TRANSVULCANIA, Usmažen zaživa

9.5.2015, Isla de la Palma, Kanárské ostrovy, Španělsko

„Čím víc věcí je před závodem špatně nebo se s prominutím úplně posere, tím lepší závod to bude.“

To je takové moje zlaté a několikrát prověřené pravidlo. Když se okolnosti před startem ubírají špatným směrem, tak se tímto pravidlem vždy uklidňuju a zatím se to úplně všude potvrdilo. Vše bylo nakonec fajn, ba dokonce lepší, než když je všechno moc v pohodě.

Honza, Kristy, Rumcajs
Stojím tu spolu s Honzou Dušánkem a Kristýnou Skupieňovou jen pár metrů před startovní branou letošní Transvulcanie. Nasáváme úžasnou atmosféru blížící se bodu varu. Do startu zbývá posledních pár minut. Už jen chviličku a všichni spolu s davem vyrazíme vstříc 73km po nádherné, rozpálené trase. Přímo od oceánu z nulové nadmořské výšky vystoupáme až skoro do 2 500 m.n.m. Celkově nás čeká pozitivní převýšení kolem +4400 metrů.

Výborná vychytávka na závod za 5 Éček. Tetování s profilem trasy.
„Všechno bude OK. Co se mohlo podělat, to se podělalo, takže to bude určitě skvělý závod.“  uklidňuji se.

No, bylo toho docela dost. Po vítězném Jarním Šluknovsku se mi naplno rozjel můj, asi už vleklý, problém s patou. Takže návštěva doktora, obstřik a zákaz běhu. Ideální, zrovna v období, kdy měla vrcholit moje běžecká příprava. Měsíc před závodem jsem tak naběhal celkem jen pouhých 45 km.

„Bezproblémový“ let na cílový Kanárský ostrov La Palma s dvěma přestupy z Michova bych snad mohl rozepsat na samostatný blog. První let z Michova zpožděn, druhý z Madridu jsme kvůli tomu nestihli a letěli pozdějším. Když jsme se pak octli skoro o půlnoci na Tenerife, třetí let na La Palmu byl samozřejmě už dávno dávno fuč. Nic jiného neletělo. Zaplatili nám tedy hotel v Tenerife. Útěchou bylo alespoň to, že byl opravdu luxusní. Náš let na La Palmu jsme dokončili až následující den. I když, tak jednoduché to ale nebylo. Skoro půl dne to vypadalo, že tam zkejsnem klidně ještě do následujícího dne. Kvůli závodu Transvulcania byly všechny lety na La Palmu zcela obsazený. Nakonec nás ale odpoledne přeci jen někam nacpali a my tak dorazili konečně na La Palmu. Celkové zpoždění více než 19 hodin…
Vtipné bylo i to, že do nádherného apartmánového hotelu Lago Azul jsme dorazili úplně ve stejný okamžik, jako zbytek české výpravy, která odlétala z Michova či Madridu o den déle. Naší českou výpravu tvoří: Já s Ilčou, Zuzka Urbancová a Honza Bartas alias JB (čti Džej Bííí), Honza Dušánek (máma), Kuba Řídel (táta) a jejich děcka Zdenda Kříž a Kristýna Skupieňová. Prostě taková malá rodinka na výletě.

Lago Azul, takovej zaplivanej hotýlek. Všude samí šváby a tak. ;)
Výčet peripetií ale ještě nekončí. Během vybalování jsem zjistil, že jsem si při balení nedal do kufru připravený sáček s částí závodní výbavičky. Takže mi chyběla např. povinná zadní červená blikačka, termo fólie, lékárnička, část výživy a další „prkotiny“.
Nemám s sebou ani své fungl nové hůlky LEKI. Bál jsem se, že by neprošly jako palubní zavazadlo a zabavili by mi je. Zachránil mě až Zdenda Kříž, který mi půjčil svoje, protože je stejně nepoužívá. Shodou okolností ty samé karbonové LEKI jako mám já. Jenže Zdenda je prcek, takže jsou o celých 15 cm kratší. No co, do kopce budou snad ok.

Prostě bylo toho špatně dost, takže podle mého pravidla to zákonitě musí být dnes úplně super závod. Bohužel ale zapomínám na jedno jiné opravdu zásadní všeobecné pravidlo a to, že existuje také ona „výjimka potvrzující pravidlo“. No a osud si usmyslel, že tuto výjimku si mám dnes pěkně dosyta vyžrat…

Přitom dnes zatím vše klapalo dobře. Už ve tři hodiny ráno jsme se museli přemístit busem na start závodu, který je na samém jižním cípu ostrova u majáku Faro de Fuencaliente. Silničáři ale vtipně rozkopali úplně celou silnici v délce několika kilometrů. Organizátoři se proto rozhodli, že odjezd bude o hodinu dřív než loni, kdy se odjíždělo až ve 4 ráno. Takže budíček na druhou ranní, rychlá snídaně, hygiena, obléknout se a ve 2:40 společný odchod z hotelu na bus.

3 hodiny ráno. Svěží a odhodlaní.
Silnice byla sice fest rozkopaná, nicméně už ve 4 jsme dorazili až na start. Bus nás vykopl trochu výš a tak jsme měli maják přímo pod sebou. Krásná scenérie. Moc lidí tam sice ještě nebylo, ale vše vynahradila hlasitá hudba a povzbuzování španělského komentátora s neuvěřitelnou kadencí řeči přibližující se legendární AK 47. Sestup dolů k majáku byl pak jako sestup do nějaké bojové arény. Mělo to fakt koule.

Faro de Fuencaliente
Protože jsme měli do startu skoro 2 hodiny času, schovali jsme se před chladným větrem od oceánu za zítkou majáku. Tísnilo se tu už hafo závodníků. Bylo zajímavé jen je pozorovat, jak si každý po svém prožívá svou předzávodní nervozitu. Nejlepší byl jeden starší týpek, kterému se asi splašili koně (rozuměj nohy) a tak nějak na místě furt klusal. Skoro celé 2 hodiny.

Sýýýýýýýr!
Před půl šestou jsme se s Honzou, Kristy a Kubou odebrali na start, protože naše elita z repre (JB, Zuzka a Zdena) dobré místo na startu řešit nemusela. Šli automaticky do první lajny. Kuba se nám ale nakonec ztratil.
Jak se ale dostat na nějaké dobré místo? No využili jsme s Honzou naše tělesné konstituce (jen opravdu málo kdo tu měl nad 80 kg) a na sprosťáka jsme si prorazili cestu davem na slušné místo tak 10-15 metrů od startovní brány. Kristýna se protáhla šikovně s námi.

Už jen chviličku
Jsme tu, vše připraveno a teď už zbývá jen odstartovat. Hudba a komentátor z amplionu stupňuje atmosféru úměrně s klesajícím odpočtem do startu. Všichni řvou a burácí, kam se hrabou formule na startu, tohle je silnější, nehorázně živočišný.

"10, 9, 8, 7" odpočítáváme všichni společně v rozličných jazycích
"3, 2, 1 ..." a jdeme to toho "GOOOO!"

Vystartovali jsme jako včely z úlu. Přestože jsme stáli docela blízko startovní brány, než se k ní dostaneme, přijde mi, že je před nám už aspoň tisíc lidí. Dav tlačí do zad. Snažím se rozeběhnout, ale je to zatím takové klopýtání. Najednou vidím po straně volnější uličku, tak kopnu do vrtule, odbočím a zdrhám vpřed. Je to hrozná mela, všichni řvou, blesky blejskaj, hudba na plný koule. Ohlížím se, kde je Honza s Kristou. Ztratil jsem je. Jsou asi někde za mnou. Při obíhání majáku se boty poprvé zaboří do sopečného prachu. Hned si něco málo naberu i do bot. No, to brzy. Prach je davem úplně rozvířený, začínám jej také vdechovat a cítit jeho divnou chuť v puse.

Za majákem následuje úzká pěšina, kde se to začíná hned špuntovat. Naštěstí se držím při straně a tak první špunt obíhám bokem mimo cestu, což zopakuji ještě několikrát i ve stoupání nad maják. Snažím se běžet, kde to jen jde a co nejdříve se dostat z té masy lidí pryč.

Cestou necestou, polem nepolem
Povedlo se. Už se to uvolnilo. Koukám z kopce zpět na táhnoucí se had čelovek a vidím, že se to tam pěkně zasekalo. Spousta lidí je teprv u majáku.

Kde je k sakru ten Honza s Kristýnou?
Běží se mi skvěle. Mám jen trochu strach, abych to nepřepálil. Přeci jen profil trati mě moc nevyhovuje, protože od startu je v podstatě 16km v kuse stoupání do 1 930 m.n.m, navíc v tom sopečném písku. Na prudší stoupání tedy raději vytahuji Zdendovy hůlky. Do kopce to s nimi celkem jde, ale když se s nim i dostanu na rovinu, tak je těch 15 čísel méně fakt znát. Přijdu si jak na běžkách se sjezdovými holemi. Ale zaplať pán Bůh za ně. Díky Zdendo.

Blížím se k první občerstvovačce Los Canarios na šestém kilometru. Jen co se vyhrabeme pěšinou v prudkém stoupání na úzkou silnici čeká nás atmosféra jako na Tour de France. Zástupy fandících lidí zablokovaly celou silničku. Uhýbají až přímo před vámi a burácejícími výkřiky "Animo, animo!!!"

"Aleši, ty si asi pěkný zvíře!" říkám si když přemýšlím, co to tak může animo ve španělštině znamenat. No, moc se mi to nezdá.

Celé městečko Los Canarios musí být na nohou. Všude se fandí jak o život, čéka by to fakt dojalo. Časomíru u občerstvovačky probíhám přesně v čase 1:00. Kopnu do sebe jeden kalíšek ionťáku a mažu dál. Tato a následující občerstvovačka na 16. km jsou pouze s pitím. Prvním jídlo bude až na třetí na 24. kilometru. Škoda já bych jedl furt.

Nad městečkem se krajina mění. Stoupání je už pozvolnější a zmizely skaliska jako byly na pobřeží. Jakmile začne i svítat, připadám si jak na Mácháči. Písek, sice černý, a borovice. Všude.

Kanárský Mácháč
Mezi lidmi přede mnou zahlédnu známou tvář. Zuzka. Dotáhnu jí prohodíme pár slov. Nějak jí protestuje žaludek, tak prý raději zpomalila.

"Tak se drž!" houknu na ní a razím dál

U mě všechno dobrý. Pořád se mi běží dobře. Žaludek jako vždy absolutně bez problému. Pravidelně piju leč raději jen po douškách. Jím každou hodinu, tyčky střídám s gely a každou hoďku slupnu také jednu solnou tabletu. Nohy ok, občas sice mírný náznak křeče do kvadráčů, ale nic závažného. Pata nebolí. Prostě všechno super. Užívám si to.

Ve 1 300 m.n.m se krajina začne zase měnit. Borovice ustupují a všude kolem vystupují asfaltově černé vulkány. Z boku se do nás začíná pomalu opírat vycházející slunce. Už teď je mi jasné, že odpoledne se sluncem nad hlavou, to asi nebude jen tak.

Slunce už vystrkuje drápky

 
 


Druhá občerstvovačka Las Deseadas na 16. km se nachází v malém sedle ve výšce 1 931 m.n.m. Dorážím sem v čase 2:53. Z 0 skoro do 2 tisíc metrů za necelé tři hoďky. Docela kvapík. Nicméně nijak zvlášť si to neuvědomuji. Camel už mám skoro prázdný, takže shazuji batoh. Doplním vak kolu a konečně taky sundám z hlavy čelovku. Vysrknu další kalíšek ionťáku. Jídlo tu není, to je až na dalším občerstvení El Pilar za 8 kiláku. Takže žádný důvod se tu zdržovat ani o sekundu déle. Letím dál.

Následující úsek je asi nejhezčí. 8 kiláků převážně z kopce. Sytě zelené borovice kontrastující s černými vulkány a modrou oblohou. Scenérie, které asi jen tak někde neuvidíš. Nádhera.

Vzhůru k lepším zítřkům

Brabenci vylézají z hnízda

Nad La Palmou táhnou mraky, seber se a táhni taky.

Nedá si někdo šálek čerstvé španělské lávy?

Konečně klesání na El Pilar. To vše co je na obzoru dál musíme ještě přeběhnout.

Seběh na El Pilar je přesně něco pro mě. Už jsem potřeboval zapojit i jiné svaly na nohou. Pálím to tedy dolů, až se práší za kočárem. Před El Pilarem číhá v seběhu banda fotografů, tak jim v dobrém rozmaru vyšvihnu jeden ukázkový jump a zase pádím dál.

Foto: Marcha Deportiva
Olééééé

Foto: Marcha Deportiva
Už je slyšet fandění, hudba a ryk z občerstvovačky. JB říkal, že to tam bude velký a měl pravdu. Občersvovačka úplně obsypaná lidmi a všichni úžasně povzbuzují:

"Animo, animo!!!"
"Venga, venga, animooooo!"

Atmosféra neskutečná.

Animóóóóóó!
Lidi mají radost z probíhajících běžců. Já mám radost z něčeho jiného. Konečně jídlo! Zastavím se u přeplněných stolů a začnu to do sebe všechno pěkně tlačit. Čerstvý ovoce, sušený ovoce, čokoláda, hrnu to do sebe, jako kdybych týden nejedl. V camelu mám pití ještě dost, doliju pro jistotu jen do backup lahvičky a pochoduju směrem k východu z depa.

Následující úsek už znám, byli jsme si ho včera proběhnout v rámci našeho warm-upu. Víceméně zvlněná rovina v délce 8km. Pohoda. Ještě ale musím vyřešit jednu věc. Boty mám už od startu plné ostrého sopečného písku a už mě to pěkně štve.

Kousek za El Pilar si vyhlédnu u cesty větší balvan na který si dřepnu a jdu to řešit.
V sedu se ohnu ke tkaničkám, abych je rozvázal, když v tom...

"Ááááááá" křeč jak prase. Od obou stehen až do třísel. 

Úplně mě to našponuje zpět do sedu jak pravítko. Au. Nejradši bych se na ten písek v botě rovnou vybodl, ale jak mnou křeč cukla a já už držel tkaničku, tak jsem jí tím rozvázal. Není tedy zbytí. Musím to dokončit.

Ohnu se k botě. Chytnu jí a ...

"Ááááááá" zakousne se do mě opět křeč.

Bota je zutá. Vysypat, ohnout se, nazout, "Ááááááá" zase křeč, ohnout se, zavázat "Ááááááá" zase křeč. Hotovo. Následuje úplně stejná procedura s druhou botu. Ohnout se, "Ááááááá"... atd. Celé to trvá hrozně dlouho a hlavně to bolí.

Rozebihám se. Jde to pěkně ztuha, ale alespoň mě už neničí ten neřád v botách. Najednou koukám, že proti mě běží Anna Frost. Vítězka minulého ročníku Transvulcanie. Kvůli zranění hlavní závod neběží a dala si jen ve čtvrtek vertikální kilometr, teď se tu vyklusává a fandí. Usmívá se a povzbuzuje mě. Asi už vypadám fakt blbě, že usoudila, že to potřebuju :). Když jí míjím napřáhnu k ní ruku ala gimme five a plácnem si jak starý kámoši. "Frosty" je opravdu sympatická ženská.

Myslel jsem, že tento rovný úsek prolétnu jak střela a opak je pravdou. Od těch křečí při vyzouvání jsem rychlej, jak když teče med. Když chci zrychlit, stehna se chtěj zase křečovat. Navíc vedro, které křečím vůbec nesvědčí, začíná být už pěkně nesnesitelný.

Kolik času a jaký náskok jsem ztratil vidím hned na 4. občerstvovačce El Reventón na 31. km. Když z ní odcházím doráží akorát Zuzka a hned za ní i Honza. Tohle je na dlouhou dobu poslední občerstvení. Jak cedule upozorňují, další bude až za 12 km nejnáročnějšího stoupání na trase. Pití jsem teda doplnil po okraj a jde se na to.

Pohled zpět co už jsme přeběhli.
Jsem ve stoupání slaboučkej. Vím to. Přesto se to snažím rvát v rámci možností co nejrychleji. Třeba jim ještě uteču. Nicméně nejde to. Zuzka je prostě čarodějnice. Navíc si někde přičarovala i Kubu a oba mě s úsměvem předhoní. Začínal jsem se cítit blbě, ale teď se cítím ještě hůř. Fakt dík ;)

JŘ: "Tenhle úsek byl moc pěknej, viď Zuzko!?"
ZU: "Jo jo, dáme si ho ještě jednou!  Tohodle šneka pak dohoníme ráz, dva."
Kuba je hned v čoudu, ale Zuzku mám do kopce alespoň na dohled. Stoupání je čím dál tím víc náročnější. Slunce do nás nechutně praží a stínu je míň a míň. Začínám se úplně vařit, ale zatím to stále ještě jde. Dokonce přichází i terénní zlom s klesáním. Pookřeju a pustím to z kopce. Paráda, kéž by to bylo delší. Ale není. Podaří se mi sice dohonit a předběhnout Zuzku, ale profil se zase ostře zvedá.

A zase stoupání. A vedro. Velký vedro. Fuj.

Sem tam je tu i nějaký kopec

Stoupáme, stoupáme!

Počkejte na měééééééé!

Netrvalo to dlouho a Zuzka je zase za mnou. Chvilku běžíme spolu. Snažím se oběma prorážet cestu mezi běžci kratší maratonské trati, kteří tu všude pletou a nechtějí uhnout. Většinou jsou to už spíš turisté než běžci (ti už jsou dávno fuč) a ještě mají sluchátka a nic neslyší.

"Pasá, pasáááá!"  řvu na ně, až uskakují do strany. Nevím sice co to znamená, ani jak se to správě vyslovuje, ale halekali to na mě ostatní, tak to dělám taky.

Stoupání zase přituhuje. Prudké serpentiny v kamenitém terénu. Slunce dál pálí, pálí. Začínají mě zase cvrnkat stehna s náběhy na křeč. Něco není v pořádku. Postupně zpomaluji tak, že před sebe pouštím Zuzku, která je během pár okamžiků někde nade mnou. Už mi to vůbec nejde. Vedro mě totálně ničí.

Hromadná grilovačka 
Snažím se s tím nějak bojovat, ale vůbec to nejde. Strašně se přehřívám. Dýchám mělce a rychle. V hlavě mi buší srdeční tep vyhnaný skoro na maximální obrátky. Najednou si uvědomuju, že už vlastně ani nezávodím, ale že mám co dělat, abych se udržel vůbec na nohou. Je mi na omdlení. Když to se mnou nejvíc mává, zapřu se rameny bezvládně do hůlek, zavřu oči, snažím se vydýchat. Se mnou to fakt šlehne.

"Občerstvovačka! Už tu musí být, tam mě zachrání." upínám svojí mysl jen na jedinou věc.

Ta ale nikde není. Už dávno tu měla někde být, 43. kilometr mám za už sebou a nikde nic.

Pozn.: Až po závodě se dozvídáme, že organizátoři udělali chybu v propočtu a občerstvovačka byla o několik kilometrů dál než bylo udáno v propozicích a na našem "tetování" na ruce. 

"Určitě bude za tímhle vrškem" říkám si.

Když se tam ale úplně v rozkladu doplazím, nic tam není. Instinktivně prohmátnu camel a tuším další průšvih. Přestože jsem pil na mě hodně rozumě, pití už skoro dochází. Budu muset šetřit.

Jdu jak lemra do dalšího kopce. Už nejsem skoro schopný pohybu. Uvařím se tu a pojdu. Cítím jak mi nohy narážejí na moje dno nebo ho už dokonce prokoply. Nikdy jsem ještě nebyl tak prošitej. Oči mám už jen pootevřený, suchý rty a apatický výraz. Jediný co mě žene dopředu, je už jen můj beran v hlavě.

"Kde je ta debilní občerstvovačka a proč je takový hnusný verdo!" vztekal bych se, ale nemám na to sil.

Kdo najde stín, vyhrává!
 "Aleši, nemáš prosim tě neco k pití?" ozve se za mnou.

Otočím se. Honza. Nejsem schopný mu už skoro ani odpovědět. Vyblekotám jen něco ve smyslu, že jo, ale málo, že sem úplně grogy a ať si teda ode mne cucne trochu z camelu.

"Díky moc" a je v trapu.

Po nekonečně dlouhý době se nějak vyškrábu na další vršek. Zase nic.

"To není možný. Bože!"

Sápu se dál přes sedlo a další vršek, až jí konečně spatřím. Občerstvovačka Pico de la Cruz! Konečně se nějak zchladím nebo mě to vedro zabije. Mířím hned k polévačům vodou a nechám na sebe vylejt tři vědra studený vody.

"Aáááááááá"

Rozhodl jsem se, že tu zůstanu tak dlouho, dokud se nebudu cítit líp. Musím se co nejvíc ochladit. Posílám do chřtánu 3 kalíšky coly s ledem. Led rozkoušu v puse, krásně to chladí.

"Aqua, cola, aquarius?" ptají se dobrovolnice, co dál potřebuji.
"ICE! A LOT OF ICE!" odpovídám.

Nacpu jím camel a zaliju to kolou. Další si dávám za triko z bou stran a také do elasťáků.

"Ice more ice, please" prosím o další. Do back-up lahvičky se nevejde, tak ho rozkoušu v puse a plivnu do lahvičky a doleju vodou. Paní na mě nevěřícně kouká. Prostě zvíře. Další dávka ledu do kšiltovky a tu pěkně na hlavu, ať to chladí. Zkusím i něco pojíst, ale chutná mi jen ovoce pomeranče, melouny a banán.

Koukám, že je tu i odpočívárna. Stan, kde se dá ve stínu sednou a odfrknout si. Chvíli nad tím přemýšlím, ale hned to zavrhuju. Už bych nevstal. Cítím, že kdybych si sednul, byl by to konec. Už tak jsem tu strávil skoro 20 minut, jdu dál, ať už to mám za sebou.

Pozn.: Po závodě se dozvídám, že na této občerstvovačce to zabalilo kolem 200 lidí. Některé museli stáhnout i vrtulníky.

Ta občerstvovačka mohla být klidně ještě o pár kiláčků dál

Hned za občerstovačkou mě sežehne zase slunce a neskutečný vedro. Motám se jak vožralej. Zastavím se, vyfotím si depo a v tom na mě mává fandící paní, že mě vyfotí. Když jí podávám foťák, zakopnu a málem na ní upadnu. Chytí mě skoro do náruče. Vyděšená mě pak fotí, tak se pokusím alespoň o úsměv.

Jsem naprosto svěží a v pohodě! Pokračovat dál? Brnkačka.
Snažím se rozeběhnout. Už to docela jde. Všechny největší stoupání už mám za sebou a teď následuje pouze mírně stoupající většinou běhatelný terén od Pico de la Cruz podél několika obřích astronomických observatoří, až k nejvyššímu bodu tratě Roque de Los Muchachos (2 426 m.n.m.)

Můj pokus o běh je zoufale pomalý. Navíc za chvíli je mi takové vedro, jako bych na občerstvovačce ani nebyl. Led pod kšiltovkou však ještě neroztál, tak si jeden vyndám a cucám ho v puse. Pomáhá to.

Když už jsem se tak nějak rozeběh, přichází první pád. Pro dnešek vůbec né poslední. Nic vážného, prostě sem hodně vyštavenej, motám se i když běžím. Kotník to v zatáčce nevydžel, zvrknul se a už sem ležím v prachu cesty. Zvedám se a do stehna se mi zakousne obrovská křeč.

"Aááááá, kurva!"

Všichni probíhající se zastavují a ptají za sem ok. Nejsem, ale co se dá dělat.



Roste tu spousta žampiónů

Hlavně se nevzdávat
Další občerstvovačka na vrcholu Roque de Los Muchachos je vidět už od hvězdáren. Překvapuje mě, jak je strašně blízko té předchozí. Přijde mi, že to snad nebyly ani 4 kilometry, přitom to mělo být přes sedm. Vyškrábu se na vrchol a jsem zase na pokraji sil. Neustále se přehřívám. Už to vedro nenávidím. Opakuji tedy stejnou chladící proceduru jako minule. Polejvání, ledování a na závěr zase hodně ledu pod kšiltovku a za triko. Něco málo také pojím. Zase hlavně ovoce.

Teď přijde úsek na který jsem se celou dobu těšil. Vzhledem k tomu vedru a mému stavu se už netěším vůbec. Skoro 18 kilometrů klesání z 2 400 m.n.m az do nuly k oceánu. Rozebíhám se. Překvapivě to jde docela dobře a najednou se i hodně líp cítím. Zdá se, že mě s klesáním opouští ta nekonečná krize. Super!

Jednomu krize končí a druhému začíná. Ani né po kilometru míjím Honzu sedícího na kameni. Vypadá hodně jetě.

"Hele, je mi fakt strašná kosa. Dal bych si vařící čaj s dvojitým rumem. Nemáš?"
"Čau, jsi ok?" ptám se ho

Přikývne, že jo a ať běžím dál. Jak já ho chápu. To vedro je naprosto zničující! Běžím dál a z dálky ještě vidím, jak se zvedá, udělá pár kroků a zase si sedá. No, snad se z toho oklepe a zvládne to.

Mě dělá následující seběh vysloveně dobře. Všechno je najednou pryč. Malátnost, únava, křeče. Zůstává jen to vedro. Předbíhám spoustu lidí běžících i neběžících. No ne, já se snad vracím do závodu! Nohy bez problému, jen se začínám zase přehřívat. Vždycky když je to už na hraně, zastavím se na chvilinku ve stínu, vydýchám se a běžím dál dolů.

Už jen sklesat 2,5 tisíc metrů k oceánu. Zívačka

Klucí už vás skoro mám!

Vínečko bíléééé
Deset kilometrů klesání mám za sebou. Ostré kamenité vrcholy vystřídaly borovicové lesy, kvetoucí keře, kaktusy a dokonce sem tam vinice, známky blížící se civilizace. To jak se tady příroda s klesající výškou mění je fakt nádherný.

Bez zásadních problémů se blížím k předposlední občerstvovačce El Time. Jediný problém zůstává vedro, které s klesáním ještě víc stoupá. Na občerstvovačce tedy mířím opět nejdřív k polejvačům. Snaží se mi lít ohleduplně studenou vodu pouze na hlavu, ale já fakt potřebuju zlít úplně celej. Vemu si od nich to vědro a zleju se ním sám od hlavy až k patě. Paráda až na to, že mi voda natekla i do bot. Vzhledem k tomu, že je mám plné písku a kamínků, nachystal sem si tak na sebe další nepříjemnou past.

"Kristýno? Co tu děláš???" nevěřícně koukám koho tu potkávám. Někde mě předběhla a ani o tom nevím. Není divu, když sem byl nahoře úplně mimo.

Jdu si teprve doplnit pití a ona už odbíhá dál. Ještě jednou se pro jistotu nechám polít a vydám se za ní.

Jenže po pár stovek metrů cítím, že si opravdu nutně musím odskočit bokem do vinice. Jo, na velkou. Detaily vynechám, ale opět sem si užil takové křeče do stehen, že jsem myslel, že se už z toho nevyhrabu.

Rozebíhám se dál. Jde to zase ztuha, ale běžím. Míjím punkovou občerstvovačku místních, co nabízejí pivo. Odmítám, ale další polejvání si nechám líbit. Na hlavě mi skončí celý kýbl vody. Voda teče zase až do bot. Běžím dál a z vody a písku se mi v botě tvoří taková nepříjemná brusná kašička. S každým krokem mi pečlivě brousí palec u nohy. Puchýř se tak vyklubal po pár kilometrech. Do toho si ještě na šutrama dlážděný cestě zvrknu hodně nešikovně kotník.

"Kurva!" málem sem se bolestí skácel k zemi.

Odklopýtám k zídce a sedám si na ní. Tohle nebude jen tak, bolí to jak čert. Chvíli to rozdýchávám a utěšuji se alespoň pohledem na nádherné rozkvetlé obrovské kaktusy. Zkouším to pajdáním rozchodit. Nejdřív to skoro nejde, ale pak to povolí. Zase se rozeběhnu.

Tudy by Olaf vedl závěr Pražské stovky. Na tuty!
Probíhám vyhlídku El Time a za ní následuje nepříjemný úsek, který už znám, protože jsme se tu byli ve čtvrtek fandit na vertikální kilometr. Příkrá asfaltová cesta kterou ve čtvrtek vybíhali, my dnes sbíháme. Letím dolů, kotník už tolik nebolí. Víc mě teď štve ten rostoucí puchýř na palci a samozřejmě nesnesitelný vedro, které ubírá strašně sil. Mám tu ale tajnou zbraň, protože vím, že o něco dál bude kousíček od cesty mezi kaktusy zavlažovací koryto vedoucí k banánovým plantážím. Tam se pěkně zchladím.

Kebulochladič
Namáčím nejdřív čepici a pak do koryta dvakrát potopím celou hlavu. Kebule je hned krásně vychlazená. Teď se to pěkně poběží. Opak je pravdou.

Hned za korytem odbočuje cesta z asfaltky na polňačku s nenáročným terénem. Z mokré čepice a vlasů mi kape voda až na brýle, až z toho prd vidím. Ale co, běžel jsem tudy ve čtvrtek v sandálech, je to v pohodě. Když v tom...

"Brk" zakopnu o šutr, který sem přes ušmudlané brýle přehlédl.
"Aááááááááá" a už letím.

Snažím se to zakopnutí "doběhnou", ale z kopce mám moc velkou rychlost, takže nakonec padám na všechny čtyři. Na zbrždění pádu to ale nestačí, neudržím to a pád pokrčuje dál na prsa, břicho a do země zarývám i hlavu. Ještěže mám tu kšiltovku. Kšilt mi sjíždí a zachraňuje mi tak úsměv. Kdybych jej neměl, brousil bych zem přímo tváří a asi bych měl obličej pěkně sedřený. Takhle mám dobitý jen kolena, ruce a odřenou kšitovku.

To všechno jen kvůli upatlaným brýlím. Posbírám se, pokouším se běžet dál a nezbývá mi nic, něž se smát tomu, jaký jsem neskutečný pako.

Dobíhám k nejfotogeničtější části trati, klesání do Tazacorte. Městečka s magickou černou vulkanickou pláží. Nádhera. Hlavně z Tazacorte, kde je i poslední občerstvovačka, už je to jen asi 4 kiláky do cíle. Jó. Navíc o několik serpentin níž pod sebou vidím zase Kristýnu, tak ji snad už konečně dotáhnu.

No, kde tohle uvidíš?!

Těsně před tím než si dám na hubu.

Tazacorte beach
No, asi by to bylo normálně krásný, ale já dneska prostě opravdu nemám den. Zpevněná kamenná cesta s velkými spárami je past na můj už tak pochroumaný a oslabený kotník. Při jednom chybném došlapu jde kotník zase svojí cestou v pravém úhlu od mojí nohy a já si dám tak neskutečně na hubu, že se mi to ani nechce popisovat. Hlavně že JB varoval Zuzku, že když tu bude unavená, tak ať si tu dá bacha, že je to tu o hubu. Ano je a né o jednu.

Soustředěn na cestu. Všechny pády za mnou.
Foto: Atlantis
Posbírám se a ač jsem si nepěkně dobil celý bok, teče mi krev z několika míst, rozebíhám se dál. Překvapuje mě, že i v tomto stavu stále předbíhám nějaké lidi, když v tom jsem zase na zemi.

"Ne! Už néééé!" vykřiknu bolestí

Kotník prostě už nic nevydrží, jakmile se trochu vytočí stranou, tak úplně vypne a pošle mě k zemi. Získávám další naraženiny a odřeniny do své již široké sbírky. Přesto se zase zvedám a běžím dál. Jen pomaleji. Rozmýšlím každý krok, toho padání už bylo dost.

Tazacorte 69. km. Poslední občersvovačka. Atmoška zase úžasně strhující, jen nebýt tak dobitej. Probíhám koridorem, kde následuje je rozdvojení. Jedna cesta vede do cíle kratší maratonské trati, druhá naše vede dál směrem k pláži.

Organizátoři na mě něco volají, asi nevědí co běžím. To nevidí moje žluté ultramaratonské číslo nebo co?

"No jo, kde mám číslo?" Někde jsem ho ztratil. Buďto se rozmočilo tím poléváním nebo se mi při nějakém držkopádu utrhlo. Nevím.

"Ultra, ultraaa!" odpovídám a pokračuji bez většího zdržení dál.

Hned za černo černou pláží se odbočuje vlevo do vyschlého řečiště potoka. Všude je písek nebo sypké kamení a v tom s tím kotníkem nemůžu pořádně jít natož běžet. Tak se vláčím, jako šnek, ale nejsem sám.

Chyť si svého šneka
Po asi kiláku se vyleze k koryta na cestu a následuje poslední stoupání. Asi 400 výškových metrů po zpevněné cestě. Cílové město Los Lanos už je nadohled. Hned od začátku vytahuji z batohu hůlky, zase mě dostává vedro a musím si to nějak ulehčit. Naštěstí na kraji stoupání kropí závodníky nějaká hodná paní hadicí ze zahrady. Ano, ano, to potřebuju a nechám se pěkně zalejt.

"Mučas grácias, seňorita!" děkuji jako rodilý Španěl.

Pokračuji dál. Kouknu nad sebe a o několik zatáček výš vidím zase Kristu. Jde to blbě, ale zrychlím a pokouším se jí dohnat. Všude po cestě postávají fanoušci a zarputile povzbuzují. Je to úžasné, ale mě už k ničemu rychlejšímu nevybičují. Do kopce jsem jen už chodící troska.

Jedna dvě, troska jde, nese malé hůlky, vůbec se neraduje, že si odřel půlky.
Foto: Prevepal
Když se konečně vyškrábu těch 400 výškových metrů nahoru, Kristýna je už ode mne ani ne 50 metrů. Už jsem jí skoro dotáhl. Vidím jak odbočuje vpravo a vyráží na cílovou rovinku, což je široký bulvár dlouhý asi 1,5 kilometru.

"Zkusím ji dohnat a doběhneme do cíle spolu" říkám si naivně.

Odbočuji také na cílovou rovinku a koukám, že Kristy je už o hodně dál. Zkouším se za ní rozeběhnout, ale čím dál tím víc se mi vzdaluje. Nasadila strašnou kládu. Kde se to v ní bere? Já na ní fakt nemám a vzdávám to. Doběhnu si to sám.

Rozpálený asfaltový nekonečno
Je to nekonečný, kdyby to aspoň nebylo tak rovný a nebylo vidět až nakonec. Je to tak daleko. Na druhou stranu všude fandící lidé, děcka co si chtějí s každým běžcem plácnout, všichni se vás snaží tlačit povzbuzováním dopředu, že je nemožné to neběžet. Předbíhám asi ještě 2 nebo 3 běžce a už vím, že konec tohoto fakt smolného, ale nádherného závodu je už skoro na dosah. Už to klapne. Až je mi to skoro líto, že je konec a že to není delší. Ale jak říká Kuba Řídel "Všechno co začalo, musí i skončit." a já vbíhám do obrovského fanouškovského kotle v již opravdové cílové rovince.

Amino, aminóóóó! Venga, vengáááá! Amnióóóóóó!

A je to. Konec utrpení. Pomyslnou cílovou pásku probíhám totálně zrubaný, rozbitý, ale šťastný v čase 12h a 16min na 309. místě z 1 496 běžců. 

Dneska mi to opravdu nesedlo. S časem nejsem moc spokojený. Počítal jsem, že se budu pohybovat maximálně někde mezi 10 až 11 hodinami. Ale co, vzhledem k té hrozné krizi nahoře, křečím a držkopádům jsem rád, že jsem to nakonec alespoň dokončil. Milou útěchou je alespoň pusa od Ilči v cíli, která mě celou dobu trpělivě vyhlížela.  

Jako dobrý, ale bylo to krátký. Příště delší prosím. ;)

„Čím víc věcí je před závodem špatně nebo se s prominutím úplně posere, tím lepší závod to bude.“

Tak toto dnes poprvé opravdu neplatilo. Budy tedy věřit, že to byla pouze ta pověstná výjimka potvrzující pravidlo. Nicméně, ač to možná tak nevypadalo, přes všechny krize, pády a problémy to byl fakt úžasný závod na který budu hodně dlouho vzpomínat. Jak se říká: Zážitky nemusí být pozitivní, hlavně když jsou silný.

Video-průběh celého mého postupu "trochu" zrychleně. 

Průběh závodu v číslech

Doslov
- Honza dobíhá v cajku půlhodiny po mě. Když si dá ledový bazének v cíli, tak už tak v cajku není a nakonec skončí na 2,5 hodiny na kapačkách. Po nich je už zase jako novej. Výborně to shrnul na svém blogu.
- Bolí mě skoro všechno: naražený rameno, lokty, zadek, stehno, kolena, holeně a hlavně ten zvrknutý kotník.
- Zdeno, ještě jednou díky moc za hůlky! Nemít je, tak bych nahoře fakt zdechl.
- Stav nehtů u nohou po závodě: 1,1,1,0,1 - 1,0,0,1,1
- Nahoře jsem se tak vyšťavil, že mi 2 dny po závodě vyskákali 2 obrovské opary na rtech a v puse několik bolavých aftů. Kotník samozřejmě opuchl jak sviň.
- Dva dny po závodě jsme s "rodinou" vyrazili na úžasnou grilovačku na El Pilar, kde jsme půl dne debužírovali a popíjeli společenský lubrikant alkohol (tak tomu říká Kuba). No, já si to jídlo s těmi opary zase až tak neužíval.
- Sešla se nás tu opravdu parádní parta a moc jsme si to tu užili. Všem díky za skvělou společnost!
- Let zpět byl pro nás naštěstí už v pohodě. Ale aby to bylo spravedlivé, ostatní nestíhají přestup v Madridu a musí tam nedobrovolně strávit noc. Létat s Iberií je prostě dobrodrůžo.
- Po 14 dnech už je vše ok. Všechny rány zahojeny, zůstávají jen skvělé vzpomínky. Kotník jako nový, však on už je zvyklý.
- A za měsíc na Andorru. Ronda dels Cims (170 km, +13 500 m) bude opravdu velká výzva.

Odkazy


Komentáře

  1. Ahoj Alesi, opet jsem se u toho dobre pobavil :) Ty jses teda dobrej bojovnik! (a zvire :) Animoo...Vedro dokaze pekne zneprijemnit zavod. Ale urcite to byla dalsi cenna zkusenost, kterou pak muzes v Andore dobre zurocit. Tak preju at si do zavodu 100% fit a at tam prodas vsechno co uz mas uspesne za sebou!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Diky Brano! Presne tak, nejaky zkusenosti, dobry i spatny, uz jsou, tak se tam s tim snad nejak poperu. Kazdopadne mam pred tou Andorrou velky respekt. Diky za koment, mej se a at se ti dari trenink na ten maratonek pod 3h ;)

      Vymazat
    2. Taky diky :) S tou Andorrou se ti ani nedivim. Uz jen podle cisel to vypada na poradnou naloz. Mne zbyva mi do toho maratonu cca 5 mesicu, tak bych chtel konecne zacit s pravidelnou pripravou. Posledni dobou jsem mel treninky spis nahodile a vymluva proc netrenovat se vzdycky hleda snadno (tma, dest, unava). Ale pokud chce clovek neceho dosahnout, tak si musi trochu maknout. Tak ti preju hodne zdaru do dalsich treninku a sobe motivaci :)

      Vymazat
  2. Moc hezky napsaný . Včera sem běžel R 60 ,na začátku jsme běžely spolu a moc se mi to líbilo . Tak sem se chtěl zkusit ještě letos přihlásit na něco zajímavého v zahraničí. Naštěstí sem si našel tvůj blog . Na tohle zatim nemám ! Držim palce . Jsi zvíře !
    Michal.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Cau Michale, nn ten blog ma byt inspirace a ne odrazeni :) Takze jestli si se chtel nekam prihlasit tak hybaj, prekazky jsou jen v tvy hlave ;) Jj, predevcirem to bylo fajn ten zacatek spolu, ja se rozehrivam teprv tak po 15-20km, takze pak sem se rozbehl trochu rychleji. Skoda, ze si se v cili nezdrzel dyl, chtel sem jeste pokecat. Tak snad nekde priste a ja te budu moct pozvat na tu kofolu, kterou ti visím ;) At se ti dari!

      Vymazat
    2. Blog je napsanej perfektně .Přečet sem ho komplet . Trochu mě mrzí že sem s tebou neběžel dýl .Ale nemám s takovejma vzdálenostma zkušenosti a měl sem strach že narazim do zdi. Nevim jestli bych tě uvisel až do konce ,ale určitě bych pak nebyl v pohodě. Takhle sem moh v pondělí zase trénovat. Neboj vo tu kofolu se určitě přihlásim .Jen letos mi určitě budou stačit naše hory . Běhej a piš ,at máme co číst.

      Vymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

DOPORUČENÉ ČLÁNKY