, pátek 20:02)

Když sem vystoupám přijde mi to tu spíš jak v polním lazaretu než občersvovačce. Spusta běžců tu leží na lehátkách a nechává si od zdravotního personálu ošetřit obrovské puchýře na chodilech a krví podlité odražené nehty. Ble, úplně se mi zvedl kufr. Naštěstí moje chodila jsou po předchozím promazání stále ok. Ač se ten seběh po louce zdál z počátku nevinný, jak je tady vidět, zas taková prča to nebyla. No nechám lazaret lazaretem, doplním potřebné, něco pojím a klidím se odtud.

Noc se blíží a mezi Marginedou na 73. kilometru, kde už na mě čeká můj drop bag s Kofolou, je pouze poslední hora Bony de la Pica 2405m.n.m. Pak už jen sešup do Marginedy. Druhý nejdelší na trase. Bylo by skvělý toho stihnout co nejvíc ještě za světla. Přístupová cesta k Bony de la Pica je snad nejdelší rovinka na trase. Skoro 4 kilometry lesem po opravdu mírně nerovném terénu. Běžím se mi stále skvěle, tak to rvu až k nástupu do kopce.

Odpočinková rovinatá pasáž

Ve stoupání na horu jsem už ale pomalej. Za chvíli jdu přede mne dva špaňěláci. Maličcí a hubení. Oba mají dohromady tak 100 kilo. Se závistí pozuruju, jak je stoupání nestojí snad žádné sily. Naštěstí jsou rychle v nedohlednu, tak mě alespoň dále nekazí náladu. V klesání se ještě uvidí. Konečně se doplazím na vrcholový hřeben a můžu se rozeběhnout ke kontrole na vrcholu. Slunce se pomalu blíží k západu, tak z toho seběhu za světla asi moc nestihnu.


Vrchol Bony de la Pica na dosah

Bony de la Pica [2405 m.n.m] (66. km, nastoupáno +6 207m, čas 14h 36min, 49. místo, pátek 21:36)

Konečně jsem tady. Teď už jen zklesat 1400 výškových metrů do nejnižšího bodu na trase do Marginedy. Dva kluci na vrcholové kontrole mi doporučí, ať už si nandám čelovku. Všechno připraveno, čelovka nasazena můžu dolů. Těším se na seběh a dolů na kontrolu na svůj litřík a půl Kofoly.

Začátek je parádní, strmá cestička se serpentinami a spousty skalisek. Čelovku nezapínám, ještě je vidět dobře. Vím, že kousek pode mnou jsou minimálně tři lidi, který chci určitě předhonit. Ti španěláci a ještě jeden Ir s kterým se často míjíme. Je rychlý do kopců a pomalý v seběhu, přesně můj opak, takže v průměru jdeme skoro stejně.

Letím dolů a jde to parádně. Strašně mě to baví. Asi po kiláku klesání vidím další kontrolu, mají tam už oheň a u něj klábosí Ir. Než tam doběhnu, tak jde dál. Neva, stejně to má už spočítaný.

Miluju labouše!
Osazenstvo kontroly je pohodová partička tří kluků, holčiny a Labradorky. Připomíná mi našeho Míru, což je taky labouš, tak se s ní musím pořádně pomazlit. Kluci umí skvěle anglicky, tak si nimi mezi drbáním pesána dobře pokecám. Upozorňují mě, že tu jsou hlavně kvůli bezpečnosti, protože pod jejich pozicí začíná nebezpečná, strmá pasáž, kde jsou i jistící řetězy. Taková lehčí ferrata. No nic musím letět, už se vidím před Irem, tak aby mi tolik neutekl.

"Good luck, Ales!" povzbuzují mě když odcházím.

Pár metrů pod nimi začínají ty řetězy a cesta je hned taková vzdušnější a zábavnější. Pod sebou vidím Ira jak pomalu zápasí s náročnou pasáži. Kopnu do vrtule a za chvilku ho v traverzu mezi řetězy předhoním.

Řetízky a řetězy
Řetězy končí. Kousíček běžím po vrstevnici, pak dorazím na strmou mýtinku mezi stromy. Cesta jde samozřejmě po strmé mýtině přímo střemhlav dolů. Ještě že není mokro, říkám si. To by se jelo po zadku až dolů. Zapínám už čelovku a jdu na to. Rozebíhám se, ale nohy ve srázu okamžitě podklouznou a já jedu po zadku několik metrů dolů. Takhle to opakuji ještě několikrát, protože to jinak prostě ani nejde. Odřená holá půlka si zase libuje, pálí už jak sviň.

Konečně na normálnější cestě. To byl strašný úsek toto. Španěláci nemůžou být daleko, tak se hned rozebíhám za nimi. Letím dolů hlava nehlava. A heleme se. Pode mnou v dálce dvě světla od čelovek. To budou oni. Zařadím ještě vyšší rychlost a valím to za nimi. Mám je, pozdravím se s nimi, ale nezastavuju a mastím dál.

Takhle dál celou cestu až dolů, jako magor. Další čelovky pode mnou, další pronásledování a předběhnutí. Mám z toho radost, jak mi to jde a vůbec si neuvědomuju jak strašně si odpaluji stehna. Jsem jako v rauši a přitom si zatloukám hřebíky do rakve.

Margineda (73. km, nastoupáno +6 350m, čas 16h 28min, 28. místo, pátek 23:28)

Těsně nad Marginedou předbíhám ještě další tři bežce. Všichni šli už pomalu zapírajíc se o hůlky. Dostávám se na silnici. V mírném stoupáčku mířím k hale, kde je kontrola. Jdu jen chůzí, protože mi to konečně došlo... Stehna dostaly tím seběhem strašnou, ale strašnou nálož. S obavami vcházím z těžka do haly.

"Píp" kontrola odpípne můj čip a na displeji se ukáže čas 16:28 a 28. místo.
"Cože? 28. místo?" nevěřím svým očí a úplně mi přejede mráz po zádech.

Hodně lidí jsem předběhl a hodně přede mnou jich tady závod taky vzdalo, takže jsem se najednou octl ze 49. na 28. místě.

"Ty jo paráda! Jo, jo, jooooo!" hecuju se a jdu si rychle pro drop bag.

Na chvíli úplně zapomínám na problémy se stehny a zase si frčím v závodním opojení. Koukám, jak si tu mnozí běžci nechávají od masérů masírovat nohy. Do toho nejdu. To by bylo moc zdržení a já chci co nejdřív pryč dál závodit, když mám tak skvělou pozici. Kouknu na hodinky.

"Max 20 minut a odchod!" nařizuji sám sobě.

Čapnu drop bag a jdu si sednout na lavici. Svalím se na ní jak hromada dřeva. Nejdříve přeliju vytouženou kofolu do camelu. Zuji si boty, abych si namazal nohy a přehodil suché ponožky. Chodidla jsou úplně bílé a rozmočené. Na levé noze pod palcem je veliký vytahaný puchýř, který už praskl a přehnul se jak mokrý hadr. Pak ještě dva malé podlité krví z boku kloubů od palců na obou nohách. Vytahuji svůj 22g UTMB nožík a papírový kapesník na utření. Ostrá špička projede kůží a vycákne krev. To samé na druhé noze. Otřu to kapesníkem. Vedle stojí přítelkyně běžce sedícího na druhé straně lavice. Když to vidí, udělá se jí asi nevolno. Otočí se a jde stranou. Je to trošku nechutný, ale není čas na city. Pomáhá to. Vazelínou domažu nohy, natáhnu suché ponožky. Nádherný pocit. Ještě kraťasy. Navlékám je přes roztrhnuté kompresní šortky. Ještěže jsem si je do bagu na noc přibalil. Konečně mi nebude táhnout na polonahý a důkladně odřený zadek.

"20 minut. Sakra!" koukám na hodinky

Nestíhám, ještě se musím najíst. Chci se zvednout z lavice, ale co to? Stehna to vůbec nedávají. Musím si pomoc rukami. Doplížím se pajdavě k jídlu. Ještěže je můj žaludek jako vždy stále v pohodě. Chuť mám na všechno, tak to do sebe házím popořadě kousek od všeho a zaleju to zředěným Caldem s nudlemi.

Můžu vyrazit. Ještě se ohlížím po hale a zrak mi zůstane na masérech.

"Ne, teď ještě ne! Vydržím to do Pas de la Casa na 130. kilometru. Tam budou také." přemlouvám sám sebe.

Po 25 minutách jsem z haly venku a chci se rozeběhnout. Ale nejde to, stehna pěkně ztuhly a bolestivě protestují. No to brzo, když mám před sebou ještě skoro 100 kiláků.

"Bolest je normální. Svaly se musí prohřát a bude zase dobře." přecházím v mysli na chlácholivou.

Jde to ztuha, občas popoběhnu a nebo jdu rychlou chůzí přes celé městečko, až se dostanu na odbočku ke stoupání do lesa. Vůbec se mi nahoru nechce. Navíc mě přepadlo nutkání. Musím si ještě odskočit na velkou. Grrr, proč sem si to jen nevyřídil v hale, kde byly záchody.

Stoupám nahoru, jde to strašně ztuha, stehna se ne a ne prohřát. Pořád se ohlížím, zda mě někdo nedohání. Jdu jako šnek, navíc to zdržení s wc, ale nikde nikdo. Nejradši bych se teď za někoho zavěsil. Přepadá mě i únava, vůbec jsem si ještě nikde vlastně neodpočinul. Šleha! Ta mi pomůže a už jí do sebe klopím.

Ale nic se neděje. Únava stoupá a stehna nechtějí jít. Odpočinu si. Sedám si na stupínek na cestě. Vypínám čelovku a zavírám oči. Vím, že neusnu. Co bych dal aspoň za pár minut spánku, ale já to prosně neumím. I tak je to příjemné, se na chvíli zastavit a pokusit se klimbnout.

"Are you ok man?" zasvítí mi do očí čelovka procházejícího borce
"Yes, yes. I am. I'm just a bit tired, you know."  odpovídám.
"Ok, good luck." a mizí nade mnou.

Přemýšlím zda vstát a zavěsit se za něj. Ne. Ještě chvilku. Sedím tu teprve 5 minut.

"Sedím, proč si vlastně nelehnu?"

Sesunu se ze sedu na bok do lehu. Chvíli ležím a po pár minutách další čelovka. Ještě než dorazí, už jsem v sedě a chystám se vstát. Musím se za něj zavěsit nebo už se nehnu.

A jde to. Sice to bylo jen něco málo přes 10 minut, ale zjišťuju, že to pomohlo. Nebo už začala působit šleha. Visím za na ním, má dobrý tempo. Občas si sedne a odpočine si, tak jdu před něj, aby mě zase dohnal a předhonil. Spolu takto vydupeme až na vrchol Cortals Manyat, kde následuje seběh. Stehna protestují, bolí. Ignoruji je a běžím dolů. Kolega nestíhá a tak pokračuji sám. Po seběhu stehna vůbec nechápou. Donutit je znovu do stoupání mě stojí spoustu sil. Mezitím se objeví další běžci a jdou přede mě. Mávám nad tím rukou. Závodění mě nějak přechází. Momentálně jsem rád, že se vůbec nějak pohybuju.

Coma Bella (87. km, nastoupáno +7 485m, čas 21h 08min, 34. místo, sobota 4:08)

Přicházím úplně sám a ani na občerstvovačce nikdo není. Shodím vše ze sebe. Jdu se najíst a doplnit pití do camelu. Konečně se zbavím té Kofoly, nakonec mi vůbec nechutnala a to sem se na ní tak těšil. Zbytek tedy letí do kanálu. Když doplním vodu a něco pojím, sesunu se do židle a přemýšlím co dál.

Kdybych neměl tak odpálený ty stehna, tak mě vůbec nic netrápí, ale bohužel stehna jsou teď moje největší starost. Rozhoduji se dát jim šanci a trochu si odpočinout. Na pár minut si lehnu do lehátka. Mezitím přicházejí 3 závodníci. Ležím a cítím jak se do mě pomalu dává zima. Ne, ne, vstávám. Radši půjdu dál. Hodím na sebe lehkou šusku a vyrážím. Stehna bolí jak čert. Mou chůzi bych přirovnal k rozbitému robůtkovi. Hrůza. Trošku mnou klepe ze začátku i kosa, ale vím, že to co mě čeká, mě určitě zahřeje. 1 200 výškových metrů souvislého stoupání až na vrchol Pic Negre (2 665 m.n.m).

Je to nekonečně dlouhý. Kousek nad Coma Bellou mě dohnala ta trojce, co tam přišla po mě. Dva letí dál rychle do kopce jako by nic, možná to byli zase ti dva španěláci, nevím. Toho třetího ale uvisím, tak jdeme spolu. Spolu, ale beze slov. Jen držíme tempo. Nakonec jsem ale zase sám.

Začíná se rozednívat. Koukám se na profil a kilometráž tratě a nechápu, že za celou noc jsem se posunul jen o nějakých blbých 28 kilometrů. To je ubohý! Na druhou stranu světlo vždycky dodá novou sílu a chuť. Snad to teď půjde líp. Konečně jsou vidět i ty nádherné hory. I když Pic Negre je úplně jiná hora než doposud. Je to spíš taková rozlehlá náhorní plošina s černým vrcholkem. Všechny stoupání jsou nekonečně táhlé a daleké.

Z výstupu na Pic Negre.

I dnes bude slunce pálit o sto šest.

Skoro jako Krkonoše ale o tisíc metrů výš.
Připojuji se k nějakému frantíkovi, co mě doběhl. Má vtipné jméno. Patrice Bizon. Tady ty pastviny široko daleko jsou pro bizona úplně jako dělaný. Do kopce se stehna docela vzpamatovaly, takže postupuju s ním. Jdeme docela svižně na to, že se blížíme už ke stému kilometru. Jak je ale jen malé klesání, stehna protestují a já zase ztrácím.

Konečně jsme se dostali k vrcholové pasáži na Pic Negre. Louky jsou pryč. Všude jen černá suť, šutry a cesta hore.

Bizon to rube jako bizon

Pic Negre
Na vrcholu se nijak nezdržujeme. Strašně tu fouká, takže běžíme dolů. Běžíme... to se lehko řekne. Bizon běží, já vůbec nemůžu. Nejde to. Přejít ze stoupání na klesání je pro stehna strašný průšvih. Protestují, ale nakonec se pohyb, co z nich přes bolest vymáčknu, dá nazvat řekněme klus.

Doklušu ke kontrole a Bizon už valí pryč. On jen rychle jde, já klušu a přesto ho nestíhám. No, co to je?

Pohled z vrcholu Pic Negere po směru trasy. Bizon už utíká pryč. 
Pokračujeme dál po mírně zvlněném klesajícím terén po cestě která vede přes celý hřeben. Snažím se dál klusat, ale je to velké přemáhání. Hřeben končí. Teď musíme prudce dolů (-400m) do sedla. Patrice se rozeběhl dolů jakoby nic. Já si ještě fotím modrý kříž na hraně hřebene.

Kříž, který je křížem i nad mým celým putováním...

Kříž aneb konec se blíží

Rozebíhám se dolů. Každý krok je jako jedno bodnutí nožem do stehna.

"Ty stehna se musí zase jen prohřát a zvyknout si na seběh. To bude dobrý" chlácholím se.

Uběhnu pár desítek metrů a dál to prostě nejde. Musím zastavit. Na stehnech se skoro neudržím. Musím dál a zase se rozebíhám. Bolest a zase bolest. Zase pár desítek metrů a zase zastavení. Takhle několikrát do kola až se mi v jednom momentě stehna úplně vypnou a podlomí nohy. Ustát to je snad ještě bolestivější než spadnout. Zkouším to znovu dál. Dva kroky a zase stehna vypínají.
Nedokážu je už vůbec zatnout, místo toho se prostě vypnou a podlomí nohy. Vytahuji z opasku hůlky. Opřu se o ně a zkouším se belhat s jejích pomocí dál. Stehna stále vypínají, ale udržím se na nohou zavěšený v hůlkách. Klesám až dolů do sedla, ke kontrole.


Caulla (102. km, nastoupáno +8 826m, čas 25h 49min, 37. místo)

Jsem tady. Totálně oddělaný. Po hodině vleže na zádech a přemítání celého průběhu závodu otevírám oči. Proč jsem to celé tak přepálil? Hlavně ten seběh do Marginedy? Nevím, nechal jsem se vším prostě unést a nemyslel na to, jak těžký tento závod je. Dvěma slovy: Bez respektu.

Chci se zvednout, ale nohy respektive stehna jsou tak tuhý, že víc to snad ani nejde. Kluci z kontroly mi pomáhají vstát.

"Co budeš dělat?" ptají se starostlivě
"Fakt nevím, ale nemůžu ani chodit."
"Chceš to tedy vzdát? Zavoláme na centrálu."
"Ne, ještě ne, zkusím to ještě dojít na další kontrolu a až tam se rozhodnu."

Na další kontrolu Claror je to 4km a +400m. Vyrážím. Musí být na mě tristní pohled. Nedokážu už ani ohnout nohu v koleni. Takže jdu zavěšený v hůlkách stylem alá igráček. V mobilu pípají podpůrné SMS, abych to nevzdával, ale tak nějak mi pomalu dochází, že je to asi konec. Jsem strašně zklamaný. Nemám jediný problém jen ty stehna. Nejsem ani moc unavený, nemám křeče, žaludek úplně v cajku, nevadí mi vedro, nemám žízeň, jediný problém jsou nefunkční totálně odpálený stehna.

Jeden kilometr jdu hodinu. Předbíhá mě množství běžců, kterým se klidím na úzké pěšince stranou. Když uhýbám nějaké holce, ozve se mi za zády:

"Aleší?"
"Evo?"
"Co tady děláš? My ti všichni tak fandili, jak ti to tak skvěle šlo."
"No právě, šlo a už mi to nejde."

Efka, která běží kratší trať Mític (112km, +9700) mi nabízí všechno co má, jen aby mi pomohla. Tejpy, obvazy, brufeny, ale já nic nechci. Už jsem se rozhodl, vzdám to. Když jdu hodinu 1km po rovině a mám jich ještě skoro 70 před sebou s 4,5tis převýšením, nemám šanci to dát ani v časovém limitu, který je 62h. Rozloučíme se a Eva stále s nevěřícím výrazem mizí dál. Nakonec až pro 2. místo v ženách na trase Mític. Je prostě skvělá.

Prat Primer mé poslední místo na trase.
Dovleču se na tajnou kontrolu u bivaku Prat Primer. Končím. Kontroloři ale o tom nechtějí ani slyšet.

"Neunáhluj se! Máš skvělý čas. Odpočiň si tu hodinu nebo dvě a uvidíš, že to bude lepší. Ještě to nevzdávej." hučí do mě.

Říkám jím, že už sem skoro hodinu a půl ležel na předchozí kontrole a je to ještě stokrát horší. Nicméně nakonec mě přemluví a jdu si lehnou na postel do srubu. Ležím půl hodiny a stehna tuhnou a tuhnou. Nemůžu ani ležet natož spát nebo odpočívat jak bolí. Po půl hodině s vypětím sil vylézám ven a definitivně oznamuji konec.

Když mě ženská vidí, jak se "pohybuju", tak už mě dál ani nepřemlouvá. Vezme mi z čísla čip, zavolá na velín závodu a jsem z toho venku. První DNF v životě. Nicméně i teď, ač mě to hrozně mrzí, si za tím stojím. Dál to prostě nešlo.

Co ale teď? Sem silnice nevede, nikdo mě odsud nedostane. Paní mi nabízí 3 možnosti.

1) Buď mám jít zpět na kontrolu na 94. kilometr přes Pic Negre. Se zbláznila asi!
2) Nebo mám jít dopředu po trati na 130 kilometr na Pas de la Casa, kde je silnice. Slyším dobře?

Nahoru? :-O
3) Nebo mám sejít z trati a jít 3 kilometry dolů do města v údolí. Na těch 3 kilometrech je ale -800m klesání.

Až dolů? :-O

Ani jedna možnost mi nepřipadá reálná, ale nakonec beru tu třetí a vydávám se dolů. Ty tři kilometry, jdu skoro dvě a půl hodiny. Dole mě vyzvedne dodávka organizátorů a tím všechny útrapy konečně končí.

Průběh závodu v číslech. Zelná barva v profilu ukazuje dokončenou trasu.


Video sestříhané z klípků, které jsem během závodu natočil.

Co k tomu dál říct. Mé první DNF mě samozřejmě vůbec netěší, ale teď s odstupem času to hodnotím jako dobrou i když bolestivou lekci, kterou jsem asi už potřeboval jako prase drbání. Ať tak či tak, Andorra je nádherná země a hory mě tam naprosto učarovaly. Letos to nevyšlo, ale určitě se sem chci někdy vrátit a dát si odvetu. Myslím, že teď už možná vím, jak na to a na co si dát bacha. ;)

Odkazy

Komentáře

Oblíbené příspěvky

DOPORUČENÉ ČLÁNKY